Ne všude si na sklonku října 1918 přáli projekt jménem Republika československá. Nehodlali se ho zúčastnit například Němci ze širokého pohraničního pásu. Odmítali ho také Poláci z Těšínska, takzvaní Moravci z Hlučínska i mnozí zmaďarizovaní Slováci a slovenští Maďaři. Němci si dokonce na počátku listopadu 1918 založili na území historických Čech, Moravy a Slezska několik nezávislých ministátů. „Hejtmanství v Kaplici a Krumlově, poštovní a telegrafní úřady a železnice jsou obsazeny Němci. V jižních Čechách jsou zbraně došlé z Vídně a Lince rozdělovány mezi německé odvedence,“ přinesla Československá tisková kancelář (ČTK) na počátku listopadu 1918 zprávu z německé provincie Böhmerwaldgau, která byla vyhlášena na jihu Čech.
Republika se tvořila se skřípěním zubů. A odpadlické provincie bylo nutno leckde pacifikovat i zbraněmi, takže na těchto územích tekla také krev.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Komunisté chtěli vznik Československa slavit už 14. října. Kvůli demonstraci a stávce
Českým, moravským a slezským Němců se vyhlášení Republiky československé jedním slovem nelíbilo. A tento odpor vedl v pohraničí k vyhlášení několika nezávislých provincií. Na mapě střední Evropy se tak nakrátko zjevil Sudetenland s centrem v Opavě, Deutschböhmen s hlavním městem v Liberci, Böhmerwaldgau se správním střediskem v Prachaticích a Deutschsüdmähren s centrem ve Znojmě. Všechny provincie požádaly o připojení k Rakousku a Rakouské národní shromáždění 22. listopadu 1918 skutečně projevilo vůli přijmout tyto provincie pod svá křídla.
Slovník naučný z prvorepublikové éry existenci uvedených německých provincií komentoval následovně: „Pražská vláda neuznala ovšem těchto útvarů, navzájem územně nespojených, a odmítla s nimi jednati jako s rovnoprávnou stranou. Proto také přikročila záhy k jejich postupnému obsazování; tato okupace byla vykonána a skončena v prosinci 1918 bez vydatnějšího branného odporu těchto provincií.“
Němci mají 7 mrtvých a 14 raněných
„Okres slavonický odpadl od státu československého a prohlásil se za území patřící k německému Rakousku,“ informovala ČTK 7. listopadu 1918. Byl to ovšem separatismus odsouzený k neúspěchu, neboť československý postup garantovaly vítězné velmoci. „Komedie skončila žalostným fiaskem,“ napsala ČTK 18. prosince o obsazení slezské Opavy. „Sudetenlandu není již a jeho reprezentanti jsou na útěku,“ radoval se český tisk. Na přičlenění Opavy k Československu potřebovala republika 2 248 vojáků ozbrojených puškami, dělostřeleckou baterii a 19 strojních pušek.
Armáda musela vyrazit i do severočeského pohraničí. „Dnes obsadilo československé vojsko Most po prudkém boji. Němci stříleli na české vojsko z domů. Od 9. hodiny dopolední do čtvrt na 11 trvala střelba ze strojních pušek na ulicích mosteckých,“ uvedl sociálnědemokratický deník Duch času ve zprávě z 28. listopadu 1918, a to s emotivním titulkem Krvavé boje v severních Čechách.
Znova se v Mostě střílelo tentýž den od tří do pěti hodin odpoledne. „Němci mají 7 mrtvých a 14 raněných, české vojsko má šest raněných,“ spočítal Duch času. Čeští Němci přišli o své poslední samostatné „ostrovy“ do konce roku 1918. Den před Vánocemi 1918 si v německém deníku Bohemia postěžovali: „Již je po našem napětí, již nedoufáme a obáváme se, že mírová konference jenom přitiskne svoji pečeť na to, co jí předložili Češi.“ Tak se i stalo.
Vznik Československa, to byla jen zpráva z ciziny
Když na sklonku října 1918 vznikla republika, 37 obcí na dnešním Hlučínsku zůstalo pod správou Berlína. Praha ale o tenhle kousek Slezska čili jižního Ratibořska projevila zájem na mírové konferenci ve Versailles. „Region se připojení srdnatě bránil, a o pomoc dokonce požádal i papeže, přesto byl přičleněn k Československu, i když až v únoru 1920,“ vysvětluje pro CNN Prima NEWS Jiří Neminář, historik Muzea Hlučínska v Hlučíně.
Hlučínsko je zvláštním památníkem spletité historie českých zemí. Plných 178 let patřil region k Prusku a Německu (1742 až 1920) a po krátké československé anabázi (1920 až 1938) byl opět připojen k Německu a pod Berlín náležel až do dubna 1945. „Rok 1918 a vznik Československa se nás netýká, tuhle událost zdejší lidé vnímali jen jako zprávu z ciziny,“ říká Neminář s jistou nadsázkou.
Prahu ale v roce 1918 odpor Hlučínska překvapil. Za posledního německého císaře Viléma II. se totiž v oblasti přihlásilo k moravské národnosti 89 procent obyvatel, lidé se tam považovali za takzvané Moravce. Tomáš Garrigue Masaryk i Edvard Beneš tak vcelku logicky čekali, že návrat dávných českých teritorií k vlasti bude odměněn potleskem.
