Osoblaha aneb Jak se město v pohraničí rychle mění ve vyloučenou lokalitu

Osoblaha je něčím prokletá. Je to město vyhnanců i dosídlenců. V sedmnáctém století tu třeba našli azyl Židé odsunutí z Vídně, ale po druhé světové válce odtud museli odejít místní Němci. Nahradili je Hanáci, Valaši, Slováci či Řekové.

Je to konečná stanice. Pro úzkorozchodnou železnici vedoucí sem z Třemešné, i pro řidiče. Dál už leží jen Polsko, které obkličuje město ze tří stran. Do Osoblahy se tak vjíždí po jediné možné silnici, která nese označení 457. A navazuje na ni Hlavní ulice vedoucí k náměstí. „Přihraj, more,“ slyším z klubka malých romských fotbalistů, kteří si čutají přímo na ulici. A šoféři trnou, zda jim neskočí pod kola. Některá z děcek mají sotva pět let, už jsou ale zkušenými členy pouliční party. A mámě asi jen občas ohlásí, že je vše „oukej“.

„Oukej“. Jak pro koho. „Žijeme tu teprve měsíc, tak ještě moc nevím, jaké to tady bude. Práci zatím nemám,“ říká čtyřiadvacetiletý Ladislav Pecha, otec dvou malých dětí. Do Osoblahy se nastěhoval z Opavy, jinde bydlení nemohl sehnat. Zdejší chátrající panelové sídliště něčím připomíná východoslovenské romské lokality, cítím tu odér Dukelského průsmyku. Asi za to může monumentální socialistický památník Osvobození z roku 1975, který stojí na sídlišti a tvoří ho sochy opěvující československo-sovětskou družbu. A jehož součástí je i obrovské protiletadlové dělo stále namířené k oblakům. Romské děti se ve zbraních nevyznají a na betonových podstavcích pomníku raději dělají odvážné přemety.

Mladé lidi tu neudržíte

Kdo zamíří do Osoblahy z Čech, musí překonat hřebeny Jeseníků, aby se pak spustil do nížin hluboce zakousnutých do Polska. Osoblažskému výběžku se dříve přezdívalo Slezská Haná, neboť zdejší roviny přinášely honosnou úrodu. Čas hojnosti je ale pryč, dnes jsou to končiny, z nichž se kvapem utíká. „Mladé lidi tu neudržíte. A co se před deseti lety začalo sídliště kolem Hlavní ulice proměňovat ve vyloučenou lokalitu, tak už vůbec ne,“ říká jednapadesátiletý Marian Hrabovský, místní zastupitel a učitel.

Zlomená čelist a nákupy za pět prstů

S prvními romskými nájemníky, kteří do Osoblahy přišli kolem roku 2010, se prý dala najít společná řeč, šlo pouze o několik rodin. „Teď mají na sídlišti většinu a lidé z majority paneláky postupně dobrovolně opustili. Soužití s těmi nově příchozími je totiž pořád horší,“ říká učitel Hrabovský.

Do takřka venkovské Osoblahy prý míří stále problematičtější rodiny z velkých sídel a přinášejí manýry městské kriminality. „Bývaly časy, kdy jsem nechal kolo před hospodou, a za týden tam pořád stálo. To je dneska nemožné, a dokonce přibývá už i loupežných přepadení a dalších násilných trestných činů. Před čtrnácti dny jednoho souseda zmlátili přímo na náměstí. Zlomili mu čelist.“

Všichni by nás chtěli naložit na vagony a nacpat zpátky do Indie

Případ se vyšetřuje, na potyčku se ptám i v romské komunitě. „Ten gadžo tomu našemu nadával do ku..v černých a zmr..k,“ rozčiluje se Gustav (redakce CNN Prima NEWS zná jeho příjmení, které si nepřál zveřejnit). „Tady je to samý rasismus. Všichni by nás chtěli naložit na vagony, a nacpat zpátky do Indie,“ šermuje rukama a ukazuje k bytovému domu, v němž žije majorita. „Ta paní v tom horním okně na nás několikrát řvala, že je škoda, že zemřel Hitler. Že ten by s námi udělal pořádek.“ Ptám se, zda na ženu podali trestní oznámení. „Nemá to cenu, bílí mají vždycky pravdu. A vy jste určitě taky provokatér, nevěřím vám, že napíšete pravdu.“ Kde je pravda, to v tomto případě ale nedokážu odhadnout. Podle učitele Hrabovského se starousedlíci Romům vyhýbají a konflikty nevyhledávají. „Ale někdy stačí, když je za něco jen napomenete, a najednou jich kolem sebe máte patnáct, to pak není dobrý pocit.“

