Osmdesát let uplynulo od chvíle, kdy Adolf Hitler – muž, který rozpoutal jednu z nejtemnějších kapitol v dějinách lidstva – spáchal sebevraždu. Dodnes kolují různé teorie a spekulace o okolnostech jeho konce. Hamburský soudní lékař Klaus Püschel ve své nové knize Der Tod geht über Leichen (Smrt jde přes mrtvoly) přinesl podrobnější pohled na to, jak německý nacistický vůdce skutečně zemřel.
„Po skončení války po desetiletí kolovaly mýty o smrti Adolfa Hitlera – tvrzení, která postrádala jakýkoli základ,“ uvedl Püschel podle deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung v knize Der Tod geht über Leichen, kterou napsal společně s novinářkou Bettinou Mittelacherovou.
Co skrývaly sovětské archivy?
Püschel měl v devadesátých letech jako jeden z mála odborníků ze Západu možnost nahlédnout do sovětských archivů. Mezi nimi nechyběly pitevní protokoly a také detailní fotografie fragmentů lebky, která měla patřit právě Hitlerovi. Tyto materiály byly pořízeny krátce po skončení války sovětskými vojenskými lékaři, kteří provedli soudní ohledání jeho ohořelých ostatků v polní nemocnici v Berlíně-Buchu mezi 7. a 9. květnem 1945.
ČTĚTE TAKÉ: Na zavěšená těla plivaly davy lidí. Před 80 lety popravili diktátora Mussoliniho s milenkou
Ačkoliv se jednalo o období těsně po pádu Třetí říše, kdy panoval obrovský chaos a Berlín ležel v troskách, Püschel konstatoval, že sovětští lékaři odvedli překvapivě precizní práci. „Prohlídky těl byly provedeny a zdokumentovány s velkou pečlivostí a jasně srozumitelným způsobem,“ uvedl.
Na základě prozkoumání zmíněných důkazů přišel Püschel s tvrzením, že nejpravděpodobnější verzí smrti Hitlera je ta, která je prezentována nejčastěji – zemřel 30. dubna 1945 ve svém bunkru, poté co rozkousl kapsli s kyanidem a poté si prostřelil hlavu.
Klíčové důkazy
Jedním z klíčových důkazů, které podle Püschela potvrzují identitu mrtvého, je nález Hitlerova chrupu. Ten se shodoval s dříve pořízenými zubními záznamy.
Kromě zubů sehrála roli i dlouho diskutovaná diktátorova varlata. Pitva potvrdila, že levé varle nebylo nalezeno – ani v šourku, ani v oblasti třísel nebo pánve. Podle Püschela se odborníci přiklánějí ke dvěma možným vysvětlením – buď mohlo jít o následek zranění z první světové války, nebo o vrozenou vývojovou vadu zvanou kryptorchismus, tedy nesestouplé varle. Tuto druhou variantu měl údajně diagnostikovat vězeňský lékař během Hitlerova pobytu v Landsbergu po neúspěšném puči v roce 1923.
Vada Hitlerova pohlavního orgánu byla už za války předmětem řady spekulací, Britové na toto téma dokonce o nepřátelském vůdci složili posměšnou píseň Hitler has only got one ball.
Vnitřní orgány Hitlera byly sovětskými vojenskými lékaři popsány jen velmi stručně. Podrobná pitva neprobíhala, stejně jako nebyl prozkoumán obsah jeho žaludku. V dokumentech se však objevuje zmínka o „hořkém mandlovém zápachu“, což podle Püschela představuje typický znak otravy kyanidem. V ústní dutině mrtvého byly rovněž nalezeny drobné skleněné střepy, které zřejmě pocházely z rozkousnuté ampule s jedem.
Na základě děr v lebce patolog Püschel předpokládá, že Hitler použil pistoli Walther PPK ráže 7,65 mm a střelil se do pravého spánku. Poté, co rozkousl kapsli s kyanidem, měl na vykonání sebevraždy až dvě minuty.
Kde skončily ostatky?
Hitlerovy ostatky byly po celé desetiletí uchovávány, pohřbívány a exhumovány sovětskou vojenskou kontrarozvědkou Směrš (Smrt špionům). Teprve v dubnu 1970 se tehdejší šéf KGB Jurij Andropov a generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Leonid Brežněv rozhodli odstranit je jednou provždy.
Zbytky těla byly spáleny a popel byl rozptýlen do říčky Ehle. Tímto krokem Sověti usilovali o to, aby po Hitlerovi nezbylo žádné hmatatelné místo paměti – žádný hrob, žádná relikvie, nic, co by mohlo sloužit k uctívání nacistického diktátora.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Unikátní objev odhaluje vojenskou katastrofu Římanů u Vídně. Archeologové jsou nadšení
