Úraz a amputace nohy bylo to nejlepší, co mě potkalo, říká v nadsázce paralympionik Ježek

Někoho tak zásadní zranění položí, jiného nakopne. Jiří Ježek se nevzdal, bojoval sám se sebou, se zraněním. V devatenácti letech se dověděl, že se konají také paralympijské hry. Shodou okolností se seznámil s jediným českým paracyklistou a medailistou z paralympiády 1988 v Soulu Josef Lachmanem. První společný trénink sice obrečel, ale pak se opět „zakousl“ a později získal šest zlatých paralympijských medailí v cyklistice –⁠ jak na dráze, tak i na silnici. Jiří Ježek je také šestinásobným mistrem světa a nejúspěšnějším cyklistou paralympijské historie. Úspěšně absolvoval i závody se zdravými cyklisty. „Dokázal jsem si, že z šedivého života se dá prožít život sice jiný, ale přesto krásný,“ popsal Jiří Ježek v pořadu KB Interview Martina Moravce v televizi CNN Prima NEWS.

Co se vlastně tenkrát stalo?

Jako žáček jsem chodil hrát fotbal za Spartu. Byl jsem hodně energické, živé dítě, takže sport byl pro mě ideální ventil. Toužil jsem se stát profesionálním fotbalistou. Mít hodně fanoušků, peněz, mít možnost cestovat do zahraničí, vidět svět... To byla velká lákadla. Ale po dvou letech se ukázalo, že touha byla silnější než talent. Když jsem odcházel z letenského stadionu, vběhl jsem pod náklaďák. Chtěl jsem prostě přeběhnout silnici, ale nevšiml jsem si ho... Moje blbost.

Chtěl jsem prostě přeběhnout silnici, ale nevšiml jsem si náklaďáku... Moje blbost

Když jste se v těch jedenácti letech probudil v nemocnici a zjistil, že nemáte kus nohy, co vás napadlo?

To je dobrý, já nemám nohu. V těch letech kluk neřeší asi tolik, co by řešil v pozdější době, kdy už má život nějak rozběhnutý, má zaměstnání, živí rodinu... Já jsem tehdy řešil jen to, jak se co nejrychleji vrátit k tomu, co miluji. Tedy k pohybu, k aktivnímu životu.

Nikdy jste to neobrečel?

Samozřejmě že jsem si v nemocnici po večerech pobrečel. Nejen tou bolestí, ale i tím, že jsem věděl, že mě to v životě bude omezovat. Na druhou stranu mi bylo spíš líto rodičů, mojí mámy, které jsem způsobil další starosti. Byl jsem hodně živé dítě, ve škole jsem dost zlobil. Rodiče si se mnou užili své. Postupem času, den za dnem jsem ale začal zjišťovat, že to nebude tak zlé. Když jsem později mohl zase sportovat, říkal jsem si, že mám vyhráno a nic moc se vlastně nestalo.

Maminka to někdy také obrečela?

Asi ano. My se o tom ale moc nebavíme. Pamatuji si, že když za mnou poprvé přišla do nemocnice a otevřela dveře od pokoje, tak se usmívala, očima mi naznačovala, že to zvládneme. Tehdy to bylo složitější v tom, že v těch osmdesátých letech, kdy se mi to stalo, se o této problematice vůbec nemluvilo. Takže jsem nevěděl, jakou dostanu protézu, jestli budu chodit o berlích nebo budu muset strávit třeba rok na vozíku. Naplánoval jsem si to tedy podle sebe. Dal jsem si za cíl, co nejdříve se vrátit do školy za svými kamarády. To se mi podařilo daleko rychleji, než lékaři předpokládali. Ti mě přitom strašili tím, že budu muset být třeba rok v rehabilitačním centru v Kladrubech, kde jsem se měl pomalu naučit chodit s protézou. Říkali, že se nesmí nic uspěchat, že si noha musí zvyknout, že by to jinak bolelo. Realita byla taková, že jsem se během tří měsíců naučil chodit tak, že jsem v září šel s brašnou na zádech do školy bez berlí.

Rodiče vás tedy nelitovali a přistupovali k vám tak, že „když sis to udělal sám, tak se s tím poper“?

No samozřejmě. Já jsem pod ten náklaďák vběhl vlastní nepozorností, vlastní blbostí. I když mi dávali lásku a péči, byla to moje chyba a nikdy jsem neměl nějaké extra úlevy. Třeba v porovnání s bratrem, který byl mladší, tak jsem musel dělat všechno co on. Musel jsem si uklízet, musel jsem mýt nádobí, prostě dělat všechno. A to byla ta nejlepší škola. Moje máma byla a je strašně pilný člověk. To, co jsem dokázal ve sportu, tak nebylo talentem, ale právě tou pracovitostí, kterou jsem po ní zdědil.

Řekl jste si někdy zpětně: „Já blbec, kdybych tam neběžel přes tu silnici, tak...“?

Jasně. Nikdo nechce dobrovolně přijít o nohu. Říkal jsem si mockrát, že bych chtěl vrátit čas. Čím jsem ale od toho okamžiku dál, tak mám pocit, že jsem ten život prožil možná zajímavěji, než kdyby se to nestalo.

Snažil jsem se zvládat všechno jako ostatní, abych na svůj handicap neupozorňoval

Mluvili jste se spolužáky o životě bez nohy? Chtěl jste o tom vůbec mluvit s ostatními?