Žijí tady i moje děti a bojím se pomsty

Osoblažská majorita hlásí, že přibývá krádeží v obchodech. Informaci ověřuji v největší samoobsluze, v Hrušce na náměstí. Zástupce pana vedoucího se také bojí zveřejnit jméno: „Žijí tady i moje děti a bojím se pomsty.“ Pak se pustí do výčtu nedávných krádeží, za pět prstů prý nakupují hlavně nezletilí hošíci, tedy nepotrestatelní. „Tady mám nějaké zápisy z poslední doby: krádež za 403,50 koruny, a tady další za 80 korun a 70 haléřů,“ ukazuje protokoly. Jeden z dospělých Romů, kterému byla prokázána krádež tabáku za 500 korun, skončil v kriminále. „Měl toho ale mnohem více, takže ta pětistovka nehrála u soudu žádnou roli, tak ji také nikdy neuvidíme.“ Je to skeptik, který se vážně obává, že z Osoblahy může být brzy i malý Chánov. A nemá tuhle vizi sám.

Romové se brání. Pan Gustav se dušuje, že děti ani dospělí v místní samoobsluze nekradou. „Jsou to rasisti, a pořád si na nás něco vymýšlejí. Jak pošleme nakoupit samotná děcka, tak je ani nechtějí pustit do obchodu, to je porušování zákona.“ Raději by proto s rodinou žil ve velkém městě: „V Ostravě jsou na ně zvyklí, tady je to problém.“ Mezi Romy se najdou různé pohledy. Čtyřiapadesátiletá Zuzana Janová se do Osoblahy přistěhovala z Orlové a o šest let mladší Mirek Čureja z Kolína. „Žádný rasismus tu není, to jsou jen běžné spory,“ tvrdí. Jsou, ale i nejsou.

Hlavně neumřít v Osoblaze

Z Osoblažského výběžku se utíkalo vždycky. V komunistickém deníku Rudé Právo z roku 1964 jsem našel reportáž z Osoblahy, v níž novinářka Věra Michálková vyzpovídala tehdejšího ředitele školy M. Krejčího: „Převážná většina mladých lidí tvrdí, že nechce v Osoblaze umřít.“ Totéž říká dnešní učitel Marian Hrabovský, který bude od 1. září i ředitelem osoblažské základky: „Kdo může, odchází. A novým důvodem je i proměna naší školy, kde v některých třídách tvoří Romové přes padesát procent žáků.“ Atmosféra ve vyučování je najednou odlišná, přibylo agresivity i nezájmu a laxnosti. Romské děti tady zpravidla propadnou na prvním i na druhém stupni (v obou případech je to možné pouze jednou), takže školní docházku končí v sedmé třídě.

Rodiče dětí ze spádových obcí začali ratolesti raději vozit do školy ve dvacet kilometrů vzdáleném Městě Albrechtice. „Bohužel, takovou možnost, na jaké se shodli ředitelé škol v Krnově, já nemám. Romské děti si po celém Krnově rozdělují tak, aby neměli více než tři Romy v jedné třídě.“ V Osoblaze stojí jediná škola a budoucí ředitel teď přemítá, jak zastavit její proměnu ve výhradně romskou. „Jisté možnosti tu jsou, třeba vytvořením tříd nadstandardního typu s výukou angličtiny,“ plánuje. Do takových tříd se dělají speciální jazykové zkoušky, kterými by minorita zřejmě neprošla.

Romové, překážka pro turisty?

