„K smrti odsouzený Jaroslav Franěk z Nezabudic byl popraven 1. července 1943.“ Tak zněl telegram, který státní zástupce Lidového soudního dvoru v Berlíně poslal zastupujícímu říšskému protektorovi v Praze po jedné z vykonaných poprav gilotinou v berlínském vězení Plötzensee. Celkově nacisté v Plötzensee poslali na smrt 613 českých odbojářů. „A teď se poprvé od pádu třetí říše uskuteční výstava o těchto obětech. Zapomenutí znova dostanou jména,“ říká historik Jan B. Uhlíř, který je spoluautorem expozice v Památníku německého odboje v Berlíně. Slavnostní otevření se připravuje na úterý 18. července, za účasti politiků obou zemí.
Je to hodně starý dluh, na jeho splacení se čekalo od konce války. Neuvěřitelných 78 let. „Německo k tomu muselo dozrát, teď se konečně sešla generace historiků nezatížená hříchy předků,“ vysvětluje badatel Jan B. Uhlíř, proč podobná expozice nevznikla dříve. O jména a příběhy odbojářů, které v Berlíně sťala gilotina, se ale od konce druhé světové války nezajímala ani česká strana.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Další dopis Čecha psaný těsně před popravou nacisty čeká na doručení
Unikátní snímek ilegálního skladu zbraní
Veřejnost dosud znala jen titěrný zlomek z těchto osudů. Například příběh komunistického novináře Julia Fučíka, který byl v Plötzensee popraven 8. září 1943. Anebo odbojáře napojeného na skupinu Obrana národa Jaroslava Fraňka, kterého sťala gilotina 1. července téhož roku. Jenže historik Jan B. Uhlíř doplňuje i tyto životopisy o nová, dosud neznámá a často převratná fakta.
„V Archivu bezpečnostních složek a Vojenském ústředním archivu v Praze jsem prošel na čtvrt milionu dokumentů a pro expozici v Berlíně naskenoval 65 tisíc stran soudních spisů z Plötzensee,“ vysvětluje Uhlíř. Čeští historici se zatím o spisy nacistického Lidového soudního dvoru v Berlíně (Volksgerichtshof) prakticky nezajímali. „Částečně i proto, že za minulého režimu to byly tajné a nepřístupné složky, na které se po listopadu 1989 svým způsobem zapomnělo,“ dodá badatel.
K mnohdy kusým zprávám o popravených hrdinech z Plötzensee teď díky Uhlířovi přibylo obrovské množství informací. „Novými fakty teď můžeme doplnit i příběh Jaroslava Fraňka, o kterém ve svých vynikajících knihách také krásně vyprávěl spisovatel Ota Pavel,“ říká Uhlíř a ukazuje fotografie z Fraňkova soudního spisu: „Tohle je třeba unikátní a dosud neznámý snímek zbraní, které gestapo našlo ve skrýši v hospodě U Rozvědčíka v Nezabudicích.“ I tato fotka bude od úterý k vidění na výstavě v berlínském Památníku německého odboje (Gedenkstätte Deutscher Widerstand v ulici Stauffenbergstrasse 13).
Zbraně nalezené gestapem v hospodě U Rozvědčíka v Nezabudicích. Ze spisu Lidového soudního dvora v Berlíně, který dokumentuje proces s Jaroslavem Fraňkem. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek Praha/Jan B. Uhlíř
Zbraně nalezené gestapem v hospodě U Rozvědčíka v Nezabudicích. Ze spisu Lidového soudního dvora v Berlíně, který dokumentuje proces s Jaroslavem Fraňkem. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek Praha/Jan B. Uhlíř
Emoce nad rukopisem
Fotografie posloužila jako jeden z klíčových důkazů pro nacistickou justici, aby mohla Fraňka odsoudit k trestu smrti za přípravu velezrady a neoprávněné držení zbraní. Fraňka skutečně na přelomu května a června 1939 kontaktovali přední odbojáři Josef Mašín a Jan Studlar z Obrany národa. Osamělou výletní restauraci na Rakovnicku si vyhlédli jako ideální skrýš pro sklad zbraní a mimo jiné v ní schovali protiletadlový kulomet, pušky, revolvery i spoustu nábojů.
Sklad pro případné protinacistické povstání ale nezůstal utajen před kladenským gestapem. To šlo po odbojářích z rakovnické buňky Obrany národa již od brzkého jara 1940 a časem zřejmě vytlouklo ze zatčených také informace o Fraňkovi i skrýši pro zbraně.
