Jak to bylo s utajeným Palachovým pomníkem? Komunisté ho zavrhli, aniž by znali význam

Kdy se objevila idea umístit Palachův pomník před budovu parlamentu?
Stalo se to krátce po Palachově činu. Pragera a jeho kolegy napadlo umístit pomník na pylon (ocelový stožár, pozn. red.), který byl zahrnutý už v roce 1967 v soutěžním návrhu na stavbu. Navíc Federální shromáždění stálo nedaleko místa, kde se Palach 16. ledna 1969 upálil. Podmínky tak byly ideální.

Dá se odhadnout, kdo s nápadem na pomník přišel?
To se říct nedá, ale Palachův čin vyvolal ve společnosti strašidelný šok. Olbram Zoubek na to reagoval tak, že utíkal sejmout posmrtnou masku a vytvořil náhrobek, který po několika měsících komunisté nechali zničit. Společnost byla plná toho, co se stalo. Palachův čin byl sebeobětováním, které lidem vyrazilo dech. Nápad na uctění jeho památky pomníkem se nejspíš objevil na nějaké ze schůzek architektů a umělců, kteří na budově Federálního shromáždění pracovali. Tehdy plastiky tvořily nedílnou součást architektury. Nemluvilo se o výzdobě. Díla vznikala během procesu stavby na míru danému prostoru. Miloslav Chlupáč tehdy vytvořil model pomníku se skrytou symbolikou.

Dopředu nebylo známé, jak díla budou vypadat?
Ne. Prager chtěl obnovit tradici hutí, kde architekt pracuje s výtvarníky ruku v ruce. Vybralo se místo, které se mělo zvýraznit uměleckým dílem. Následně architekt a umělec začali diskutovat o materiálu a dalších detailech. Nefungovalo to tak, že by přišel sochař se sochou v podpaží a architekt ji někam umístil. V tomhle byla aktivita huti unikátní, dělala umění na míru stavbám.

Jak fungovalo schvalování uměleckých děl po roce 1968?
Díla schvalovaly komise Svazu českých výtvarných umělců, který byl poplatný normalizační vládě. Mnoho výtvarných děl tehdy skončilo ve stadiu návrhu a modelu, protože nepohodlným umělcům bylo jasné, že se jejich práce stejně nebudou realizovat. To se týkalo i většiny výtvarníků pracujících na budově Federálního shromáždění, včetně Miloslava Chlupáče.

Hrál roli i název pylonu „Plamenonosič“, který uvádíte ve své knize?
Název je až pozdější, v původním návrhu z roku 1967 se mluví jednoduše o pylonu. Tehdy Palach možná tušil, že půjde na filozofickou fakultu, rozhodně ale ještě nevěděl, co za dva roky udělá. Spojení pylonu s plamenem tak v základu ani být nemohlo. I samotná plastika od Chlupáče se jmenuje Matka a syn, podoba je evidentní i ze sádrového modelu. Symbolika je dodávaná zpětně.

Proč se tedy z plastiky Matka a syn stává v roce 1969 Palachův pomník?
Každý má matku a uvědomuje si, že nejstrašnější dopad toho, co se stalo, musel být na matku Jana Palacha. Žádná žena není schopna pochopit, že její dítě udělá něco takového. Neměl to být pomník prvoplánový, ale měl v sobě skrývat celou tu tragédii činu, nejen smrt mladého člověka, ale i osud jeho matky, která po něm zůstává. Matka, která svírá v náručí svého syna.

Jak cenzoři zjistili, že by se mohlo jednat o Palachův pomník?
Cenzoři tohle už vůbec neřešili, oni řešili Miloslava Chlupáče, který byl nepřípustný. Vůbec je nenapadlo, že by ho do Federálního shromáždění pustili s jakoukoli plastikou.

Co Matku a syna na pylonu nahradilo?
Namísto plastiky se na pylonu objevil takový kvádr, na jehož jednom boku byl státní znak a na druhém nápis „Všechna moc pochází z lidu“, což byl výňatek z Ústavy ČSSR. Kvádr tam byl do roku 1990. Tehdy se Karel Prager s Miloslavem Chlupáčem vrátili k ideji, že by se na pylonu nakonec mohl objevit Palachův pomník.

Proč se jim nepodařilo ho tam umístit?
Protože ten nápad žádným způsobem nepropagovali. Doba tomu nepřála. Parlament se odstěhoval jinam, budovu si pronajala Svobodná Evropa, to místo přestalo být v potřebném smyslu významné. Prager byl vždy člověk, který se díval dopředu, a uvědomil si, že o to společnost první poloviny 90. let nemá zájem. Projekt odložil na později. Samozřejmě netušil, že brzy zemře. Navíc byl v té době pod velikým tlakem, protože čelil útokům ostatních architektů kvůli údajnému členství v KSČ, což se později vyvrátilo. Sám Prager byl v době normalizace omezován. Kdyby chtěl ideu pomníku propagovat, nejspíš by ho čekalo nařčení z oportunismu nebo by ostatní pomník odmítli jen proto, že by byl na pylonu od něj. Přitom se s Miloslavem Chlupáčem dokonce vydal do lomu vybrat vhodný kámen. S jeho smrtí plány zmizely. Pylon začal chátrat a jeho restaurování se ujal sochař Antonín Kašpar, který dostal dokumenty z Pragerova ateliéru GAMA. Tam objevil zprávy o plánech na památník. A vycítil možnost obnovit plastiku.

Kde je Chlupáčova plastika nyní?
Plastika jako taková neexistuje, jen model, který si od Miloslava Chlupáče koupil Karel Prager. Ještě za svého života řekl, že chce, aby jeho sbírka přešla do Národní galerie. Řekl tehdy, ať se o to postarám, znali jsme se a já jsem působila na pozici vedoucí sbírky architektury.

Je model vystavený?
Není. Je v depozitáři, ale objevil se na dvou výstavách, naposledy vloni na výstavě věnované českému brutalismu. Patří do architektury, takže by se jednou mohl objevit v expozici věnované architektuře.

Proč se na pylon neumístila plastika podle původního modelu?
Byla by z kamene. Musel by ji vytvořit někdo, kdo pracuje s kamenem, a Antonín Kašpar pracuje s kovem.