Znova nahlížím do reportáže z Osoblahy z roku 1964. Líčení dopravního spojení vyznívá jako popis cesty na konec světa: „Mlhou podzimu se plazí vláček. Je to taková titěrná dětská hračička. Málem máš chuť se zeptat? Na klíček, či na baterku? Ale už je pryč. Zmizel. Ujel. Kam?“ No přece do Osoblahy, úzkokolejná železnice i roviny s výhledy na panoramata Jeseníků jsou největšími turistickými lákadly. „Už to vypadalo, že bychom se mohli stát vyhledávaným centrem k rekreaci, ale příchod Romů to překazil. Sídliště je první, na co návštěvník narazí, takže se buď hned otočí, anebo si to tady rychle prohlédne a už se nikdy nevrátí,“ myslí si učitel Hrabovský.

V noci dělají všichni neskutečný bordel, tak pak se nemůžou divit, že jsou tady nevítaní

Škola o prázdninách provozuje i ubytovnu a její správcová je podobně skeptická: „Osoblaha bývala rekreační oázou, a ještě tak před pěti lety jsem turisty ani nestačila ubytovávat, jaký byl zájem. Poslední tři roky je to pořád horší.“ Správcová také nechce zveřejnit jméno. Zároveň má i funkci vedoucí místní pobočky Slezské diakonie, což je neziskovka pomáhající sociálně slabým rodinám. Tedy i romským. Žena se pouští do dlouhé a srdceryvné lamentace: „Řeknu vám to tak. Kdyby se chovali, jak mají, tak se tu nic neděje, žádné problémy by nebyly. Jejich děcka ale lítají samy po cestě, po večerech a v noci dělají všichni neskutečný bordel, tak pak se nemůžou divit, že jsou tady nevítaní. A buď sedí doma, anebo pracují na černo, a jednoho nebaví se pořád dívat, jak vyděláváme na jejich dávky. Jsou mezi nimi i slušné rodiny, to neříkám.“ Výčet lamentací je mnohem delší, žena nakonec řeč uzavře tlumočením názorů svých dětí. „Obě studují v Olomouci, a do Osoblahy se už nechtějí nikdy vrátit.“

Samí nepřizpůsobiví, hlavně kriminálníci, ale i feťáci

Dvaadvacetiletá romská matka Adéla Dunková se s rodiči nastěhovala do Osoblahy před deseti lety. A s názory sociální pracovnice ze Slezské diakonie kupodivu souhlasí: „Vůbec se nedivím, že tu lidé Romy nechtějí. V posledních dvou třech letech se sem stěhují samí nepřizpůsobiví, hlavně kriminálníci, ale i feťáci, každou chvilku se tu najde nějaká stříkačka,“ popisuje poměry v Osoblaze. V bytech se prý nájemníci pořád střídají, protože do města přicházejí nejzadluženější rodiny. Vydrží čtvrt roku, pak nejsou schopny uhradit ani čtvrtinu nájmu, kterou žádá majitel domu, a musí o dům dál. Kam? Ví bůh.

Tři čtvrtiny nájmu přitom platí stát formou doplatku na bydlení, a to rovnou do kapsy pronajímatele. „Od Romů takový názor asi neuslyšíte, ale já jsem pro to, aby se z Osoblahy stala bezdoplatková zóna. Ti nejhorší kriminálnici už sem pak nebudou přicházet,“ myslí si Adéla Dunková. Souhlasí s ní i kamarádka a dvojnásobná maminka Saskia Rácová. Šestasedmdesátiletý Vratislav Kvapil právě přes vyloučenou lokalitu kráčí na oběd. „Já jsem vášnivý šachista, takže kvality člověka nehodnotím podle toho, zda má černou anebo bílou tvář.“

