Příběh Jana Palacha, studenta, který se 16. ledna 1969 na protest proti srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy a ústupkům okupantům upálil, slyšel snad každý z nás. 25. ledna se konal Palachův pohřeb, který se stal manifestací proti měnícím se poměrům. Na poslední cestě studenta doprovodilo na 200 tisíc lidí. Mezi nimi byl i tehdejší posluchač prvního ročníku gymnázia Jiří Janovský.
Kdy jste se o upálení Jana Palacha dozvěděl?
Já jsem se to dozvěděl ten den, co se upálil, asi na Svobodné Evropě nebo takovém rozhlasovém vysílání. Ten den jsem byl dole na Václavském náměstí, jenže jsem netušil, co se zrovna stalo nahoře.
A to byla náhoda, že jste se ten den na Václavském náměstí nacházel?
Já jsem si zařídil brigádu a prodával jsem časopis Univerzita Karlova. Měli jsem v té době po úmrtí a pohřbu Jana Palacha nesmírně velký zájem kupujících, takže to s jeho činem mám také spojeno.
Jak na období mezi upálením Jana Palacha a jeho pohřbem vzpomínáte? Byl jste studentem teprve prvního ročníku gymnázia.
V té době také probíhala moje taneční. Zjistil jsem, že moje zápisy v diáři o Palachovi se střídají se zápisy o tanečních.
(Palachův) pohřeb se konal 25. února, to byla sobota. Já jsem u sebe našel poznámku, že 24. února v pátek jsme prodávali zvláštní číslo Univerzity Karlovy, které bylo věnováno Palachovi. Potom nás maminka mého kamaráda, ona byla zaměstnankyně univerzity, vzala do Karolina, kde byla vystavena rakev s Janem Palachem, na to se stály strašné fronty. My jsme byli v podstatě vpuštěni „bokem“.
Já jsem dokonce našel básničku, kterou jsem složil k poctě Janu Palachovi. Já si myslím, že to pro mě musel být velký zážitek, protože člověk v 16 letech může skládat básně, ale že zrovna moje první báseň bude na toto téma, mě samotného po letech překvapilo.
V této době byla v Československu velmi vypjatá atmosféra. I přesto jste neváhal a zúčastnil se pohřebního průvodu.
Už od srpna to byla tak vypjatá doba, kterou moje rodina prožívala až tak, že přemýšlela o emigraci. Student byl pro nás vzorem a my jsme se zúčastnili vysokoškolské stávky na podzim roku 1968, naše gymnázium se přidalo jako jedno z prvních pražských gymnázií. My jsme měli velice dobrého a pokrokového pana ředitele, taky ho hned v roce 1970 po stranických prověrkách vyhodili, stejně jako naši třídní.
Jako škola jsme se zapojili i do pohřebního průvodu. Gymnázium, kam jsem chodil, bylo ve Vysočanech a přesně si pamatuji, jak jsme šli celou Sokolovskou ulicí do centra Prahy, abychom se připojili k pohřebnímu průvodu. Byla to velmi vypjatá situace, vzpomínám na to pořád trošku s mrazením.
Neměl jste kvůli účasti na pohřbu vy nebo vaše rodina, která předtím uvažovala o emigraci, problémy?
Co se týče mých rodičů, ti nebyli nikdy ve straně (Komunistická strana Československa, pozn. red.). Spoustu věcí samozřejmě náš táta, který se poměrně dost angažoval, nemohl vykonávat, ale nijak to na něj nedosáhlo. A na mě už vůbec ne, protože jsem byl v prvním ročníku na gymnáziu.
Odnesli to kantoři. Já si pamatuji, že na našem gymnáziu kromě toho, že vyhodili třídní, ředitele a několik dalších profesorů, nezůstal kámen na kameni.
Myslíte si, že oběť Palacha a ostatních „živých pochodní“ měla takový vliv, jaký si mysleli, že bude mít?
To se obávám, že ne, protože zafungovala mašinerie, lidé se začali více bát. Já bych řekl, že Palachův pohřeb bylo poslední svobodné vzedmutí emocí. Nezapomeňme, že už v létě 1969 při ročním výročí okupace čeští policisté rozháněli české demonstranty.
