Od Suezu k Hormuzu: Když úzká námořní cesta rozhoduje o světové politice
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Suezská krize: Když průplav ovládl světovou politiku.
Blokáda před 70 lety vyhnala ceny ropy o 10 procent.
Proč dnes Hormuzský průliv ohrožuje globální ekonomiku?
Může být íránský konflikt pro USA novým Suezem?
Před sedmdesáti lety začala suezská krize, která změnila světovou politiku a ukázala, že kontrola nad strategickou námořní cestou může rozhodovat o osudu velmocí. Dnes se podobné otázky znovu otevírají v Hormuzském průlivu. Nakolik se historie opakuje a v čem je současná situace zásadně jiná?
V roce 1956 procházela západní Evropa velkou změnou. Země postupně opouštěly uhlí a stále více se spoléhaly na ropu z Blízkého východu. Přes Suezský průplav tehdy proudily dvě třetiny evropských dodávek ropy, tedy asi 1,4 milionu barelů denně, a ropa se během několika následujících let stala klíčovou energií, která poháněla poválečnou obnovu Evropy.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Tvrdě jste se přepočítali, soptí Írán a Ukrajině slibuje odvetu. Hrozí spojení válek
Když egyptský prezident Gamál Abd an-Násir na konci července 1956 oznámil znárodnění Suezského průplavu, nešlo jen o spor o bývalý koloniální majetek. Egypt získal kontrolu nad klíčovou trasou, kterou proudila ropa z Perského zálivu do Evropy. Britský premiér Anthony Eden reagoval rychle a prohlásil, že Násir nesmí „držet palec na naší průdušnici“.
Násir navíc už předtím představoval problém pro Izrael a Francii. Stal se totiž jedním z hlavních odpůrců Izraele v regionu a podporoval také alžírské povstalce bojující proti francouzské nadvládě. Převzetím kontroly nad průplavem tak Egypt nezískal jen strategickou vodní cestu, ale i mocný politický nástroj – možnost ovlivňovat dodávky ropy, na nichž byla Evropa stále více závislá.
Čtěte také
Británie, Francie a Izrael proto začaly tajně připravovat společný postup. Podle plánu měl Izrael zaútočit na Egypt a následně měly Británie s Francií zasáhnout pod záminkou oddělení obou stran. Ve skutečnosti chtěly získat zpět kontrolu nad Suezským průplavem a odstranit Násira. Britští a francouzští představitelé očekávali, že operace skončí během několika dnů. Tato představa se ale ukázala jako mylná.
Násir následně nařídil potopit desítky lodí u vstupu do Suezského průplavu, čímž klíčovou trasu zablokoval a znemožnil její využívání. Krize ukázala, že kontrola nad klíčovou námořní trasou může zásadně ovlivnit energetickou bezpečnost Evropy. Evropa pak musela objíždět celou Afriku kolem mysu Dobré naděje, což každou plavbu prodloužilo asi o pět tisíc mil. Omezení dodávek vedlo k růstu cen ropy o 10 procent a v Británii a Francii musel být benzín dokonce přidělován.
Již před 70 lety se tak jasně ukázalo, že vlastnictví zdrojů by mohlo být druhořadé oproti kontrole obchodu s nimi. Krize skončila krátce poté, co Spojené státy přiměly Británii a Francii k ústupu. Washington se obával, že další eskalace by mohla vést k zásahu Sovětského svazu, který Egypt podporoval dodávkami zbraní. Suezský průplav zůstal uzavřen ještě šest měsíců, než ho mezinárodní jednotky OSN uvolnily od potopených lodí. Egypt si následně kontrolu nad průplavem udržel.
Opakuje se historie?
V současnosti se klíčové energetické centrum přesunulo na východ, ale logika zůstává stejná – jen v mnohem větším měřítku. Pokud byl Suezský průplav v 50. letech „průdušnicí“ Evropy, Hormuzský průliv je dnes jednou z hlavních „tepen“ světové energetiky. Úzkou vodní cestou proudí asi 20 procent světových dodávek ropy a LNG, které nelze jednoduše nahradit. „Z historického hlediska reagovaly íránské Revoluční gardy (IRGC) na americké a izraelské letecké útoky podobným způsobem jako Egypt před 70 lety a uzavřely úzké místo,“ píše web Forbes.
Čtěte také
Západ po desetiletí věřil, že přítomnost americké Páté flotily odradí Írán od uzavření Hormuzského průlivu, podobně jako se v roce 1956 Británie a Francie domnívaly, že hrozba vojenské síly udrží otevřený Suezský průplav. Víra, že vojenská převaha sama o sobě zajistí kontrolu nad strategickou trasou, se ukázala jako mylná i v roce 2026, stejně jako v roce 1956. Íránské revoluční gardy totiž dokázaly, že odhodlaný protivník může pomocí min, dronů a pobřežních raket zablokovat Hormuzský průliv, a to navzdory technologické, letecké i námořní převaze nejsilnější armády světa. Stejně jako si Británie a Francie před 70 lety myslely, že konflikt skončí během několika dnů, podcenil letos situaci i americký prezident Donald Trump. Jak připomíná CBS News, Trump většinou mluvil o „pár týdnech“.
Otázka, zda se íránská krize nestává Trumpovým „Suezem“, se objevila i v zahraničních analýzách. Podobnost spočívá především v tom, že obě krize ukázaly limity vojenské převahy při snaze ovládnout strategickou oblast.
V čem je rozdíl?
Největší rozdíl mezi krizemi v letech 1956 a 2026 je jejich dopad. Zatímco uzavření Suezského průplavu před 70 lety zasáhlo především západní Evropu, omezení provozu v Hormuzském průlivu vyvolalo celosvětovou energetickou krizi. Důsledky nepocítila jen Evropa, ale také země v Asii, Latinské Americe i Africe, které jsou závislé na dovozu ropy a zemního plynu. Mnohé z nich musely začít omezovat spotřebu energií.
Čtěte také
Krize v Hormuzském průlivu zároveň připomněla, že ropa a zemní plyn zůstávají pro světovou ekonomiku klíčové. Přestože se stále více mluví o přechodu na čistší zdroje energie, spotřeba obou surovin podle Mezinárodní energetické agentury dál roste.
Jak podotkla analytička Nitya Labh Schwarzmanová z Chatham House, ukázalo se, že ani nejsilnější námořní přítomnost sama o sobě nezaručuje bezpečnost strategické trasy. „Hormuz ukázal, že ochrana energetických toků zůstává především politickým a bezpečnostním problémem,“ uvedla Schwarzmanová.
A zatímco podobnost obou krizí je značná, ředitel oddělení bezpečnostní politiky v Albánském centru pro politiku a analytik národní bezpečnosti se zaměřením na strategické záležitosti, NATO a geopolitickou konkurenci Endrit Reka ve své analýze podotýká, že Hormuz není americkým Suezem. Podle něj totiž Suez v roce 1956 ukázal, že Británie už nedokáže udržet své impérium, zatímco problém v Hormuzu pro Spojené státy znamená spíše výzvu pro jejich globální strategii než důkaz ztráty postavení velmoci.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Velká rána pro Evropu. Jemenští Húsíové chtějí blokovat další klíčovou trasu pro přepravu ropy
vaclav.cerny@iprima.cz
