Čistírna odpadních vod Bubeneč
Stará čistírna odpadních vod v Bubenči je už dnes Národní kulturní památkou, ale v minulém století by se bez ní hlavní město neobešlo. Budovu navrhl velký milovník Prahy Angličan William Lindley, který se specializoval na projektování stokových sítí.
Budova Staré čistírny vznikala v letech 1901 až 1906 a stavěla se jako konečná fáze stokové sítě v Praze. Díky skvělé technologii fungovala dvakrát déle, než původně měla.
„Systém byl na tehdejší dobu skvělý. Byl plánován na 30 let provozu. Předpokládalo se, že se Praha zvětší a změní se technologie. Místo bylo vybráno strategicky, protože to bylo nejnižší místo Prahy. Celý systém pod Prahou se budoval samospádně, takže sem dotekly veškeré stoky. Zároveň to bylo místo vzdálené od městské zástavby,“ vysvětluje v pořadu Prima Česko Marcela Pokorná, vedoucí návštěvnického provozu SČOV a muzeoložka, výhody umístění Staré čistírny.
Originální a mnohdy i stále funkční vybavení
Provoz čistírny byl nepřetržitý. Kromě odpadních vod z domácností a z ulic se v ní čistila i srážková voda. Praha tehdy měla zhruba půl milionu obyvatel a přitékalo sem kolem 120 tisíc litrů vody za den.
„Máme dva krásné dochované parní stroje z roku 1903 z dílny Breitfeld & Daněk. Tyto parní stroje dříve poháněly veškerá zařízení v celé budově. Kalová čerpadla a ostatní věci. Měly i vlastní dynamo zpočátku. Všechno fungovalo díky těmto parním strojům. Stroje mají původní díly. Měnily se na nich pouze manometry, jinak se jedná o původní díly z roku 1903,“ vypráví Martina Lepine, zástupkyně správy areálu SČOV.
A uznání zdejšímu technickému vybavení vyslovil také topič a strojník Viktor Sitta: „Obdivuju krásné provedení. Předci si dali tu práci, aby to bylo nejen funkční, ale taky estetické. Kotel trvá zprovoznit zhruba 12 hodin, protože má velký vodní obsah a je stavěný na trvalý provoz, takže příprava trvá dlouho. Dřevo se používá na roztopení, podobně jako v kamnech. Potom se přikládá klasické uhlí. V některých kotlech se spalovalo černé uhlí, nyní topíme hnědým uhlím. V kotelně byl jeden topič, ten stačil obsluhovat dva kotle, vedle byl strojník, který hlídal stroje a mazání. A pak tady byl popelář, který vyvážel polní drážkou popel od kotlů.“
Fáze čištění vody
Původní mechanický proces čištění měl tři fáze. V té první se oddělovaly největší nečistoty, ve druhé pak štěrk a hlína a na závěr přišly kaly, které se po odstranění prodávaly zemědělcům jako hnojivo. „V té fázi, kdy se odstraňovaly největší nečistoty, mohli zaměstnanci najít třeba hodinky, šperky, stříbrné příbory, zlaté zuby. Když to našli, mohli si to nechat,“ vzpomíná na stará pravidla v čistírně Marcela Pokorná.
To my už jsme při natáčení takové štěstí neměli: Z vody jsme vylovili jen kus plastu, tkaničku, kovovou svorku a botu se žralokem...
Unikátní místo nadchne nejednoho návštěvníka
Stará čistírna je pro mnohé poklad sama o sobě. „Prostor je nádherný. Je to unikátní stavba. Její atmosféra a duše jsou fascinující. Je to doklad zručnosti v architektuře, estetice budovy i strojní vybavenosti,“ netají se obdivem Marcela Pokorná. A její kolegyně, Martina Lepine, si všímá důmyslných detailů: „Každá cihla byla dělaná na svoje místo. Rohy jsou zaoblené. Cihly jsou dvakrát pálené – když se na ně poťuká kladívkem, krásně zvoní, takže se jim říká „zvonivky“. Byly dvakrát pálené proto, aby odolávaly vlhkosti.“
Budova je v současnosti Národní kulturní památkou. Je zaměřena na osvětu veřejnosti. Snaží se návštěvníkům předat informace o původním mechanickém procesu čištění. „Stroje pouštíme třikrát do roka. V březnu při příležitosti Dne vody, v červnu, kdy je „komínový den“ a pak v rámci Dnů evropského dědictví. Stroje se tak neustále udržují,“ říká Martina Lepine.
„Můžeme být rádi, že se zařízení dochovalo, protože většina strojů skončila ve šrotu – přestože by mohly při troše dobré vůle sloužit dalších 50 let,“ dodává Viktor Sitta.
Starou čistírnu odpadních vod v Praze Bubenči lze navštívit o víkendech a v průběhu státních svátků.
