Tělem jí projelo 25 000 voltů, dnes pomáhá popáleným. Janě změnila život dětská chyba

Jana je maminkou tří dětí (15, 13 a 8 let). Jak sama přiznává, vzhledem k početné rodině a práci, které věnuje mnoho času, si užívá každou volnou chvíli buď v lese, nebo u dobré kávy. Aktivně se zapojuje do iniciativy vycházející z waldorfské pedagogiky, se kterou podporuje místní waldorfskou mateřskou školu. A když se jí nechce nic dělat, vezme si knihu a čte.

Elektřina mě popálila na 60 % těla a při pádu jsem si zlomila nohu v krčku kyčelního kloubu

Jano, založila jste obecně prospěšnou společnost Popálky o.p.s., která pomáhá lidem s popáleninami. Vy sama máte za sebou velmi nepříjemný úraz. Co se tehdy stalo?
Psal se rok 1994 a já jsem čekala s kamarády na vlak na nádraží v Sázavě u Žďáru. Chtěli jsme jet tenkrát na výlet. Bylo tam šrotoviště starých vyřazených vagonů. Kdysi dávno už jsem v těch vozech byla v doprovodu dospělého. Napadlo mě, že bychom se tam s kamarády mohli vydat a vagóny prolézt. Byli jsme mladí a lákalo nás dobrodružství. Prolézali jsme vagony, kde byly vytrhané sedačky, rozbité střepy, procházeli jeden vůz po druhém.

Až jsme došli k nákladnímu vagonu, na který vedl žebřík. A mě napadlo, že zkusím vylézt na střechu. Ještě jsem si říkala, že musím dát pozor na dráty, kterých se nesmím dotknout. Netušila jsem, že můžu dostat zásah elektrickým proudem, aniž bych se drátu dotkla. Vylezla jsem pouze tak, že jsem měla hlavu nad střechou vagónu a zasáhlo mě 25 000 V. Spadla jsem dolů z vagónu, elektřina mě popálila na 60 % těla a při pádu jsem si zlomila nohu v krčku kyčelního kloubu.

Podstoupila jsem 23 operací. Následky úrazu mě provází celý život

Jak dlouho jste se s popáleninami léčila a co všechno jste musela podstoupit?
Celková léčba trvala více jak rok. Byla komplikovaná v souvislosti se zlomeninou kyčle. Celkem jsem podstoupila 23 operací, kdy mi nejprve odstranili popálenou kůži, následovaly odběry a transplantace nové kůže. Po zahojení jsem následujících sedm let absolvovala několik rekonstrukčních operací jizev. Mezitím jsem musela intenzivně rehabilitovat popálenou kůži i zlomeninu kyčle. Na operační sál jsem se vrátila naposledy před čtyřmi roky, kdy mi museli poškozenou kyčel vyměnit za umělou. Můžu tedy říct, že následky nehody mě provází po celý život.

Dnes vedete organizaci Popálky, která pomáhá lidem po popáleninách. Jak vlastně tato organizace vznikla?
V roce 1994 jsem měla úraz, zároveň vzniklo pod brněnskou Klinikou popálenin a plastické chirurgie Sdružení na pomoc popáleným dětem. Toto sdružení pořádalo dvakrát ročně víkendové pobyty. Já jsem se jich od začátku pravidelně účastnila. Nejprve jako dítě s rodiči, později jsem zajišťovala na pobytech program pro děti. Byla jsem v té době aktivní skautka a práce s dětmi mě vždy bavila. Měla jsem možnost vyslechnout si příběhy rodin, ve kterých se dítě popálilo.

V té době jste začala uvažovat o profesionální pomoci popáleným?
Přesně tak. Říkala jsem si, že by bylo fajn, kdyby v Česku byla organizace pomáhající lidem ideálně hned v těch nejtěžších chvílích od samotného počátku úrazu. Studovala jsem sociální pedagogiku, ke které jsem si přidala ještě sociální práci. Po škole jsem pracovala v neziskových organizacích a rozkoukávala se, jak to funguje. Protože původní sdružení přestalo fungovat, tak jsem se domluvila s panem primářem MUDr. Suchánkem na popáleninách v Brně, že zkusíme rozjet služby poradenství pro popálené.

Potřebovala jsem ale k sobě ještě dalšího člověka. Nakonec se mi podařilo přesvědčit maminku popálené Agátky, Kláru Mayerovou. Obě jsme v té době byly na mateřské dovolené, a tak byl prostor vše naplánovat a vymyslet. Pomohl nám další popálený kamarád, Zdeněk Štursa, který zajistil IT služby.

V počátku bylo také důležité sehnat finanční prostředky a zázemí pro první poradenské centrum. Během roku usilovné práce vyšla výzva na získání finančních prostředku z Norských fondů, kam jsme podali žádost. Ta nám byla schválena, takže Popálky mohly začít poskytovat popáleným pravidelné poradenské služby.

