Předválečný Hurvínek se po nástupu komunistů v roce 1948 proměnil v pionýra a chodil na brigády, takže knihy s tímto dětským hrdinou mohly zůstat pod vánočními stromečky i za nejhlubší totality. „Od té doby, co dostal Hurvínek pionýrský šátek, je mnohem lepší než dříve,“ pochválil režim v roce 1952 loutkoherce Josefa Skupu, zakladatele Divadla Spejbla a Hurvínka. Děti si ale na Vánoce přály i ruské matrjošky a třeba v osmdesátých letech byla hitem céčka. Dospělé muže zajímalo hlavně elektrotechnické zboží a ženy kosmetika či móda, při srovnání průměrných platů ale spotřební zboží za totality stálo i několikanásobně více než v roce 2024.
Límec z červené lišky pro ženy, céčka pro děti a whisky z Tuzexu pro hlavu rodiny. I tak mohla vypadat vánoční nadílka za Husákovy normalizace, konkrétně v roce 1982.
Pod stromkem tehdy ležely i řadové výrobky z běžných obchodů. Manšestrový oblek sportovního střihu z národního podniku Vývoj v Třešti přišel na 940 korun, pánské boty ze Snahy v Teplicích na 350 korun nebo pánské strečové kalhoty na tehdejších 520 korun.
Žádná velká láce, neboť průměrná měsíční mzda v roce 1982 činila jen 2 765 korun, zato v prosinci 2024 si našinec v průměru vydělá 45 412 korun. Kupní síla tedy za 42 let stoupla více než šestnáctkrát (45412 : 2765 = 16,4). Při porovnání obou průměrných hrubých mezd by tak dnes manšestrový oblek přišel na 15 510 korun, módní pánské strečové kalhoty na více než 9 000 korun, límec z lišky na 24 750 korun a boty ze Snahy na 5 775 korun.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Řetězce v Česku stahují z prodeje oblíbenou vánoční pochoutku. Může obsahovat toxickou látku
Když Vánoce voní těžbou uhlí
Socialismus spotřebním svátkům nepřál jaksi z marxistické podstaty, a tak se režim i v osmdesátých letech stále tvářil, že i na Vánoce je třeba budovat lepší komunistické zítřky. Ústřední stranický deník Rudé právo opět Ježíška pojal budovatelsky a titulní strana z pátku 24. prosince 1982 patřila dělnicím a dělníkům, kteří stráví Štědrý večer v práci.
Deník například ocenil zaměstnance dolů na severu Čech, kteří budou těžit uhlí celou štědrovečerní noc. Původně se přitom na severu fárat nemělo. „Podle původního plánu se těžba měla zastavit 24. prosince i na Silvestra. Ale revír má manko,“ informovalo Rudé právo. „V úpravně uhlí v Záluží u Mostu pracují převážně ženy. Jmenujeme-li namátkou, jsou dnes například ve směně Miluše Mirtková a Jiřina Kejvalová. Prostě Vánoce jim voní nejenom jehličím, cukrovím, ale i uhlím,“ oceňoval stranický deník hrdinky práce.
Obě ženy z úpravny uhlí v Záluží přitom musela mimořádná štědrovečerní směna minimálně zaskočit. Přišly o rozdávání dárečků, nebo musely Vánoce posunout. Pod stromkem přitom mohly najít třeba dámskou pletenou halenku Duha s krátkým rukávem za 115 korun, výrobek Pošumavských pletáren ve Vodňanech. Peněz to nebylo málo. Jak už bylo řečeno, v roce 1982 činil průměrný hrubý měsíční plat 2 765 korun, ovšem třeba učitel dosáhl jen na 1 500 až 1 900 korun a řadová dělnice v textilce na 1 100 až 1 400 korun.
Vánoce 1982. Rudé právo chválí štědrovečerní úderníky na šachtách a soudruhům přeje hezké svátky. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Napřed se přálo soudruhům
„Ze srdce přejeme všem soudružkám a soudruhům, všem čtenářům Rudého práva, všem občanům naší socialistické vlasti šťastné, klidné a spokojené prožití vánočních svátků,“ pogratuloval svému lidu ústřední výbor KSČ prostřednictvím titulní strany deníku Rudé právo. Přesněji řečeno, napřed bylo popřáno soudruhům, pak čtenářům stranického tisku, a až nakonec zbytku národa. A třeba disident Jaromír Šavrda, který Vánoce v roce 1982 prožíval v kriminále, nebyl považován ani za občana, nýbrž za osobu nepřátelskou socialistickému zřízení.