Nechtěl. Za minulého režimu to bylo tabu. Snažil jsem se zvládat všechno jako ostatní, abych na svůj handicap neupozorňoval. Ne, že bych se za to styděl, spíš jsem chtěl žít úplně normálním životem. Samozřejmě, že tu mou indispozici mi nikdo neodpáral. Ještě předtím, než jsem dostal protézu a šel jsem po ulicí, tak se za mnou všichni otáčeli. Klukovi v pubertě to není moc příjemné. Snažil jsem se ale vystupovat tak, že se nic neděje, prostě se chovat jako frajer. Možná jsem někdy až přehrával, snažil se to maskovat humorem. S kamarády ze školy jsme v kontaktu dodnes a nikdy jsme se o tom nebavili.

To, že jste přišel o nohu, popisujete jako nejlepší věc, která se vám stala, což je až  „fascinující“.

S nadsázkou samozřejmě. Před úrazem jsem se toužil stát nejlepším fotbalistou, sebekriticky musím přiznat, že jsem proto moc neudělal. Nebyl jsem cílevědomý. Ale ta událost mě změnila. Najednou jsem si uvědomil, že pokud na sobě budu makat, budu k sobě tvrdý, tak dokážu víc, než si kdokoliv –⁠ i já sám –⁠ může představit. A potvrdilo se mi to hned na prvním příkladu. Do života se mi podařilo vrátit dřív, než všichni doufali. Bylo to přes bolest a obrovské sebezapření, ale zvládl jsem to.

Pak do vašeho života vstoupila cyklistika. Byla to tzv. láska na první pohled?

Ano. Já ji vždycky obdivoval. Strašně rád jsem se díval na Závod míru. Rytířský, krásný, byť tvrdý sport. Když jsem jako dítě jezdil na kole, nikdy by mě nenapadlo, že to budu jednou dělat profesionálně. Když padl totalitní režim, dozvěděl jsem se, že existuje paralympijský sport. Shodou okolností jsem tehdy potkal našeho jediného závodníka Josefa Lachmana, který na paralympijských hrách v Soulu 1988 získal v cyklistice stříbrnou medaili. Měl přitom stejný handicap jako já. Padli jsme si do oka. Velmi charismatický člověk, který mě úplně v tom nejlepším smyslu slova pobláznil. Po setkání s ním jsem sebral všechny našetřené peníze, které jsem měl, a koupil si závodní kolo. Začal jsem trénovat a cyklistika se stala mojí náplní.

Podle sportovců je jedním z nejnáročnějších sportů a hodně bolí.

To jsem pocítil hned na prvním tréninku. Josef Lachman za mnou přijel na Berounsko, kde jsme měli chatu a vyrazili jsme. Během hodiny mě naprosto zničil. V devatenácti letech jsem brečel, tekly mi slzy potupou, že tlačím kolo u Křivoklátu, zatímco on už na kopci kouše do jablka a čeká na mě. Myslel jsem si, že se mi bude smát a řekne, že ten sport není pro mě. On mi ale naopak oznámil, že si váží toho, že jsem to kolo vytlačil až nahoru a pokud budu chtít, bude se mi věnovat. Od té chvíle jsem nezapochyboval, že toto chci dělat.

Díky svým sportovním úspěchům jste se stal slavným a váš osud na mnohé působí motivačně. Dostával jste mnoho dopisů. Vzpomenete si na některý z nich, který vás tzv. dostal?

Jeden pán, který ležel v nemocnici a měl kvůli závažné chorobě přijít o nohu, mi napsal, že dlouho zvažoval, jestli se léčit a nohu uchránit, nebo si ji nechat amputovat, aby měl klid a mohl žít stejně jako předtím. A že můj příběh mu pomohl v rozhodnutí, že to skutečně udělal. Od té doby prý žije zase aktivním životem a děkuje mi za to.

Chtěl jsem se stát prvním profesionálním handicapovaným sportovcem v Česku a pomohla mi k tomu manželka Soňa

Oporu jste našel také v manželce Soně, se kterou se znáte už třiadvacet let. Ta se zároveň stala i vaší manažerkou. Jak se vám „pracuje“ s životní láskou?

Dlouho jsem to dělal tak, že jsem při sportu pracoval. Vyráběl a navrhoval jsem protézy pro pacienty, kteří mají stejnou zdravotní indispozici jako já. Po celou dobu jsem se ale toužil stát prvním profesionálním handicapovaným sportovcem u nás. Díky sponzorům jsem si sen splnil. Abych se mohl věnovat jen sportu, potřeboval jsem někoho, kdo by se mi staral o organizační věci a moje žena se pro tuto činnost ukázala jako ideální volba. Pracujeme spolu od roku 2004. Pravda, ze začátku jsme o sportovním marketinku moc nevěděli, ale dávali jsme do toho srdce a naučili jsme se to. Věděli jsme, že to děláme jeden pro druhého.

Před koncem kariéry vás potkala vážná nehoda. Zlomená žebra, protržená plíce, mnoho dalších zranění. Vy jste se však brzy vrátil zpátky na kolo. Líbilo se to manželce?

Tak jsme se dohodli. Je ale fakt, že to, co mě tenkrát potkalo, bylo velmi vážné a málem jsem umřel. Ten úraz z dětství proti tomu nic nebyl. Byl to nejkrizovější okamžik v mém životě. Když mě probudili z umělého spánku, Soňa nade mnou stála a říkala: „Neboj, zase se k tomu vrátíš.“ To pro mě byla motivace, abych začal opět jezdit. Sice jsem pak už žádný závod nevyhrál, ale stálo to za to.

Jiří Ježek (45)

Bývalý profesionální handicapovaný cyklista, šestinásobný paralympijský vítěz, šestinásobný mistr světa, nejúspěšnější cyklista paralympijské historie. Závodil mezi lety 1994 až 2017. V roce 1985 jako jedenáctiletý vběhl pod nákladní auto a má amputovanou pravou nohu pod kolenem. V současné době se věnuje charitativním projektům a motivačním přednáškám. O svém životním příběhu napsal autobiografickou knihu.