Osobní vzpomínka na Jana Skopečka: Před týdnem nám zpíval Přednostu stanice

S hercem Janem Skopečkem jsme se seznámili v klubu Divadla ABC. Svěřil se mi, že má v šuplíku spoustu písňových textů a byl by rád, kdyby je někdo jednou zhudebnil. S radostí jsem se toho ujal. Další den jsem nakráčel k němu domů a odcházel s taškou plnou jeho ručně psaných veršů. Od té doby jsem k němu pravidelně každý týden docházel, byly to takové konzultace a debaty, jak by která skladba měla znít.

Čím dál častěji jsme ale začali probírat i jiná témata: život, společenské dění, fotbal, jeho filmové historky, vzpomínky na slavné kolegy, kteří už nebyli mezi námi, a z původních třicetiminutových setkání se postupně stávaly návštěvy několikahodinové. Přestože nás od sebe dělily dvě generace, mohli jsme si spolu povídat úplně o všem. Říkal jsem mu Mistře a když mi po čase nabídl tykání, chvíli mi trvalo, než jsem si k úcty k němu na to zvykl.

Zhruba po roce jsem většinu jeho textů zhudebnil, následně natočil a nazpíval ve studiu a jako dárek k jeho devadesátým narozeninám mu předal CD. Pamatuji si to jako včera, kdy jsem mu slavnostně u něj doma nasadil sluchátka na uši a napjatě sledoval, co na písničky bude říkat. Po prvních tónech jsem věděl, že je vyhráno. Začal se blaženě usmívat, spokojeně se kýval do rytmu a pak mě uznale poplácal po zádech. „Přesně tak jsem si to představoval. A teď ty písničky jenom dostat do světa, řekl mi nadšeně.

V té době hrál ještě v divadle, ale byl už z něj unavený. To, že ve mně našel parťáka pro zhudebnění svých textů, ho nakoplo. Začal mi nosit další a další. „S hraním končím, teď už budu jenom psát,“ hlásil mi při další z návštěv u něj doma.

Absolvovali jsme spolu několik besed po celé České republice, během nichž jsme tyto písničky hráli. A tím jsme se ještě více sblížili. Už jenom samotné cesty na štace stály za to. Jenda měl neskutečný humor a vždycky v nečekané chvíli dokázal nečekaně zaperlit. Zrovna klimbal, když se z navigace ozvalo: Blíží si sjezd. Honza otevřel oči a vážným tónem pronesl: „Copak oni už komunisti mají další sjezd? Proboha kolikátý už!“

Bylo nás pět

Jednou po vystoupení si přišla pro autogram asi šedesátiletá paní a povídala: „Pane Skopečku, moje osmdesátiletá maminka vás zbožňuje, je také vdova, velmi zachovalá, vy jste také sám, nechtěli byste to spolu dát dohromady?“ Jenda nehnul ani brvou a klidným hlasem odpověděl: „A náhodou dceru byste neměla?“ Paní sbalila podepsanou fotografii a naštvaně odešla...

Elán a euforii přibrzdila nečekaná nehoda. Jeník doma nešťastně uklouzl, potloukl se a skončil v nemocnici. Když ho odváželi, nezapomněl dát moje telefonní číslo svému synovci Michalovi a jeho manželce Mirce a požádal je, ať mi to zavolají. A tím jsem se seznámil s úžasnými lidmi z jeho rodiny, kteří byli jediní, kdo se o něj skutečně s láskou a něhou do poslední chvíle starali.

Z lidí, kteří nebyli v příbuzenském vztahu, to pak byla Martina Červenková, úžasná, obětavá žena, která pracovala v Optice poblíž Jendova domu a rozdala by se pro něj, stejně tak jako herec Kryštof Nohýnek, s jehož tatínkem Jan hrával v divadlech. To byla naše parta, která za ním pravidelně chodila, organizovala jeho narozeninové oslavy, Vánoce... Zavedli jsme i sešit, do něhož jsme si během návštěv psali, jak se Jeník má, co je u něj nového a podobně. Sám tedy rozhodně nebyl, nás pět se u něj střídalo neustále.

S prezidentem probírali neduhy stáří

Po onom nešťastném pádu ošetřující lékař usoudil, že Jan už nemůže být čtyřiadvacet hodin bez dozoru, a vyjednal mu místo v domově seniorů. Jenda se tomu bránil, nechtěl tam za žádnou cenu, prosil mě, ať s tím něco udělám, ale nešlo to. Rozhodla jeho dcera, která dlouhodobě žije ve Francii a nikdo z nás s tím nic nezmohl. Na druhou stranu, měl už svůj věk a my měli alespoň jistotu, že bude pod stálým lékařským dohledem. O to víc jsme za ním chodili a snažili se mu nový domov co nejvíce zpříjemnit.

