Na televizních obrazovkách se zpěvák Karel Gott poprvé objevil ve svých jednadvaceti letech. Vystoupení pro něj skončilo takovým trapasem a ostudou, že se domníval, že už si v televizi nikdy neškrtne. S hrůzostrašným zážitkem, který ho děsil až do konce života, se svěřil ve své knize Má cesta za štěstím.
Dirigent Karel Vlach chystal v pražské Lucerně se svým orchestrem koncert k 15. výročí osvobození Československa sovětskou armádou, který měl být vysílán živě v televizi. Onemocněl mu však hlavní zpěvák Rudolf Cortés, a tak narychlo povolal začínajícího Karla Gotta.
„Nestačil jsem se divit, když mi ‚táta‘ Vlach zatelefonoval domů. Byla to pro mě, zelenáče, nová, lákavá příležitost, kterou jsem nechtěl odmítnout. Co kdyby už potom další nabídka od pana Vlacha nepřišla, pomyslel jsem si a bez váhání přikývl,“ prozradil zpěvák.
Obratem dostal noty ke dvěma skladbám, které měl zpívat. Obě ale byly psány pro Cortése a na jeho vysoký hlas byly velmi nízko. „On měl basbaryton a já tenor... Na zkoušce byl také Richard Adam, v té době oblíbený a zkušený zpěvák. Na to nikdy nezapomenu, jak tam seděl nohu přes nohu a důrazně upozorňoval: ‚Pane Vlachu, promiňte, ale to přece nejde, dávat začínajícímu zpěvákovi takhle těžkou věc.‘ Jako by mě tou poznámkou zalekl,“ přiblížil Gott.
Lepší komik než zpěvák
Jak se jeho první televizní vystoupení blížilo, cítil se čím dál tím sklíčeněji. Když přišel na pódium a kapela začala hrát, byl zpocený, aniž by ještě vydal hlásku. „Zpívám a ze všech sil se snažím napasovat do proklatě nízké Cortésovy polohy. Dívám se do publika a hledám v té polotmě pevný bod, alespoň jeden přívětivý nebo chápající, ale kde nic, tu nic. Vůbec se necítím ve své kůži a hlasivky jako by mi svíral těsný límec,“ popsal zpěvák.
Snažil se povolit si kravatu, když zjistil, že místo druhé sloky, zpívá opět tu první, kterou už pěl před malou chvílí. „Ať už to skončí, proboha, ať už orchestr přestane hrát, běželo mi hlavou. Očima žádám dirigenta Vlacha o záchranný kruh. Z jeho pohledu čtu: ‚Se mnou si už, chlapče, nezazpíváš.‘ Hudba konečně utichne. Rychle se ukloním a snažím se co nejrychleji zmizet z pódia, jenže aby byl malér dokonán a zpečetěn, ještě se zamotávám do šňůry od mikrofonu. Pár lidí se u toho zaplácá, asi si myslí, že jsem lepší komik než zpěvák,“ zavzpomínal Karel Gott.
V zákulisí si řekl, že by měl šéfovi orchestru Karlu Vlachovi poděkovat za důvěru a příležitost, kterou mu dal. Nakonec ale dostal strach a utekl.
„Zklamal jsem ho na celé čáře, tak raději vyběhnu po schodech Lucerny a vytratím se do noční Prahy. Potřeboval jsem nebýt. Pocit trapasu mě úplně rozklepal. Tak tohle byla moje televizní premiéra a nejspíš derniéra zároveň, říkám si. Své vystoupení jsem vnímal jako absolutní propadák. Navíc v přímém přenosu! Takhle jsem si tedy svoje první chvilky televizní slávy nepředstavoval ani ve zlém snu,“ uvedl zpěvák.
Karel Gott a jeho fanynky Zdroj: ČTK
Karel Gott a jeho fanynky Zdroj: ČTK
Diváci psali do televize, že už ho nechtějí nikdy vidět
Do televize po jeho vystoupení přišlo několik rozhořčených dopisů, ve kterých diváci oznamovali, že už ho na obrazovkách nechtějí už nikdy vidět. „Až mnohem později jsem se dozvěděl o anonymech, které mi tehdy raději ani nedali přečíst. Kdybych se o sobě už tenkrát dočetl, že jsem ošklivá opice s nohama do O, a ještě k tomu ksicht, kvůli kterému chtěli rozflákat obrazovku, patrně bych s veřejným vystupováním nadobro skončil,“ svěřil se Karel Gott a ve výčtu rozzlobených diváckých reakcí pokračoval.
„Naštěstí se ke mně donesly jenom dopisy mírnější: ‚Uslyším-li vás ještě jednou mečet v televizi, přijedu to tam zapálit, ať si to pak s vámi vedení vyřídí. Jestli ještě jednou uvidíme v televizi toho Gotta, tak si budeme stěžovat vejš. Proč televize vysílá takovéhle zpěváky?‘ Byl jsem tehdy tou kritikou diváků do hloubi duše zdrcený. Nejraději bych se byl býval zahrabal do země. Moje radost ze zpěvu byla tatam. Naprosto jsem si přestal věřit. A trvalo dlouho, než se moje sebevědomí opět zvedlo natolik, abych se vrátil alespoň k estrádní činnosti. Člověk takový propadák pak nosí v hlavě celý život,“ napsal Karel Gott.