Asi tři stovky obyvatel Československa v roce 1982 také strávily Vánoce u prvního umělého stromku domácí výroby. „Na letošním vánočním trhu se objevilo prvních tři sta stromů z umělé hmoty. Jsou výsledkem práce členů výrobního družstva invalidů Obzor v Košicích. Stromek vysoký 150 cm má podobu jedličky a pevnou ocelovou konstrukci,“ oznámilo Rudé právo.
Céčka a whiskey z Tuzexu
Školáci a teenageři toužili v roce 1982 po céčkách. Už třetím rokem se totiž z obyčejných plastových háčků stal cenný sběratelský artikl. A za pytlík céček se dalo ledasco zařídit i v mototechně či na národním výboru. Na dočasně tolerovaných burzách frčely kazety BASF (za 180 až 200 korun) a gramodesky. Nový singl skupiny ABBA stál rovněž dvě stovky, nejnovější elpíčka západních kapel od 300 do 500 korun. Vděčným dárkem z černého trhu pro patnáctileté bylo třeba i čerstvé „bravíčko“ čili německý časopis Bravo.
Kazety BASF bylo možné sehnat i v Tuzexu, občan ale potřeboval speciální platidlo čili bony. V Tuzexu se také dala sehnat whisky, což byl artikl, který sídlištní samoobsluhy neznaly. Bohužel, byla to whisky české provenience, neboť soudruhům bylo líto vyhazovat devizové rezervy za „západní chlast“. Konkrétně šlo o whisky vyráběnou v Krásném Březně nedaleko Ústí nad Labem pod názvem Gold King Whisky. Chuťově prý byla skvělá a sakramentsky silná: sedmdesátiprocentní, tedy na úrovni dnešních absintů. Nejlepší dárek, díky němuž se dalo rychle zapomenout na komunistický svrab.
Přenosný televizor za 56 tisíc
A co třeba rok 1980? Normalizační Vánoce se od sebe příliš neodlišovaly. Hitem mezi dárky byl sovětský televizní přístroj Junosť za tehdejších 3 500 korun, to by dnes bylo asi 56 tisíc korun. V porovnání s klasickými televizními „bednami“ šlo o televizor přenosný. Lehký a skladný, tudíž schopný snadného transportu na chatu či chalupu a zase zpět do paneláku. Průměrná měsíční mzda v roce 1980 byla stanovena na 2 656 korun.
V Tuzexu byly k dostání pravé džíny i kazetové magnetofony, trvalou radostí byly železniční modely z NDR z oficiálních prodejen Mladý technik, které režim zřídil v každém okresním městě. Aktuální „peckou" v prodejnách s elektronikou byl rozhlasový přijímač VEF 206 ze Sovětského svazu, který neměl konkurenci, pokud šlo o rozsah krátkých vln, takže skvěle přijímal zakázanou Svobodnou Evropu.
Havlovy svátky v ostravské base
Václavu Havlovi na Vánoce v roce 1980 končil první rok z trestu, který režim stanovil na 4,5 roku. Zavřený byl v ostravských Heřmanicích a spolu s ostatními vězni musel část svátků povinně prožít v kulturní místnosti u vysílání Československé televize.
„I na Hod Boží jsem se dost díval na televizi a byl nucen shlédnout různé nejapné estrády a vyslechnout spoustu bezduchých písniček,“ napsal Havel z basy své ženě Olze. K popisovaným nejapným estrádám patřil i Vánoční koncert Karla Gotta z pražské Lucerny, který musel na Havla působit obzvlášť paradoxně. Lucernu vystavěl už roku 1907 Havlův dědeček. Všechny vánoční pořady z roku 1980 ale neodsoudil, líbila se mu česká komedie Kulový blesk z roku 1978 o dvanáctinásobné směně bytů. „Výborně jsem se pobavil na Smoljakově a Svěrákově Kulovém blesku,“ napsal v listu domů. „Ačkoli časem ztrácel obrátky,“ dodal mírně kriticky.
Výplata nestačila ani na ledničku
Průmyslové zboží bylo drahé i v roce 1979, chladnička Calex 170 stála 3 100 korun, ale hrubá mzda byla nižší, činila jen 2 597 korun. Výplata nestačila ani na průměrnou ledničku, přitom v roce 2024 stojí podobný typ 6 až 10 tisíc korun, za měsíční mzdu tak lze koupit čtyři až sedm obyčejných lednic. Elektrický holící strojek Moskva režim v roce 1979 nacenil na 450 korun, dneska by to bylo 7 390 korun.