Někdy v létě roku 2017 mi oznámil, že bude oceněn prezidentem republiky, získá státní vyznamenání a požádal mě, zda bych mu dělal doprovod. Před slavnostním večerním ceremoniálem byla audience u prezidenta Miloše Zemana. Každý oceněný s doprovodem tam chodil postupně. Prezident si s každým chtěl popovídat zvlášť. Když jsme k němu došli a usedli na připravené židle, Zeman se zeptal: „Pane Skopečku, rád vás vidím, jak se máte?“ – „Dobře, jen blbě slyším,“ odpověděl Jenda. „To já taky,“ opáčil Zeman. „Já ale i špatně vidím,“ pokračoval Skopeček. „No ale to já taky,“ smál se Zeman.

Debata trvala asi pět minut a nesla se ve velmi pohodové, uvolněné atmosféře. Musím říci, že Jenda si státní vyznamenání považoval a udělalo mu nesmírnou radost. Dokonce vydržel i na večerní raut, který se po ceremoniálu otevřel. Z Pražského hradu jsme odjížděli po jedenácté hodině. Ten večer si maximálně užíval.

Jeho zdravotní stav byl až na špatný zrak poslední roky v podstatě stále stejný. Někdy bylo lépe, jinde hůře... Jenda si nikdy na nic nestěžoval. Kdykoliv jsem se ho zeptal, jestli ho něco nebolí, vždycky řekl, že ne. O smrti promluvil jen jednou jedinkrát, a to během oslav svých 93. narozenin. „Děkuji vám, že jste přišli, a loučím se s vámi,“ pronesl zcela nečekaně během přípitku.

Před zhruba rokem jsme s naší „pětkou“ zavedli čtení z jeho knížky vzpomínek, kterou napsal. Když jsem mu předčítal kapitoly z dětství, leskly se mu oči. A pokud jsem narazil na nějakou věc, která mi nebyla jasná, a zeptal se ho na to, okamžitě odpověděl. Paměť měl neuvěřitelnou. Stejně tak na staré filmy, které kdysi natočil. Přesně věděl, kde se to točilo, kdo to režíroval, s kým tam hrál. Ale co měl ten den k obědu, to už nevěděl. Brali jsme to s úsměvem a oba se tomu zasmáli.

Záhadné znamení z nebe?

Bohužel během koronaviru jsme za ním nemohli chodit. Když pominul zákaz a konečně jsme ho navštívili, už to nebyl náš starý Jenda. Byl takový posmutnělý. Ještě minulé úterý jsme ho navštívili s Martinou z naší party a já přijel i se svou ženou Nikol a ročním synem Davídkem. Vzali jsme ho ven na čerstvý vzduch, přivezli zákusky, které si s chutí dal. Jeho apetit byl obdivuhodný. Od sester jsme měli sice povolenou jen hodinu, ale když se blížil určený stanovený čas, Jeník vyslovil přání, že chce s námi ještě sedět dál. Probírali jsme i oslavu jeho blížících se narozenin. 19. září by oslavil pětadevadesátku. Vždycky nám nadiktoval seznam lidí, které by tam chtěl mít. Bývala to moc hezká setkání. Na závěr návštěvy nám ještě zazpíval úryvek písničky Přednosta stanice.

To jsem netušil, že se vidíme naposledy. V neděli mi zavolal Michal, že byl jeho strýc Jenda převezen do Nemocnice Na Bulovce a že to vypadá moc špatně. Martinka za ním ten den ještě jela a držela ho za ruku. Domluvili jsme se, že ho společně navštívíme hned v pondělí. Během cesty, pár kilometrů před Bulovkou, mi zazvonil telefon a v něm se ozvala uplakaná Martina: „Už to nestihneme. Jenda zemřel.“

Když jsme následně s Michalem a Martinou vyklízeli Jendův pokoj v domově seniorů, stala se záhadná věc. Jeho milovanou hůlku, které s oblibou říkal Hedvika, jsme položili na postel, kde spával. Po chvíli se sama od sebe přímo před našimi zraky o kus pohnula.  Že by nám dal znamení z nebe a přišel se s námi rozloučit?

Jendo, nikdy na tebe nezapomenu! V mém srdci zůstaneš navždy!

Osobnost libeňského divadla a nezapomenutelný chalupář

Ve filmu a v televizi vytvořil Jan Skopeček více než dvě stě spíše menších rolí, byl trefným představitelem různých komorníků či kverulantů. Kromě filmů a televizních seriálů byl Skopeček také činný v divadle, stál u zrodu někdejšího pražského Divadla S. K. Neumanna, nyní Divadla pod Palmovkou, a v roce 2018 byl hlavní tváří oslav 70. let této scény, uvádí ČTK v profilu Jana Skopečka.

