Oliver Bierhoff exkluzivně: Petru Koubovi budu navždy vděčný. Můj Zlatý gól se dal chytit
Na den přesně před 25 roky sahali čeští fotbalisté po největším úspěchu v historii tehdy ještě mladého státu, tři roky po rozdělení federace. Na mistrovství Evropy 1996, kam tým trenéra Dušana Uhrina přijel v roli outsiderů, překvapil už postupem ze základní skupiny, o to více pochodem přes čtvrtfinále i semifinále až do finále. V něm Češi vedli 1:0 ještě 17 minut před koncem a sahali po zlatu. To jim vzal jediný muž. Oliver Bierhoff. Přepsal historii, jako první vstřelil v prodloužení tzv. Zlatý gól.
Bierhoff nastoupil na Euru 1996 před finále pouze ke dvěma utkáním v základní skupině. Dohromady v nich odehrál pouhých 92 minut. Ale 26 minut v bitvě o zlato proti Čechům mu stačilo k tomu, aby ji zvrátil. Po pěti minutách na trávníku vyrovnal na konečných 1:1 po normální hrací době.
Následovalo prodloužení, poprvé na seniorské úrovni se Zlatým gólem. Ten vyšel z hokejové „náhlé smrti“, tedy že utkání končí vstřelenou brankou.
A trvalo jen dalších pět minut, než se Bierhoff trefil podruhé.
Oliver Bierhoff (53 let)
Bývalý německý fotbalový útočník, současný manažer národního A-týmu a ředitel reprezentací a akademie.
Narodil se v Karlsruhe, vyrůstal v Essenu, kde hrál za tamní kluby SG 99/06 a Schwarz–Weiß. V 17 letech přestoupil do Bayeru Uerdingen a stal se s ním juniorským mistrem Německa. Za klub později odehrál i svých prvních 19 utkání v bundeslize.
V té také nastupoval za Hamburger SV a Borussie Mönchengladbach. V roce 1990 přestoupil do rakouské Austrie Salcburk (dnešní Red Bull). Dvanáct let působil v Itálii (Ascoli, Udine, AC Milán, Chievo Verona).
Zúčastnil se mistrovství Evropy 1996 v Anglii, ve finále 30. června proti Česku vstřelil dvě branky. První vynutil prodloužení, druhou, tzv. Zlatým gólem, rozhodl o titulu Němců.
Zlatý gól rozhodl hned první finále mistrovství Evropy. Následně i druhé o čtyři roky později mezi Francií a Itálií. A pak už nikdy. Fotbalová federace ho zrušila.
„Petru Koubovi budu na vždy vděčný. Moje střela v prodloužení finále nebyla nechytatelná,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS Oliver Bierhoff, střelec obou finálových branek, současný manažer německého národního týmu a ředitel tamních reprezentací a akademie.
Pane Bierhoffe, před finále ve Wembley jste v turnaji odehrál jen sedm minut proti Česku v prvním zápase a 85 minut proti Rusku. Ve třetím utkání ve skupině, stejně jako ve čtvrtfinále a semifinále, jste nenastoupil. Co po vás chtěl trenér Berti Vogts, když vás posílal na trávník?
Góly! (Smích) Herně se nám ve finále příliš nedařilo, v útoku nám chyběl důraz, nemohli jsme se prosadit. Takže Berti Vogts mě poslal na hřiště, protože jsem býval jiný typ útočníka než Jürgen Klinsmann a Stefan Kuntz. Kromě gólů po mně chtěl, abych zvýšil nebezpečí v našem útoku při standardních situacích.
Co jste očekával sám od sebe?
Jako útočník chcete vždy střílet góly. Do každého zápasu jsem nastupoval s tím, že se trefím. Také ve finále proti Česku jsme měl přání vyrovnat, abychom si minimálně vynutili prodloužení. Takový úkol bývá vždy těžší a těžší, čím později hráč na hřiště nastupuje. Ale naštěstí to klaplo.
Co vám proběhlo hlavou, když jste po pěti minutách skutečně vyrovnal?
Neměl jsem čas přemýšlet nad tím, že jsem dal gól ve finále mistrovství Evropy, že by to mohlo znamenat něco historického, protože zápas pokračoval. Ale myslím, že je to sen každého dítěte, když začíná hrát fotbal. Skórovat ve finále nějakého významného turnaje. A přede mnou se to podařilo jen malému počtu německých fotbalistů. Ale to jsem si uvědomil až později. V ten okamžik jsem byl prostě jen šťastný, že jsem splnil svou roli, svůj úkol, to, co se po mně chtělo. Mým gólem se karty znovu promíchaly. A pak už jsme chtěli jen vyhrát, abychom získali pohár.
Mistrovství Evropy 1976 patří k mým prvním fotbalovým vzpomínkám. Bylo mi osm a já jsem ho s tátou sledoval v televizi. Penalta Antonína Panenky navždy zůstane jednou z největších událostí fotbalových dějin.
Wembley 1996 bylo opakováním finále z Bělehradu 1976 mezi Německem a bývalým Československem. Naskočilo vám to někde?
Mistrovství Evropy 1976 patří k mým prvním fotbalovým vzpomínkám. Bylo mi osm a já jsem ho s tátou sledoval v televizi. Penalta Antonína Panenky navždy zůstane jednou z největších událostí fotbalových dějin. Ale během finále o dvacet let později jsem neměl čas si to vybavit, všechno šlo tak rychle.
