Do letních olympijských her v Paříži zbývá ještě takřka rok a půl, ale už teď probíhá jeden velmi sledovaný souboj. Mezinárodní olympijský výbor chce pod Eiffelovkou vidět i sportovce z Ruska. Řada zemí to ale kvůli válce na Ukrajině považuje za naprosto nepřijatelné. Kdo na největší sportovní události světa v minulosti nebyl, respektive nechtěl být?
I když si mnoho lidí myslí, že míchání politiky a sportu by mělo být zakázanou disciplínou, celá novodobá olympijská historie ukazuje, že sportovci zkrátka za činy politických struktur pykají. Zároveň minulost demonstruje, že scéna pod pěti kruhy může být pošpiněna propagandou a reklamou „zlých“ režimů. To dává argumenty všem, kteří si nepřejí, aby se Rusové a Bělorusové příští rok na hrách v Paříži představili.
První stopka
V roce 1920 se sešli ti nejlepší sportovci světa v belgických Antverpách. Lépe řečeno ti nejlepší ze států mimo Německo, Rakousko, Bulharsko, Maďarsko a Turecko. I když první světová válka skončila už o dva roky dříve, stále převládal názor, že na letní olympiádu i se zástupci bývalého bloku Centrálních mocností – zvlášť když Německo okupovalo i dějiště her – je ještě brzy.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: KOMENTÁŘ: Pšt, Ukrajino, chceme si ty hry udělat hezké. MOV vypustil další plivanec
Vzhledem k nástupu bolševiků se akce v Antverpách neúčastnili ani Rusové. A chyběli až do roku 1952. Nebylo to ale tak, že by nebyli vítaní. Jen sami razili názor, že ideologicky nejsou olympijské hry to pravé ořechové. Nakonec otočili, na misce vah převážilo přesvědčení, že olympiády mohou být příležitostí, jak propagovat komunismus.
Hry pod taktovkou Hitlera
Teď ale ještě do meziválečného období, konkrétně roku 1936. Tehdy hry hostilo Německo už plně v rukách Adolfa Hitlera a propaganda křičela do světa z každého koutu sportovišť. Byl to ten nejvíce odstrašující příklad, jak lze monstrózní sportovní událost zneužít pro nesportovní účely některého z režimů, v tomto případě nacistického.
Zanedlouho se svět znovu ponořil do války, Hitler do toho páchal lidské hrůzy i mimo frontu. A Německo za to pak pykalo mimo jiné na sportovním poli. Na olympiádu v roce 1948 v Londýně nemohlo, stejně jako spojenecké Japonsko. Především asijský stát byl nespokojený a rozhodnutí nekvitoval ani tehdejší prezident Mezinárodního olympijského výboru (MOV) Johannes Sigfrid Edstrom. „Jsem překvapen, že zaujímáte tento postoj tři roky po skončení války. My sportovci bychom měli diplomatům ukázat cestu,“ naléhal marně.
První rozsáhlý bojkot ze sebe nesmyje letní olympiáda v Melbourne 1956. Důvody byly různé. Jedna skupinka – Nizozemsko, Španělsko a Švýcarsko – se stáhla kvůli tomu, že Sovětský svaz jen měsíc před zahajovacím ceremoniálem vtrhl do Maďarska, aby otupil tamní chuť postavit se komunismu. Čínská lidová republika neúčastí protestovala – a to až do roku 1980 – proti tomu, že na olympiádu mohl jako samostatný stát Tchaj-wan. A nakonec Egypt, Irák a Libanon bojkotovaly hry kvůli krizi v Suezském průplavu a britsko-izraelsko-francouzské invazi.
Bach odmítal bojkot už před 43 lety
O osm let později se sportovní sny plnily v japonském Tokiu. Tedy těm, kteří nepocházeli z Číny, Indonésie, Severní Koreje a Jižní Afriky. Trojice asijských států se vzpouzela proti rozhodnutí MOV diskvalifikovat sportovce, jež se zúčastnili v roce 1963 kontroverzních her s názvem New Emerging Forces určených pro podporu sportu v nově vznikajících zemích. Jihoafričané měli utrum nedobrovolně kvůli apartheidu. Vinou politiky rasové segregace na olympiádách chyběli až do roku 1992.
Hry v roce 1976 v Montrealu lze označit za bojkot Afriky. Hned 25 států z tohoto kontinentu odmítlo odcestovat do Kanady kvůli tomu, že ragbyová reprezentace Nového Zélandu před tím zamířila navzdory apartheidu a protestu ostatních do Jižní Afriky.
Nejmasivnější bojkot
A další olympiáda byla ještě daleko okleštěnější. Sportovní svátek byl pro rok 1980 přiklepnutý Moskvě, centrálu měl na Leninově stadionu, dnešním stadionu Lužniki. Hry v Sovětském svazu, který provedl invazi do Afghánistánu, byly natolik problematickou záležitostí, že se k bojkotu připojilo 60 zemí. Některé, včetně Velké Británie, nechyběly, pod neutrální olympijskou vlajkou. Například skupině amerických sportovců se ale bojkot nelíbil, dokonce neúspěšně žalovala olympijský výbor USA. Vzepřít se postoji funkcionářů chtěl i někdejší šermíř ze Západního Německa a současný šéf MOV Thomas Bach. Tato zkušenost mu v případě probíhající války na Ukrajině prý pomohla pochopit, že „bojkot ničemu nepomůže“.
Když vy takto, tak my musíme stejně. V nějakém takovém duchu se nesla olympiáda 1984 v Los Angeles. Sovětský svaz, Československo a dalších 13 států do Kalifornie v rámci odplaty nedorazilo.
MOV po předchozích fiaskách musel zapracovat na své diplomacii, což se pro rok 1988 povedlo. Do jihokorejského Soulu už přijali pozvánky všichni. Tedy až na Severní Koreu, která byla uražená kvůli faktu, že neuspěla se žádostí na spolupořádání olympiády.
Na začátku 90. let zuřila válka v Jugoslávii. Zatímco jednotlivé národnosti chtěly samostatnost, chystaly se hry ve španělské Barceloně. Sankce Organizace spojených národů nebyly překážkou. Sportovci z Balkánu mohli v roce 1992 startovat v neutrálních barvách. Podle MOV je toto cesta, jak příští rok v Paříži zapojit ruskou a běloruskou výpravu.
Rusové už ostatně jsou na reprezentaci bez státních symbolů zvyklí. Kvůli tomu, že měl doping v největším státě světa hluboko zapuštěné kořeny, vyrazili olympionici v neutrálním hávu na poslední tři olympiády, ačkoliv část světa chtěla jejich úplné vyloučení.
Teď je kvůli sobeckosti a krutosti Kremlu v čele s Vladimirem Putinem ruská výprava pod pěti kruhy ještě více nechtěná. Bude Paříž připomínat spíše Londýn 1948, kdy válečný agresor nedobrovolně absentoval, nebo Moskvu 1980, kdy kroky Ruska – potažmo Sovětského svazu – dotlačily ostatní k masivnímu bojkotu?