Jana Skopečka si pamětníci asi nejvíce vybaví v populárním seriálu Jaroslava Dietla a Jiřího Hubače z 60. let Tři chlapi v chalupě, v němž s Lubomírem Lipským a Ladislavem Trojanem ztělesnili svéráznou rodinu Potůčkových, která hospodařila bez žen. „Ten seriál byl ze života a byl pravdivý. Jinak by ho lidi tak nepřijali,“ vzpomínal před lety Skopeček. „Tehdy ho dávali tuším v pondělí a ve středu a ulice byly prázdné, každý se koukal,“ dodal „otec“ Potůček.

Skopeček si zahrál v řadě filmů, namátkou Dobrý voják Švejk, Vyšší princip, Kdo chce zabít Jessii?, Tři chlapi na cestách (volné pokračování seriálu), Marečku, podejte mi pero, Dobří holubi se vracejí, Bobule nebo Vrásky z lásky. Účinkoval v pohádkách S čerty nejsou žerty, Císař a tambor nebo Peklo s princeznou, objevil se i v televizních seriálech Pan Tau, Byl jednou jeden dům, Návštěvníci, Vlak dětství a naděje, Život na zámku nebo Hospoda.

Prošel dvěma koncentračními tábory

Jan Skopeček se narodil 19. září 1925 v severočeských Litoměřicích, pocházel ze živnostnické rodiny. Na otcovo přání nejdříve vystudoval obchodní školu, od dětství jej ale velmi lákalo divadlo, obdivoval prostředí cirkusu. Když v roce 1942 neuspěl u přijímacího řízení na pražskou konzervatoř, začal pracovat v továrně.

Koncem druhé světové války Skopeček kvůli svému částečně židovskému původu prošel dvěma koncentračními tábory v Německu. Při převozu z tábora Kleinstein do Osterode, při kterém těžce onemocněl, poprvé potkal Oldřicha Nového, který mu prý zachránil život. „Dostal jsem strašnou horečku. On mne neznal, ale přišel ke mně, dal mi nějaké prášky, zabalil do deky a staral se o mne, abych se vypotil. Jsem přesvědčen, že mi zachránil život,“ řekl před lety médiím.

Spolupráce s Krejčou či Grossmanem

Po osvobození vystřídal angažmá v několika moravských divadlech, působení v Horáckém divadle v Jihlavě bylo pro něj památné i osobně – seznámil se zde s budoucí manželkou Věrou Tichánkovou. Po návratu do Prahy započal kariéru v Městském oblastním divadle Žižkov, z něhož v roce 1949 vzniklo Divadlo S. K. Neumanna (nyní Divadlo pod Palmovkou). Skopeček stál u zrodu libeňské scény a „periferii“ zůstal věrný až do důchodu.

Ztvárnil zde řadu zajímavých rolí, za skvělé období považoval zejména 60. a pozdější léta, kdy na Palmovce našli útočiště významní režiséři, vyhození za normalizace ze scén v centru Prahy, jako byli Otomar Krejča nebo Jan Grossman. V roce 2000 vydal Skopeček k půlstoletému jubileu divadla v Libni knihu vzpomínek s názvem Bylo nebylo. Co se o herci ví poněkud méně, je fakt, že sám byl autorem šesti divadelních her a několika rozhlasových dramatizací. Některé se dokonce hrály i v zahraničí.

S o pět let starší Tichánkovou tvořil Skopeček výjimečně stabilní herecké manželství, které přetrvalo 66 let. Spojoval je mimo jiné humor i trpká válečná zkušenost. Tichánková, držitelka ceny Thálie za celoživotní mistrovství v činohře, zemřela v roce 2014 ve věku 93 let. Měli spolu dceru Marii, která se zamlada odstěhovala do Francie, kde trvale žije. Bolestnou ranou pro něj před lety bylo i úmrtí vnučky, radost do života mu naopak vnášela pravnoučata.

Cena za dabing a medaile Za zásluhy

Složitým obdobím si Skopeček prošel i poté, co se jeho jméno objevilo ve svazcích někdejší komunistické Státní bezpečnosti (StB) mezi jejími údajnými spolupracovníky. Herec se poté domáhal očištění svého jména. „Kdo mne těch čtyřicet let znal, dovede si představit, jaký jsem asi byl fízl. A kdo mne neznal, ať mi políbí,“ řekl k tomu Skopeček pro Lidové noviny. V roce 2005 rozhodl pražský městský soud, že herec byl v evidenci StB veden neoprávněně.

V roce 2011 získal Skopeček v Přelouči cenu za celoživotní mistrovství v dabingu. O dva roky později byl oceněn na Novoměstském hrnci smíchu za nezapomenutelné role v komediích. V roce 2017 obdržel od prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy I. stupně o stát v oblasti umění.