Nad nově objevenými dokumenty ve Fraňkově soudním spisu se nelze ubránit emocím. Propadáme se do strašné éry, kdy se přechovávání zbraní trestalo popravou. Obžalovaný se ovšem upínal k utopické naději, že by se nejvyšší trest dal nějak odvrátit. Z tohoto úhlu jsou působivé Fraňkovy ručně psané námitky k obžalobě, datované k listopadu 1942. Franěk se žalobci Lidového soudního dvora snažil dokázat, že o zbraních nic nevěděl.
Námitky se neuznávají, ortelem je gilotina
„Dle tvaru balíků mě sice napadla domněnka, že by to snad mohly býti zbraně, ale Studnař mě ujistil, že to zbraně nejsou, nýbrž cenné věci z archivu, důležité spisy a kartotéka – obaly a bedny ovšem použili takové, jaké měli při ruce. Nikdy bych nedovolil zbraně u mě uložiti a ukrýti,“ napsal Jaroslav Franěk v námitkách proti žalobě. Lidovému soudnímu dvoru se nevinnu snažil dokázat i následovně: „Jako rozumný člověk bych se nebyl nikdy věci zúčastnil, kdybych byl věděl, že se jedná o zbraně, a proto doufám, že moje věc bude spravedlivě rozřešena.“ Doufal marně, soudní dvůr mu 16. prosince 1942 vyměřil trest smrti.
Když psal Franěk námitky k žalobě, drželi ho nacisté ve věznici Gollnow v Pomořanech (dnes Goleniów v Polsku), na exekuci posléze čekal v berlínské věznici Plötzensee. Děsivý je též telegram, který je rovněž součástí soudního spisu. „Státní zástupce v něm informuje zastupujícího říšského protektora v Praze o vykonání popravy,“ ukazuje badatel další dokument: „DER VOM VOLKSGERICHTSHOF AM 16. DEZEMBER 1942 ZUM TODE VERURTEILTE JAROSLAV FRANEK AUS NESABUDITZ IST AM 1. JULI 1943 HINGERICHTET WORDEN.“ V překladu: „Rozsudek smrti vynesený nad Jaroslavem Fraňkem 16. prosince 1942 byl vykonán 1. července 1943.“ Oběti bylo 45 let.
Zabité srdce v Plötzensee
Hospoda U Rozvědčíka v Nezabudicích stále stojí a těší se velké přízni výletníků. Fraňkův smutný osud zná jen málokterý host. Spisovatel Ota Pavel za první republiky U Rozvědčíka pravidelně trávil prázdniny s rodiči, po válce se pak příběh popraveného hrdiny dostal vícekrát do jeho próz. „Býval rozvědčíkem v Indočíně, v Anamu. A když se vrátil, tak tu na rozcestí šedivých silnic pod Nezabudicemi postavil dřevěný stánek s pivem, rumem a žlutou limonádou a nazval jej Anamo. Natřel ho na hnědo a o kus dál na potoce postavil zděnou restauraci U Rozvědčíka. Celý život zůstal srdcem rozvědčíkem, až mu Němci to srdce zabili za války ve věznici Plötzensee,“ napsal Ota Pavel v povídce Malý pstruh.
Nacisté v Plötzensee „zabili srdce“ celkem 613 odbojářům z Čech i Moravy. Většinou je odpravovali gilotinou. „Když však po náletu na Berlín v září 1943 došlo k poškození gilotiny, nacisté přešli na masové věšení v ocelových oprátkách, které se utahovaly vahou těla. Za pouhé tři dny bylo takto zavražděno na 250 osob. Dnes se pro tuto hromadnou popravu, vůbec největší v nacistickém Berlíně, používá výraz Krvavá noc,“ vysvětluje historik Uhlíř.
„Výstava, která v úterý začíná v Berlíně, je pro oběti určitým pozdním zadostiučiněním. Zapomenutí hrdinové konečně znovu dostávají svá jména a veřejnost se dozví, proč se jich zločinný režim třetí říše potřeboval zbavit,“ říká český spolutvůrce expozice.
Sovětští vojáci u gilotiny v berlínské věznici Plötzensee v dubnu 1945. Gilotina sťala i stovky českých odbojářů. Zdroj: Se svolením Jana B. Uhlíře
Sovětští vojáci u gilotiny v berlínské věznici Plötzensee v dubnu 1945. Gilotina sťala i stovky českých odbojářů. Zdroj: Se svolením Jana B. Uhlíře
Z Berlína přes Moskvu do Prahy
Německá strana se o popravené z Plötzensee začala intenzivně zajímat někdy kolem roku 2015. „Pět let však Památník německého odboje hledal v České republice partnerské vědecké pracoviště, které by pomohlo s pátráním po osudech českých obětí. O popravených totiž nebylo možno najít žádné informace v německých archivech, tedy až na několik málo výjimek,“ vypráví badatel.