Populární byla i sovětská matrjoška, skládací babička. Děti ji milovaly, zatímco dospělí zuřili, protože Československo už 11 let okupovala sovětská armáda. Dětský časopis Mateřídouška se ale tradiční ruské hračce věnoval pravidelně. „V Muzeu hraček ve městě Zagorsku stojí matrjoška, která je jeden metr vysoká. V ní má místo ještě 41 dalších matrjošek,“ uvedla Mateřídouška z roku 1979. A ve stejném textu bylo zdůrazněno, že Sovětský svaz je zemí zázraků: „Když je v západní části Sovětského svazu neděle 8 hodin večer, na druhém konci je už pondělí 6 hodin ráno. Sovětský svaz je tak veliká země, že v ní den téměř nekončí.“
Vánoční nákupy 1986. Při srovnání průměrných platů však spotřební zboží za totality stálo i několikanásobně více než v roce 2024. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Vařič Pálavan a socha jelena
A ještě pohled na seznam dárků z roku 1970 podle dobových reklam: drsná žínka Arconel z neratovické Spolany na špinavé kastroly, elektrická svítidla z NDR, holicí strojky z Jugoslávie, chladničky z Maďarska, tuzemský vařič Pálavan, promítačka a krátké filmy s krtečkem, socha jelena za 650 korun pro „milovníky přírody a přátele myslivosti“, pánev Tefal, která šetří zdraví, a svítilna Star čili „hvězda motoristů, která nesmí chybět ve výzbroji žádného řidiče“.
Největší snem byl tehdy televizor, jeho cena však byla závratná. Model Orava 134 stál 4 300 korun, přičemž průměrná hrubá mzda v roce 1970 činila 1 950 korun. Při srovnání s dnešním průměrným platem by to bylo 99 tisíc korun.
Od Hurvínka k Dědu Mrázovi
Hurvínek už byl zmíněn. Díky pionýrskému šátku nebyl zakázán ani po komunistickém převratu v roce 1948 a knihy o Spejblovi a Hurvínkovi zůstaly v knihkupectvích i v nejtužší éře totality. Hůře na tom byl klub Rychlých šípů či samotný Ježíšek. V roce 1949 se ho komunisté snažili proměnit v jakéhosi dělníka s křídly a v Rudém právu byl vyobrazen jako anděl v montérkách, který nesl plnou krabici s výmluvným nápisem: Splněné plány.
Vyřešil to Sovětský svaz, když v roce 1950 poslal do Československa Dědu Mráze s jasným zadáním, aby postupně zlikvidoval soka Ježíška. O Vánocích 1951 už sovětský děd oficiálně vládl i v Praze, dlouho před svátky třeba Československý rozhlas vysílal cyklus Putování dědy Mráze. A školy musely vyvěsit ve třídách veliké mapy Sovětského svazu, aby žáci mohli sledovat cestu Dědy Mráze z Čukotky až do československé metropole.
Na Štědrý den roku 1952 pak předseda vlády Antonín Zápotocký slavnostně oznámil, že Ježíšek je po smrti a nahrazuje ho Děda Mráz: „Doby se změnily. Nastaly mnohé převraty. I Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz. Děda Mráz přijíždí k nám od východu a na cestu mu září hvězdy, nejen jediná betlémská. Celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách.“
Když se Vánoce staly součástí pětiletky
Děda Mráz rád pohovořil také s pracujícími. Zdroj: ČTK
Většina rodin ale v soukromí dále ctila Ježíška a na Dědu Mráze si zvykla jen jako na nutné oficiální zlo. Ve výkladních skříních se navíc nápadně podobal americkému Santa Clausovi, takže záleželo i na fantazii občanů, jak zarostlého „dědulu“ vnímat. Když v roce 1955 na pražském Výstavišti vyrostlo Pohádkové království Dědy Mráze, děti se tam mohly setkávat dokonce s několika Mrázy najednou, kteří rozdávali pamlsky.
Režim na jedné straně odmítal konzumní Vánoce, jenže centrálně plánované hospodářství s pětiletými plány (pětiletkami) přesně naplánovalo i spotřebu občanů. Tedy objem zboží, které musí prodat státní obchody, ty soukromé už byly zlikvidovány. A když tedy na zlatou neděli v roce 1955 vzalo pražský obchodní dům Bílá labuť útokem na 90 tisíc zákazníků a učinili tržbu za více než dva miliony korun, mohl soudruh ředitel z obchoďáku slavnostně ohlásit „splnění celoročního plánu prodeje“.
A jaké zboží z Bílé labutě bylo před 69 lety největším vánočním trhákem? Podle Rudého práva se nejvíce líbily sovětské loutky a hračky z Německé demokratické republiky.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Můj vánoční zázrak. Muž myslel, že je jedináček, se šesti sourozenci se setkal po 75 letech