Hlučínsko na sklonku října 1918 k Československu nechtělo a k republice bylo připojeno až v únoru 1920, respektive březnu 1923. Na snímku obsazování obce Hať na Hlučínsku Československou armádou v březnu 1923. Zdroj: Muzeum Hlučínska
Hlučínsko na sklonku října 1918 k Československu nechtělo a k republice bylo připojeno až v únoru 1920, respektive březnu 1923. Na snímku obsazování obce Hať na Hlučínsku Československou armádou v březnu 1923. Zdroj: Muzeum Hlučínska
Češi jsou neznabozi, zrádci a husité
Stal se přesný opak. Zpráva o požadavcích československé delegace na mírové konferenci ve Versailles, která si nárokovala připojení Hlučínska, zazněla v kraji jako strašlivá zvěst. „Češi chtějí Hlučínsko anektovat. Ti neznabozi, zrádci a husité,“ ozývalo se zděšeně. Na 30 tisíc obyvatel podepsalo proti připojení petici, kterou do německého parlamentu ve Výmaru odjeli předat zednický polír Jaroš a kupec Böml. Ženy pak poprosily o přímluvu přímo papeže Benedikta XV.: „Nejsvatější otče! Tvoje nejpokornější služebnice, katolické ženy a panny z Hlučínska, voláme k Tobě s dětinskou důvěrou z nejhlubší bídy. Podle mírové smlouvy má hlučínský kraj Československé republice odstoupen býti. To je pro nás trpké a bolestné. Osvoboď nás z rukou našich českých protivníků, kteří nás od naší vlasti odtrhnouti chtějí.“
Hlučínsko chtělo zůstat součástí německých dějin. A doufalo se, že Berlín ubrání Hlučínsko i za cenu hřmění zbraní. „Chystáme se k vojenské obraně Horního Slezska. I náš kraj dostal silné vojenské posádky, které mají příkaz čelit každému vniknutí Čechů,“ psalo se v hlučínských Katolických novinách v sobotu 24. května 1919. Československé vojsko nakonec obsadilo Hlučínsko až 4. února 1920. „Dnem tímto přestali jste býti příslušníky říše německé a stali jste se příslušníky Československé republiky. Vláda státu československého očekává od Vás, že se upřímně postavíte na půdu nového státu,“ vzkázal na Hlučínsko týž den prezident Masaryk.
Dvě obce dnešního Hlučínska byly od Německa odděleny dokonce až v březnu 1923. „Hať a Píšť. K obsazení těchto obcí Československou armádou došlo až 16. března 1923. V obou vesnicích přitom občané vyvinuli značné úsilí, aby mohli zůstat pod Berlínem. Podnikali různé intervence a neváhali vyslat delegaci k francouzskému generálovi Le Rondovi, který byl předsedou rozhraničovací komise v Horním Slezsku,“ vypráví historik Jiří Neminář.
Poláci v Bohumíně jsou vyzbrojeni děly
Situace na Těšínsku byla obdobná. Polská minorita chtěla hned po skončení I. světové války přilnout k obnovenému Polsku, Praha to nemínila dovolit. Na sklonku roku 1918 to byla docela patová situace. „Do Bohumína přibyly dvě setniny polského vojska, takže posádka nyní čítá čtyři setniny, vyzbrojena je děly,“ uvedla ČTK 13. prosince. Nakonec se o Těšínsko v lednu 1919 rozhořela regulérní sedmidenní válka, které velel generál Josef Šnejdárek.
Tažení na Těšínsku pak vylepšilo Československu pozice na mírové konferenci, která novému státu přisoudila železniční spojnici z Bohumína na Slovensko. Poláci však generálu Šnejdárkovi dodnes vyčítají, že si v bojích se špatně ozbrojenými Poláky počínal krutě a například ve Stonavě u Karviné dal drasticky popravit 20 mladých zajatců. Celkově padlo asi 50 československých a 90 polských vojáků.
Obelisk věnovaný Josefu Šnejdárkovi (Bystřice nad Olší) Zdroj: ČTK / Ramík Drahoslav
Obelisk věnovaný Josefu Šnejdárkovi (Bystřice nad Olší) Zdroj: ČTK / Ramík Drahoslav
Čechové budou největším národem v Evropě
Také Slovensko bylo na počátku listopadu 1918 součástí nového státu jen formálně. Na „uherské hranice“ teprve mířila první tisícovka pražských četníků, kterou 7. listopadu posílilo dalších tisíc vojáků. Docela alibisticky proto znělo prohlášení mezinárodních vyjednávačů Národního výboru v čele s Karlem Kramářem, že „území československého státu je úplně zabezpečeno“.
Výbor ovšem hovořil o zabezpečení diplomatickém a o souhlasu mocností s novou podobou státu. „Hlásí se k nám dokonce Rusíni v Uhrách na východ od Slovenska, takže bychom sousedili přímo s Rumuny. Čechové budou největším národem v Evropě,“ tvrdilo se v jednom z eufemistických článků v Lidových novinách z listopadu 1918.
Obsazování Slovenska se jen do konce roku 1918 zúčastnilo deset pěších praporů, čtyři dělostřelecké baterie, jezdecká eskadrona a obrněný vlak (celkem 7 800 střelců a 200 jezdců). Velké boje vedli Češi třeba o Trnavu, kterou museli kvůli úporné obraně dobýt vícekrát. V bojích o Slovensko padlo podle různých pramenů 450 až 1 500 českých vojáků. Oficiální mír s Maďarskem a přesné vytyčení československo-maďarské hranice umožnila až Trianonská smlouva z června 1920.
Československo se tak nezrodilo hned 28. října 1918 a hranice nového státu se ustálily až po pěti letech. Nikoli na dlouho, a už v říjnu 1938 se v souvislosti s Mnichovskou dohodou opět překreslovaly.