Byznys s chudobou

Bytové domy patří podnikateli Davidu Kotáskovi. „Napřed bydlel u nás v Osoblaze, teď žije v Krnově. Co si budeme namlouvat, moc rádi ho tu teď nevidíme, poklidné městečko proměnil ve vyloučenou lokalitu,“ zlobí se zastupitel Marian Hrabovský zvolený za nezávislé sdružení s názvem Spokojená rodina = Rozvoj Osoblažska. Nelíbí se mu, že podnikatel s realitami rozvoj a spokojenost v regionu spíš zabrzdil. „Vybírá vysoké nájmy, kolem dvanácti tisíc korun měsíčně, zatímco činže v obecních bytech jsou tady třetinové. Je to legální tunelování státu,“ odmítá byznys s chudobou. „Proč vláda nestanoví alespoň nějaký strop? Třeba, že na jeden byt lze přispívat jen částkou do tří tisíc korun?“ Stát podle kantora tunelují i téměř všichni osoblažští Romové mužského rodu. Přes dvacet plně obsazených aut odjíždí ze sídliště každé ráno na nejrůznější fušky. Všichni údajně pracují načerno, zároveň ale pobírají doplatky na bydlení.

Doplatek na bydlení je dávka pomoci v hmotné nouzi. Pokud kdokoliv přijde o práci, dostane podporu v nezaměstnanosti na pět (osoby do 50 let), osm (do 55 let) či jedenáct měsíců (nad 55 let). Poté už má nárok pouze na dávku na živobytí, přesně na 3410 korun měsíčně. A pokud nevlastní žádné prostředky, z nichž by platil pronájem bytu či pokoj v ubytovně, stát za něj nájem zaplatí prostřednictvím systému státní sociální podpory. Respektive nájemné pošle rovnou na účet majitele bytu či nemovitosti.

Zde zemřel jeden z vyhnanců z Vídně

Lidé žijící v takzvaných bezdoplatkových zónách ale nárok na doplatek na bydlení ztrácejí. Obce mohou zóny zřizovat vyhláškou, celý proces je ovšem považován za kontroverzní a rozhodne o něm Ústavní soud. Prozatím vyhlášené zóny se opravdu vylidňují a třeba v Bohumíně tak za pouhý rok od zavedení zón klesl počet vyplacených doplatků na polovinu. Místní politici neskrývají, že lokality vyhlašují, aby vytěsnili Romy. Kritici poukazují, že jde o sobecký odsun Romů do sousedních měst, a že vyhláška negativně dopadá i na sociálně slabé z majority. V Osoblaze má bezdoplatková zóna podporu celého zastupitelstva. „Pracujeme na ní. Musíme třeba prokázat určité podmínky, které však splňujeme. Zvýšila se tu kriminalita a mnohé romské děti mají extrémní počty zameškaných i neomluvených hodin,“ vysvětluje zastupitel Hrabovský.

U mapy na osoblažském náměstí se přece zastavili dva cykloturisté. „Upřímně, když to tady vidíme, tak bychom v Osoblaze žít nechtěli. Máme s Romy špatné zkušenosti už ze společného soužití v Ostravě a Opavě,“ říkají manželé ve středním věku, Marie a Emil Balážovi.

„Tihle takzvaní dobráci, co na bydlení pro slabé vydělávají miliony do vlastní kapsy, mně strašně vadí,“ dodá pan Emil. Na Osoblažsku jsou oba poprvé, krajina je nadchla, přímo v Osoblaze je uchvátil židovský hřbitov. Ten patří k nejcennějším v českých zemích, zachovaly se zde i náhrobky (macevy) ze sedmnáctého století. A ne ledajaké, věčný spánek zde našli také přední vídeňští Židé, když byla židovská komunita v roce 1670 vypovězena z hlavního města habsburské monarchie. V Osoblaze tak našel azyl třeba Mešulam Žalman, syn Izáka Marburga z Vídně. Ten zemřel v židovském měsíci adar roku 5454 (12. března 1694) a jeho exilový náhrobek patří k nejstarším z dochovaných, na desce mimo jiné stojí v hebrejštině: „Zde zemřel jeden z vyhnanců z Vídně.“

Z města Hotzenplotz zůstala jen kašna

Po druhé světové válce zase z Osoblahy museli odejít zdejší Němci. Nahradili je Hanáci, Valaši, Slováci, Volyňáci z Ukrajiny či Řekové, ti poslední až v roce 1948 na útěku u občanské války. „Na náměstí byla běžně slyšet řečtina ještě v sedmdesátých letech, než se po pádu vojenské diktatury mohli začít vracet do Atén. Ve škole tu byla i řecká třída,“ vypráví učitel a budoucí ředitel osoblažské základky. A též zakladatel místního muzea, které spravuje společně s o dva roky mladším kamarádem Tomášem Sulkem.