Památník ale v Česku oficiálního partnera nenašel. „Takže se nakonec obrátili s individuální prosbou na mě. Jakožto na historika, o kterém bylo známo, že se tématem zabývá. Co tato zkušenost říká o stavu našich vědeckých pracovišť a moderní české historiografie, není asi třeba rozvádět,“ povzdychne si Uhlíř.
Badatel za necelé tři roky postupně zpracoval všechny spisy Lidového soudního dvora v Berlíně, které se týkaly popravených z protektorátu Čechy a Morava. Dokumenty byly převezeny z Berlína do Prahy v padesátých a šedesátých letech, a to poměrně složitou cestou, částečně dokonce i přes Moskvu.
Čeho se bál režim ve spisech
Spisy byly uloženy jako tajný fond do Studijního ústavu ministerstva vnitra, kde k nim měla přístup jen Státní bezpečnost (StB), případně členové Ústředního výboru KSČ. StB složky různě vytěžovala, straně zase vadily mnohé názory popravených odbojářů, které zaznamenalo gestapo.
Zmíněný odbojář Jaroslav Franěk například v námitkách, které poslal žalobci berlínského Lidového soudného dvoru, vylíčil i svůj vztah ke komunistům: „Ještě za republiky jsem učinil na komunistickou senátorku Hajnovou (jméno přesně nevím) trestní oznámení na četnické stanici v Křivoklátě u Rakovníka pro její štvaní a lhaní na schůzi v Roztokách u Křivoklátu v hostinci Na Mariance, za což a za časté mé vystupování proti komunistům byl jsem zapsán v jejich černé listině.“
Franěk měl na mysli senátorku za KSČ Rozálii Hajníkovou. Ta se ovšem za války také přidala k odboji (skupina Předvoj), načež ji nacisté poslali do koncentračního tábora v Terezíně. 5. května 1945 měla být popravena, k exekuci ale nedošlo, zemřela v roce 1951.
Oběti z Vratislavi
Po revoluci v roce 1989 byl sice fond soudních spisů z Berlína odtajněn a dnes je součástí Archivu bezpečnostních složek, historikové ho však zatím zkoumali spíše namátkově. „Průlom přináší až současná výstava v Památníku německého odboje,“ říká Uhlíř.
Historik se nyní chystá zpracovat také soudní spisy popravených protektorátních občanů v Breslau, tedy v dnešní polské Vratislavi. „Těch jsou rovněž stovky, co do počtu dokonce předčí oběti z Plötzensee,“ informuje. V Breslau třeba našlo smrt hned 14 odbojářů z malého moravského městečka Brušperk. I tyto příběhy jsou dávno zapomenuty, dochované soudní spisy zatím historici téměř neotevřeli.
Z dopisu na rozloučenou, který Franěk psal jen několik hodin před popravou, 1. července 1943. Zdroj: Muzeum T. G. M. Rakovník
Z dopisu na rozloučenou, který Franěk psal jen několik hodin před popravou, 1. července 1943. Zdroj: Muzeum T. G. M. Rakovník
Dopisy z cely smrti
„A podobně jako v případě obětí z Plötzensee je velmi pravděpodobné, že i ve spisech z Breslau najdu dopisy na rozloučenou z cely smrti, které nebyly rodinám nikdy doručeny,“ odhaduje Jan B. Uhlíř. Adresáta tedy najdou až po osmdesáti či více letech. „Bohužel, kopie těchto dopisů na rozloučenou už lze předat jen potomkům adresátů, třeba vnukům či pravnukům obětí,“ dodá Uhlíř. S výzkumem soudních spisů z Berlína se začalo příliš pozdě. Je to však pořád lepší varianta, než kdyby dokumenty i dále zůstávaly nepovšimnuty v archivu.
Poslední dopis, který jen několik hodin před popravou napsal odbojář Jaroslav Franěk z Nezabudic, mohl z věznice Plötzensee odejít k rodině. Vězeňský cenzor na něm neshledal nic závadného, takže je dnes uložen v rakovnickém muzeu: „Moje drahá ženo Tánino! Dnes večer musím odejít – modli se za mne – jsem kupodivu klidný a smířen se vším. (…) Jaroslav Franěk, Berlin-Plötzensee, 1. VII. 1943.“