V prodloužení jste vstřelil Zlatý gól, který znamenal okamžitý konec stejně jako „náhlá smrt“ v ledním hokeji. Považujete ho za nejdůležitější v kariéře?
Samozřejmě, vyčnívá nad všemi góly, které jsem v kariéře vstřelil. Byl, je a zůstane nejdůležitějším, změnil mi život. Nejen v Německu, ale téměř všude po světě se mě na něj pravidelně ptají a nic se na tom nemění ani čtvrtstoletí od toho finále.
Čtěte také
Mluvil jste někdy o tom gólu s českým brankářem Petrem Koubou?
Petru Koubovi budu do konce života vděčný, protože moje střela nebyla nechytatelná. (Smích) Ale teď vážně. Petr viděl míč pozdě, navíc byl ještě tečovaný. Prostě jeho smůla, naše štěstí. Před finále jsme věděli, že měl několik skvělých zákroků, díky kterým jste se dostali až tak daleko. Ale to je úděl brankářů, že jedna nepozornost, jedna chybička rozhoduje o vítězství, nebo porážce. Po zápase jsme vaše hráče utěšovali a blahopřáli jim. Nejvíce jsem samozřejmě mluvil s hráči z bundesligy, kteří pomohli i s překladem. Petrovi jsem gratuloval ke skvělému výkonu na mistrovství a k fantastickému druhému místu. Myslím, že on i jeho spoluhráči až s mírným odstupem od finále, přišli na to, čeho dosáhli a že na sebe mohou být pyšní.
Vraťme se ještě na začátek turnaje, jak jste znali českou reprezentaci před zahajovacím zápasem? Trenér Dušan Uhrin přivezl do Anglie mezinárodně neznámé mužstvo, které složil převážně z hráčů domácí ligy.
Tím, že bylo Česko naším prvním soupeřem na tomto mistrovství Evropy, tak jsme se jím zabývali velmi intenzivně. Dobrý start má vždy enormní význam pro další průběh turnaje. Věděli jsme, že Češi mají mladé mužstvo plné talentů, mezi jinými také Pavla Nedvěda. Přirozeně jsme znali hráče z německé bundesligy, Miroslava Kadlece nebo Patrika Bergera. Také jsme věděli, že Češi vyhráli svou kvalifikační skupinu před Nizozemskem, ale i to, že „dokázali“ prohrát v Lucembursku. Měli jsme Čechy za „nebezpečný kouzelný pytlík“.
Petru Koubovi jsem gratuloval ke skvělému výkonu na mistrovství a k fantastickému druhému místu. Myslím, že on i jeho spoluhráči až s mírným odstupem od finále, přišli na to, čeho dosáhli a že na sebe mohou být pyšní.
Vybavíte si i po 25 letech, že jste proti Česku hráli na jednom turnaji dvakrát?
Ale ano. Je však neobvyklé, hrát proti jednomu mužstvu během jednoho turnaje dvakrát a dvakrát vyhrát. (Smích) Častěji to bývá tak, že tým, který prohrál, získá do druhého souboje speciální motivaci a poučí se z porážky. Pokud se vítěz prvního utkání cítí až příliš jistý, protože už přece ten tým jednou porazil, všechno se může velmi rychle otočit. Německá reprezentace získala jednu takovou zkušenost v roce 1954, kdy se jí podařila odveta a poprvé jsme se stali mistry světa. V základní skupině jsme při MS ve Švýcarsku prohráli s Maďarskem 3:8, ale ve finále zvítězili 3:2.
Program ME 16. června
Skupina B
15:00 hodin, Finsko–Rusko
Skupina A
18:00 hodin, Turecko–Wales
21:00 hodin, Itálie–Švýcarsko
Vzpomenete si, kolik minut jsme odehrál v Anglii pro Čechům?
Spontánně si vybavím, že v prvním utkání jsem šel na hřiště chvíli před koncem. Ale na přesný počet minut už si nevzpomenu. Ale za to vím naprosto přesně, jak to bylo ve finále. Tam jsem v 69. minutě střídal Mehmeta Scholla a 95. minutě jsem vstřelil druhý gól. Hrál jsem tedy 26 minut, pokud jsme se nepřepočítal. (Smích)
Euro 1996 bylo prvním velkým turnaje seniorské úrovně, kde se v prodloužení hrálo na Zlatý gól. Přestože Německu pomohl k titulu, co si o něm myslíte?
Zůstane navždy něčím zvláštním. Pro mě osobně, ale také pro německou fotbalovou historii. Ale přesto si myslím, že je správné, že toto pravidlo zrušili. Mužstvo by mělo mít, zvlášť ve finále, ještě šanci po inkasovaném gólu se zápasem něco udělat.
Češi prohráli v roce 2004 na mistrovství Evropy v Portugalsku semifinále tzv. Stříbrným gólem proti Řecku.
Ano, to jsem zachytil. A přijde mi tragické, že jste to byli zase vy, kdo doplatil na toto pravidlo. Nebyl jsem zastáncem ani Zlatého, ani Stříbrného gólu. I ten byl naštěstí nakonec zrušen, protože neměl zastání u hráčů ani trenérů.
Čtěte také
Ještě před změnami v roce 1989 publikoval první texty o sportu, v roce 1990 nastoupil do týdeníku Stadion, později prošel redakcemi...