Muzeum třeba podrobně mapuje bitvu o Osoblahu z března 1945, bylo to vůbec první město obsazené rudou armádou na území dnešní České republiky. O každou ulici se vedly několikadenní boje, a často se používá přirovnání, že to byl „český Stalingrad“, při kterém bylo zničeno devadesát procent původní zástavby. „Tohle jsou zbytky bot ruského vojáka,“ ukazuje Hrabovský jeden z nálezů. Ve městě i jeho okolí lze stále vykopat munici či prostřílené ruské či německé helmy, oba typy jsou také součástí sbírek.

Skřehotající hejna na hromadách trosek

Dobové snímky dokazují, že Osoblaha byla na konci války srovnána se zemí. „Odvšad čišelo prázdno, nikde ani živáčka, jen v místě, které bylo někdejším okresním městem Osoblahou – havrani. Skřehotající hejna na hromadách trosek. Teď už není po troskách ani potuchy, přede mnou vyvstalo město líbezné jako přelud. Kolem náměstí bloky několikapatrových obytných domů,“ srovnala Osoblahu na počátku padesátých let a v roce 1964 reportérka Rudého Práva Věra Michálková. Pro mě je Osoblaha zvláštně podmanivým skanzenem sorely (socialistického realismu) a připomíná mi stalinské bulváry na sídlišti v Ostravě-Porubě, jen v miniaturizované podobě. Je to nečekaný úkaz v zapomenutém pohraničním výběžku, ale také hodně smutná historie, když si uvědomím, že z původního náměstí zůstala zachována jen litinová kašna. Nic víc. Před zničením to bylo historické město s názvem Hotzenplotz, teď je to sorela jménem Osoblaha.

Blahobyt, anebo poušť?

Zakladatelé muzejních sbírek v Osoblaze Marian Hrabovský a Tomáš Sulek v prvním patře budovy otevřeli i Muzeum Československa. Všehochuť z předmětů denní potřeby (i spotřeby) od padesátých do sedmdesátých let. Od gramofonů přes uniformy vojáků Československé lidové armády po dobové konzervy a další obaly od potravin. V expozici je k vidění třeba pamětní talíř věnovaný za věrné služby ve Sboru národní bezpečnosti (SNB), s malovaným srpem a kladivem.

„Většinou nám to věnovali občané Osoblahy, včetně celé ložnice ze šedesátých let. To bylo jejich dětství a mládí a další návštěvníci se tady teď dojímají a často se i rozpláčou,“ vypráví Sulek. Je to muzeum nostalgie. „Osoblaha kvete po všech stránkách,“ zaznělo v roce 1964 v reportáží v Rudém Právu. Po sametové revoluci 1989 však přišel do pohraničí místo dalšího očekávaného rozkvětu i úpadek. Jinými slovy, privatizaci a počátky soukromého podnikání zvládli pouze jedinci, kteří zbohatli. Kolem roku 2000 však Osoblaha hlásila pětadvacetiprocentní nezaměstnanost. „Teď už je lépe, kdo chce, práci si najde,“ říká muzejník Sulek, sám dělá opraváře strojů v soukromé firmě. „Jen kdyby tu nebyla ta vyloučená lokalita.“

A jsme opět na začátku reportáže, takže bych mohl začít znova, že se do Osoblahy přijíždí po jediné možné silnici, která nese označení 457. A že na ní navazuje Hlavní ulice vedoucí k náměstí. „Přihraj, more,“ slyším z klubka malých romských fotbalistů, kteří si čutají přímo v ulici…

Městečko Osoblaha se potácí v začarovaném kruhu, z něhož nebude lehké vykročit. „Osoblaha má dvojí tvář. Buďto je to liduprázdná, beznadějná poušť, anebo město kvetoucí blahobytem a krásou,“ přemítala v roce 1964 v reportáži novinářka Rudého Práva. Uvidíme, jakou tvář bude mít Osoblaha za deset či dvacet let. Z těch dvou možností nelze žádnou vyloučit.