Parsifal o sektě
Imanuelité - náboženská skupina, která v devadesátých letech plnila titulky novin a byla označována za jednu z nejviditelnějších sekt v Česku. Do širšího povědomí se dostala i díky herečce Mileně Dvorské, jejíž dcera se za vůdce skupiny provdala. Jan Dietrich Dvorský - Parsifal se na dlouhá léta stáhl do ústraní a odmítal mluvit s médii. Po letech promluvil. Sekta prý roky nefunguje, kauza ho ale ovlivňuje dodnes, uvedl v exkluzivním rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
„Byly to spíš komické historky. A celé to trvalo strašně krátce, hlavně mezi lety 1993 a 1994,“ popisuje Dvorský, když vzpomíná na dobu, kdy se v náboženské skupině řídili podle jasnovidců.
ČTĚTE TAKÉ: Síť příznivců gurua Járy: Jeden z členů vyučuje i na vysoké škole. Celý případ šetří policie
V posledních dnech se v některých médiích objevily spekulace, že sekta nazývaná Imanuelité stále funguje a že její vedení převzala právě manželka Jan Parsifala Dvorského, s kterou už delší dobu nežije. „Není na tom pravdy nic. Ta skupina tehdy existovala, bylo to pár lidí, ale dávno už není. Moje žena ani nemá co vést. To jsou všechno jenom bulvární výmysly,“ dodává v rozhovoru pro CNN Prima NEWS Dvorský.
Jak vlastně vzniklo náboženské hnutí nazývané Imanuelité?
Napsal jsem knížku a lidé za mnou začali sami chodit. Scházeli jsme se soukromě, třeba jednou týdně. Některým lidem jsem ale začal vadit, došlo i k pomstě, což se v každé skupině může stát. Jeden člověk se spojil s panem docentem Vojtíškem, známým religionistou, který si ten název celé skupiny vlastně vymyslel. Nikdy jsme se nesetkali, nikdy mě neviděl, ale postavil si na tom kariéru. Pak přišel tisk a do toho ještě moje slavná tchyně. Myslím, že to bylo to nejpikantnější — že jsem měl slavnou paní v rodině. Jinak by po mně možná nikdo ani neštěkl. A tak to začalo žít vlastním životem. Někdo přidal tohle, jiný támhle to. Psalo se, že obírám lidi o peníze nebo že je posílám na smrt. Pro bulvár to bylo krásné sousto a nabalovalo se to, až z toho vznikla naprosto obludná záležitost.
Myslíte si, že ti lidé opravdu něco hledali? Nebo by se přidali k jiné skupině, kdyby nebyla ta vaše?
To je různé. Každý člověk je jiný. Byli tam lidé hledající, ale spousta jich byla zvědavých. Chtěli zažít něco neobvyklého, dozvědět se něco o mimosmyslových jevech nebo o tom, co je mezi nebem a zemí. A to spoustu lidí přitahuje.
Veřejnost vás dlouhodobě vnímá jako sektu. Existovala někdy nějaká společná domácnost nebo sídlo? Kolik měla vaše skupina členů?
Ne, vůbec nebyla žádná společná domácnost. To já nemám rád, jsem spíš individualista. Lidé, co chtěli být blízko, si našli podnájmy v okolí, což tehdy nebyl problém. A kolik nás bylo? Různě, maximálně kolem patnácti lidí.
Rozhovor s Parsifalem, sledujte reportáž reportérky Valerie:
Zkoumání minulých životů i hledání pokladů
Ve vaší skupině působili i jasnovidci. Jak to tehdy bylo?
Ano, dva jasnovidci tam byli. Jeden byl opravdu dobrý, trochu se proslavil, ale zemřel mladý na cukrovku. To byli lidé, kteří měli senzitivní schopnosti. Viděli například jinou barvu tam, kde měl někdo nemocné rameno. Já byl tehdy mladý kluk, poprvé jsem se s tím setkal a byl jsem z toho nadšený jako každý. Okamžitě mě to vtáhlo. Ptali jsme se, kdo byl kým v minulých životech. Skončilo to tak, že jsme seděli nad mapou České republiky a hledali poklady. Sedli jsme do auta, jeli někam k Pelhřimovu s krumpáči — a samozřejmě jsme nic nenašli. Byly to spíš komické historky. A celé to trvalo strašně krátce, hlavně mezi lety 1993 a 1994. Pak se z toho stala mediální bublina. A nakonec jsme kvůli tomu, že jsme učili děti doma, museli utéct do zahraničí. A tím sekta zhasla.
Říkal jste, že jste děti učili doma, což tehdy bylo trestné. Jak to vnímáte dnes?
Je to různé. Některé děti mají ze školy trauma a domácí výuka je pro ně lepší. Jiné školu milují, protože si tam odpočinou od rodičů a mají tam kamarády. Důležité je, že dnes existuje možnost volby.
Příběh vaší rodiny byl spojován s různými obviněními, která se nikdy neprokázala. Jak to bylo?
Policie nás prošetřila a nikdy nic nenašla, protože tam ani nebylo co. Postupem času mi došlo, že mezi nás nejspíš infiltrovali i tajní policisté. Ale my jsme si normálně povídali, probírali hudbu. Neprobíhaly žádné obřady ani rituály. Já jsem manipuloval maximálně tím, že jsem lidem vnucoval Mahlera místo Bonnie M. Snažil jsem se je změnit, aby byli kulturnější, ale časem jsem pochopil, že to nejde. To bylo tak všechno.
Hudba je pořád součástí vašeho života. Věnujete se gramofonovým deskám. Stává se, že i dnes vás lidi spojují s vaší mesiášskou minulostí?
Ano, hudba je můj velký koníček. Ale napadají mě pořád. Kamkoliv se vrtnu, vždycky se najde někdo, kdo si na tu kauzu vzpomene a odkáže třeba na Wikipedii. Funguje to dodnes.
Takže ta kauza vás ovlivňuje i dnes, přestože vedete normální život?
Ano, zvykl jsem si na to. Vlastně jsem ani nevěděl, že mám sektu. Prostě jsem si žil. A pak jsem zjistil, že jsem sektář a manipulátor. Když jsme museli utéct do ciziny, spíš jsme se skrývali. Když jsem se vrátil, pokusil jsem se mluvit s novináři, ale vždycky to dopadlo stejně — slíbili, že mi dají text k autorizaci, ale pak dali titulky a mezi titulky něco úplně jiného. Takže jsem se zařekl, že už nikdy s nikým nemluvím. Vy jste první po letech, s kým mluvím.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Kopali si v lesích hroby a čekali na konec světa. „Mesiáši“ lákali do sekt i české politiky