Za šest let existence jsme pomohli více jak 1 500 lidí. Jsou to příběhy, které navždy zůstanou v naší paměti

O čem přesně Popálky jsou a komu pomáhají?
Popálky o.p.s. je nezisková organizace, která pomáhá popáleným lidem a jejich rodinám vyrovnat se s následky zranění popálením. To nechává jizvy na těle i na duši. Snažíme se je vrátit co nejrychleji zpět k normálnímu životu. Za šest let existence jsme pomohli více jak 1 500 lidí. Někdy je to pomoc jednorázová, jindy jsou to příběhy, které navždy zůstanou v naší paměti.

Aby se četnost a závažnost úrazů snížila, šíříme prevenci a osvětu popáleninového úrazu prostřednictvím preventivních programů. Působíme v mateřských, základních a středních školách, pořádáme přednášky pro veřejnost a účastníme se outdoorových akcí s projektem Preventivní stan. Působíme po celé České republice. Sídlíme ve Žďáru nad Sázavou, kde máme i administrativní základnu.

Máte nějaké statistiky, kolik lidí se ročně léčí s vážnějšími popáleninami a co bývá nejčastější příčinou?
V případě, kdy počítáme i drobné domácí popáleniny, se uvádí, že ročně se popálí 1 % obyvatel. Znamená to, že s popálením v ČR má zkušenost 100 tisíc lidí ročně, 3 tisíce lidí ročně skončí s popáleninami v nemocnici. Z toho 40 % jsou děti.  Ročně musí být z důvodu popálení hospitalizováno cca 1 200 dětí. Asi 800 lidí má trvalé následky v podobě jizev a v některých případech i funkčního poškození.

Popáleniny u dětí patří k nejzávažnějším úrazům, říká lékař

S organizací Popálky spolupracuje MUDr. Radomír Mager, Ph.D., vedoucí lékař dětského odd. KPPCH FN Brno. 24 let působí v oboru na popáleninovém centru (Klinice popálenin a plastické chirurgie FN Brno). Držitel atestace z plastické chirurgie a popáleninové medicíny nám poskytl rozhovor.

Popáleniny u dětí představují jeden z nejzávažnějších úrazů

Popáleniny u dětí představují jeden z nejzávažnějších úrazů, jehož léčba je náročná a poměrně dlouhá. Tento typ úrazu vždy nese riziko vzniku trvalých následků. Popáleniny dělíme podle několika kritérií. Jedním z nich je jejich hloubka. V tomto případě existují popáleniny I., II. a III. stupně. Popáleniny I. stupně zasahují pouze pokožku, projevují se zarudnutím a silnou bolestivostí. Jelikož nejsou hluboké, většinou se zhojí rychle a bez následků. Příkladem jsou popáleniny vzniklé při opalování na slunci.

Asi nejčastějším typem popálenin jsou popáleniny II. stupně, které se ještě rozdělují na II.a stupeň a hlubší II.b stupeň. U II.a stupně vznikají ojedinělé puchýře, u II.b stupně jsou puchýře na popálené ploše četné. Jsou taktéž velmi bolestivé. Léčí se poměrně rychle, většinou pomocí pravidelných převazů, zhojení bývá v průměru kolem 2 až 3 týdnů. Příkladem popáleniny II. stupně jsou opařeniny, které právě u dětí představují nejčastější mechanismus popálení.

Popáleniny třetího stupně paradoxně příliš nemusí bolet, často zanechávají ale i psychické následky

Nejhlubším typem popáleniny jsou popáleniny III. stupně, které zasahují kůži v celé její tloušťce. Paradoxně příliš nemusí bolet, jelikož nervová zakončení v zasažené kůži jsou zničena. Jejich hojení již je náročnější a léčba je spojena s provedením kožní transplantace na operačním sále. Mezi tento typ popálenin patří např. popáleniny elektrickým proudem.

Lidé s popáleninami musí mít kromě bolesti také psychické trauma. Jak tedy pacientům pomáháte po psychické stránce?
Mnohdy to jsou také následky psychické, které řadíme obecně do posttraumatické stresové poruchy. Jsou spojeny, zejména u dětí, se strachem, pomočováním, tvorbou depresí apod. Již během hospitalizace je potřeba na tento problém myslet. Proto je k dispozici pacientům kromě erudovaného personálu popáleninového centra také zkušený psycholog. Jeho práce začíná již během hospitalizace popáleného a může pokračovat i po jejím skončení v ambulantním režimu.

Ochlazování plochy, nikoli ledování, může zmírnit i stupeň popálení. Nepoužívejte ale led!

Jak postupovat, když se člověk popálí, co dělat a čemu se naopak vyvarovat?
Pokud dojde k popálení, např. opaření, je na místě především ochlazování plochy studenou vodou.  V současné době již nejsou správné rady našich babiček, že je dobré plochu natřít mastí či sádlem. Právě ochlazování plochy, nikoli ledování, může časně odvést z postiženého místa část tepla a tím zmírnit třeba i stupeň popálení.

Chlazení je však potřeba provádět s rozumem, nepoužíváme led. Příliš dlouhé a kontinuální ochlazování může způsobit celkové podchlazení organismu spojené se šokovým stavem. U dětí je vždy zásadní, že by měl každou popáleninu co nejdříve vidět lékař. Na místě je nejlepší konzultovat rozsah popáleniny s dispečinkem záchranné služby. Důležité je nebýt lhostejný a zároveň nepanikařit.