Několikanásobnému českému slavíkovi Karlu Gottovi, od jehož smrti uplynou dva roky, vždy velmi záleželo na tom, aby na veřejnosti dobře vypadal. O svůj vzhled velmi pečoval. Jak prozradil ve své knize Má cesta za štěstím, plastickou operaci ovšem podstoupil pouze jednou v životě. A to za dosti dramatických okolností.
Karel Gott o sobě rád tvrdil, že je ze staré školy, proto měl k plastikám a umělým vylepšováním spíše odtažitý vztah. A nebýt události, která málem skončila tragicky, nikdy by žádný takový zákrok dobrovolně nepodstoupil.
Psal se rok 1966, bylo mu sedmadvacet let a jeho kamarád, zpěvák Milan Chladil, mu nabídl, že ho proveze ve svém americkém vojenském džípu, který si právě zakoupil. „Milan si v něm připadal jako pravý americký voják. Čistá frajeřina! Zjevně se mi rozhodl předvést, jak ten jeho bourák jezdí, takže na náměstí Jiřího z Poděbrad pořádně sešlápl plyn. Razantně mě to přimáčklo do sedadla a jenom jsem stačil vyjeknout: ‚Co blbneš, Milane?‘ Oběma nám došlo, že zatáčku, do které jsme se právě vřítili s nohou na plynu, nemůže vybrat. Ze všech sil ještě prudce šlápl na brzdy, ty ale jen zakvílely. Nebylo to nic platné, vůz se v prudkém nárazu s ohlušující ránou zastavil o strom a následoval zvuk tříštícího se skla,“ zavzpomínal Gott ve své knize na hrůzostrašný zážitek.
Zatímco Chladil vyvázl z nehody bez jediného škrábance, on byl na tom daleko hůře. „Uvědomoval jsem si, že to byla moje hlava, která prorazila přední sklo. Vzápětí se rozhostilo ticho a já vnímal, jak se mi po obličeji rozlévá horkost. Hlavu jsem měl v jednom ohni, v ústech a na rtech jsem cítil železnou pachuť,“ popsal zpěvák.
Ve tváři najednou pocítil silné brnění. „Sahám si tedy na tvář a hmatem zjišťuji, že se mi do hlavy, od spánku až po nos, zasekla část tabule čelního skla. Chytím okraj velkého střepu a snažím se ho vyndat. Táhnu, potahuji, cloumám – proboha, nejde to! Jsem v hlubokém šoku a celý se klepu jako ratlík. Vnímám Milanův hlas, jak na mě křičí, abych to nedělal, že vykrvácím,“ vybavil si Gott.
Rozhodovaly minuty. Mohl vykrvácet a zemřít
Jejich kamarád, textař Jiří Štaidl, který jel hned za nimi, ho okamžitě naložil do svého vozu a odvezl do nemocnice. „Během jízdy ze mě teče krve jako z vola. Není do čeho se utírat, takže to podle hrozivě zakrvácené košile a saka vypadá, že mám snad kromě řezných ran v obličeji i otevřený hrudník či dutinu břišní. Stále přidržuji do nosu a tváře zapíchnutý velký kus skla,“ přiblížil zpěvák.
Když dorazili na místo, nebyl schopný jediného slova. Sedl si na lavici urgentního příjmu chirurgického oddělení a čekal, až se ho ujme zdravotní personál. „Jako v mlze jsem viděl další pacienty v čekárně, kteří ode mě odvraceli hlavu. Následně mě odvedli na operační sál, položili na stůl, lehce mě omámili a obličej umrtvili injekcí. Potom velice opatrně vyhlášený chirurg, primář Sedláček, vytáhl střep z mé tváře a s největší pečlivostí začal sešívat. Nešlo o žádnou maličkost, ale velkou a hlubokou řeznou ránu,“ svěřil se Karel Gott.
Operace trvala něco přes dvě hodiny. Když se probral, od primáře se dozvěděl, že pokud by přijel o deset minut později, nebylo by mu už pomoci a zemřel by. „Jak mi sdělil, bojoval nejen o záchranu mého nosu, ale i života. Nos prý krvácí nejvíc a nejrychleji. ‚Ten váš už byl tak fialový, že začínal černat,‘ vysvětlil mi primář Sedláček. ‚Jakmile černá, už tam jednoduše není krev. Nejdřív by vám odumřel nos a pak byste vykrvácel. Profesor mi sešil nejen nos, ale vlastně celou tvář, včetně spánku. Odnesl jsem si z té nesmyslné bouračky jizvu až po vlasy. S děsem v očích jsem ji poprvé spatřil teprve o týden později, kdy mi sundali obvaz z obličeje,“ vylíčil zpěvák. To prý byla jeho první a zároveň poslední plastika v životě.
