Marek Blaško s odchyceným klokanem, který utekl chovateli po tornádu na Hodonínsku. Zdroj: Marek Blaško
„Všichni si myslí, že přijedu, otevřu dveře a pes mi skočí do auta,“ říká Marek Blaško, který kromě terapií se zvířaty a práce v útulku odchytává psy a kočky. Skutečnost je ale jiná – především časově náročná. Často jde o hodiny strávené cestováním na místo, hledáním a také čekáním. To všechno navíc s nejistým výsledkem.
Všechno začalo před sedmi lety seznámením s Markovou současnou manželkou Alžbětou Humlíčkovou (dnes Blaškovou). Ta na jižní Moravě založila útulek Tibet, kde kromě zvířat domácích najdete i hospodářská. Součástí práce v Tibetu byly i odchyty koček kvůli kastracím a následná péče o ně. „Postupem času jsem zjistil, že mi to celkem jde a baví mě to, takže jsem absolvoval odchytový kurz, abychom ho s Bětkou měli oba a požádal jsem krajskou veterinární správu o schválení odchytů,“ vzpomíná Blaško, který má v současnosti povolení k odchytům zvířat po celém Česku.
Marek Blaško u auta, kde má všechno potřebné vybavení. Zdroj: Marek Blaško
Hodiny na cestě i v terénu
Odchyt zvířat zajišťuje starosta obce či města nebo městská policie. Kapacity i ochota jsou ale v tomto případě omezené. „Když jim uteče plachý pes, zkusí za ním dvakrát vyjet. Pak pokrčí rameny a řeknou ‚toho psa nechytíme, to prostě nejde‘. Pak už moc možností kam se obrátit lidé nemají,“ říká Marek Blaško. Ten nemá smlouvu s žádnými obcemi, odchytové služby ale nemůže poskytovat zadarmo. „Proto když někam jedu, je to většinou zajištěné majiteli zvířete, jinou organizací nebo se třeba složí obyvatelé paneláku, kolem kterého se toulavé zvíře pohybuje.“
Sklopec čekající na svého dalšího přechodného nájemníka. Zdroj: Marek Blaško
Samotný odchyt bývá mnohdy časově náročný. „Už jen samotná cesta – byl jsem i v Ostravě nebo v Pelhřimově. Na místo odchytu tak jezdím i 2–3 hodiny,“ říká Blaško, podle kterého se v případě odchytu psů opakují většinou tři scénáře. Ten nejlepší a nejrychlejší je, že se zvíře podaří nalákat do uzavřeného prostoru. Druhým scénářem je nastražení samočinné pasti (sklopce), do které se pes po určité době chytí. „Ale pokud nevíme, kde pes je, objíždíme vesnice, procházíme louky, lesy a hledáme stopy. Když psa vystopujeme, může se nastražit sklopec nebo se po domluvě s veterinářem zvíře uspí foukačkou nebo narkotizační pistolí.“
Manželé Blaškovi zasvětili svůj život zvířatům a za svou práci získali ocenění Laskavec. Zdroj: Marek Blaško
10 měsíců čekání
Nejdelší odchyt v dosavadní praxi začal pro Marka Blaška na přelomu roku 2020/21, kdy mu zazvonil telefon. Na druhém konci byl zoufalý majitel, kterému se adoptovaná fenka po 14 dnech v novém domově utrhla z vodítka a utekla. Do pátrací akce se zapojili i jiní zkušení odchytáři, úspěch to ale nepřineslo. „Vždycky, když vymysleli nový způsob, jak fenku odchytit, něco se pokazilo. Časem se stala velmi ostražitá, takže jsem třeba celý večer čekal, než přijde na krmné místo, ale ona věděla, že je něco jinak, takže se vůbec neukázala,“ popisuje Blaško.
Kdo je připraven, není překvapen. Zdroj: Marek Blaško
Nakonec pořídil modifikovanou klec na odchyt divočáků, přivezli ji na místo, kam se fenka chodila krmit a přibližně měsíc pak čekali, než si zvíře na přítomnost velkého sklopce zvyklo. „Miska s krmením se dávala nejdřív na okraj klece a pak se posunovala víc a víc dovnitř s tím, že po každé změně trvalo několik dní, než fenka zase přišla,“ líčí Marek Blaško. Po dlouhém čekání ale nakonec spadla klec – a to doslova. Majitel totiž přidělal na dvířka sklopce lanko a když se nakonec fenka odvážila dovnitř, jen zatáhl. Desetiměsíční snažení pak skončilo příjezdem veterináře, který fenku v kleci uspal, prohlédl a s dvojitým jištěním pak byla převezena domů k majiteli.
Chyťte klokana
Naštěstí ne všechny odchyty jsou během na dlouhou trať. Například klokana, který utekl chovateli po tornádu na Hodonínsku, měl Marek Blaško pevně v rukou po 15 minutách od příjezdu na místo. Ne všechno ale bylo v místě postiženém živelnou katastrofou, kde Blaško několik dní pomáhal, tak snadné. „První dny jsem tam fungoval hlavně jako přepravní služba, odchycená zvířata jsem vozil do útulků. Pak se na místě sešlo víc organizací, což způsobilo informační šum. Začaly kolovat zvěsti, že na polích v okolí obcí strádají a umírají stovky zvířat,“ vzpomíná Blaško, který pak několik nocí jezdil po okolí s termovizí, aby mohl následně tyto informace vyvrátit.
Hodonínsko bylo zatěžkávací zkouškou pro všechny. Zdroj: Marek Blaško
Kromě odchytu a rozvozu zvířat pomáhal Marek Blaško ve spolupráci s veterinární záchrannou službou Pet-Medic zajišťovat péči o zraněná zvířata nebo od veterinářů v okolí distribuoval zdravotnický materiál a léky. Dokonce pomáhal labuti, která místo na vodní ploše přistála na čtyřproudé silnici poblíž. „Bylo to hodně komplexní a náročné – ani ne tak pro mě, jako pro všechny ty lidi. Byly tam tisíce dobrovolníků a pracovníků složek IZS, kteří pomáhali od nevidím do nevidím.“
Prokousnutá ruka
Někteří lidé si myslí, že zvíře pozná, když mu chce člověk pomoci. V případě odchytů to ale rozhodně neplatí. V drtivé většině jde pro zvíře o stresovou situaci, která se pro něj rychle mění v boj o přežití. Veškerou energii proto vloží do snahy vyprostit se a utéct. To může vést k celé řadě zranění. „Kousance a škrábance jsou běžné. Moje nejvážnější zranění zatím bylo z odchytu v Ostravě, kde jsem chytil psa, ale nedopatřením mi prokousl ruku, se kterou jsem pak ještě několik hodin řídil, abych zvíře předal a dostal se domů. To bylo nejnepříjemnější,“ vzpomíná Blaško, který se krom práce v útulku a odchytů věnuje i zvířecím terapiím a studiu na Veterinární univerzitě Brno.
Odchyty zvířat si někdy vyberou svou daň. Zdroj: Marek Blaško
A co radí v případě ztráty zvířete?
- vytvořit inzerát o ztrátě na webu Psí detektiv
- kontaktovat starostu nebo městskou policii v okolí, kde by se zvíře mohlo pohybovat
- obcházet oblast a volat KLIDNÝM hlasem (mohou pomoci i oblíbené pamlsky)
- psa i kočku čipovat a čip REGISTROVAT (psa navíc opatřit známkou s kontaktem na majitele)
