Jmenoval se Jaroslav Sládeček a bylo mu teprve 22 let, když ho nacisté poslali pod gilotinu. Dopis na rozloučenou, který napsal 16. února 1943, však rodině nebyl dodnes doručen. „Jeho list z cely smrti jsem našel teprve tento týden ve spisech Říšského ministerstva spravedlnosti,“ vysvětluje historik Jan B. Uhlíř a společně s redakcí CNN Prima NEWS zahajuje pátrání po příbuzných popraveného. Dopis je adresován rodičům do obce Oleška v dnešním okrese Praha-východ. Než ale Sládečka zatklo gestapo, bydlel v Praze.
Rodiče zavražděného Jaroslava Sládečka si tak synova emotivní slova napsaná krátce před popravou v únoru 1943 v berlínské věznici Plötzensee nikdy nepřečetli. „Moji drazí rodiče! Jak těžko, přetěžko jest mi nyní psáti. Dnes, 16., o 18.30 mám končit svůj život. Jest to osud, který se nedá obejít. Prosím Vás, odpusťte mi, že jsem Vám připravil na stará kolena takový žal,“ začíná Sládečkův dopis.
Dojde dopis k pozůstalým?
„Dopis byl vložen do obálky, kterou jsem našel tento týden jen tak volně vsunutou do soudního spisu. Bohužel, více než 79 let po napsání posledního rozloučení, takže k rodičům už se list nedostane. Snad žije někdo z širšího rodinného okruhu, třeba praneteř, prasynovec nebo někdo další, kdo se nám přihlásí,“ věří historik Jan B. Uhlíř, přední odborník na dějiny protektorátu.
Redakce CNN Prima NEWS už více než rok v časosběrném dokumentu sleduje Uhlířův unikátní výzkum soudních spisů Lidového soudního dvora v Berlíně (Volksgerichtshof), jenž byl nacisty zřízen pro potírání nejtěžších politických trestných činů – velezrady a zemězrady. Spisy dosud ležely téměř netknuty v Archivu bezpečnostních složek v Praze, a to v nepříliš utěšeném stavu.
Berlínský soud poslal pod gilotinu anebo na šibenici 612 českých odbojářů, jejichž hrdinné příběhy po válce upadly v zapomnění. A znova ožívají až díky Památníku německého odboje v Berlíně (Gedenkstätte Deutscher Widerstand), který českého historika vyzval, aby osudy obětí důkladně zpracoval.
Při průzkumu zapomenutých archiválií historik Jan B. Uhlíř občas narazí také na neodeslaný dopis z cely smrti. Díky reportáži CNN Prima NEWS už se podařilo doručit dopis na rozloučenou praneteři popraveného odbojáře Vladislava Bobáka. Neteř Ludmila Vavrečková byla nesmírně dojata, nad dopisem jí ukápla nejedna slza.
Postavte mi malý pomníček
Dopis napsaný rukou Jaroslava Sládečka byl vložen do obálky s touto adresou: „Ctěný pan Antonín Sládeček, Oleška čp. 3, pošta Kostelec nad Černými lesy. Böhmen.“ A k trestu smrti odsouzený odbojář se rodičům v posledním listu několikrát omlouvá za způsobenou bolest: „Já vím, že jsem nebyl hoden Vaší lásky.“
Dopis pokračuje: „Moje tělo, bohužel zůstane zde. Prosím Vás, abyste mi doma na zahrádce postavili malý pomníček, abych alespoň duší a duchem byl u Vás.“ Je to mrazivý pocit, číst si po 79 letech prosbu popraveného, která nemohla být nikdy splněna, protože dopis tehdy neopustil Berlín.
„Právě tuto část dopisu označil cenzor v berlínské věznici Plötzsensee červenými závorkami,“ ukazuje v listu historik Uhlíř. Nelidská nacistická praxe byla taková, že těla odbojářů se rodinám nevydávala. „Gestapo se bálo tvorby kultu mučedníků a ostatky končily na pitevně anatomicko-biologického institutu berlínské univerzity. Posléze byly zpopelněny a popel rozsypán neznámo kde,“ zjistil výzkumník Uhlíř.
Jaroslav Sládeček ovšem v dopise příbuzné přímo vyzval, aby mu postavili pomníček, čímž asi notně pobouřil cenzora, a ten vydal zákaz odeslání dopisu. Podle historika dostávali vězni přesné instrukce, co nesmí dopisy z věznice obsahovat.
Netrpěla se například kritika vězeňských poměrů, zpochybnění rozsudku či jakékoliv vlastenecké narážky. Oprava dopisu na rozloučenou nebyla možná, vězeň skončil na popravišti dříve, než si list přečetli cenzoři. „Česky psané dopisy se navíc ještě musely přeložit do němčiny. Dlužno dodat, že překladatelé se chovali korektně a do textu nepřidávali žádné přitěžující formulace,“ říká historik.
Kopíroval plány kasáren
K pozůstalým po Sládečkovi se nesjpíše dostala jen vyhláška, kterou berlínský Lidový soudní dvůr nechával tisknout pro výstrahu po každé politické popravě. „Dnes byli popravení Jaroslav Sládeček a Jan Semerád z Prahy, jež odsoudil Volksgerichtshof pro nadržování nepříteli a přípravu k velezradě a k trvalé ztrátě čestných občanských práv. Berlin, dne 16. února 1943,“ stálo v letáku vytištěném na světlehnědém papíře. Více se rodina nedozvěděla.
„Ze soudního spisu vyplývá, že se Jaroslav Sládeček v Praze zapojil do činnosti ilegální Národní gardy s centrem ve Strašnicích, která měla asi padesátku členů,“ líčí Uhlíř.
Gestapo při zátahu zatklo pětačtyřicet odbojářů této organizace, vesměs studentů kolem dvaceti let, kterým nacisté na podzim 1939 zavřeli české univerzity a vysoké školy. Národní garda měla úzkou návaznost na jednu z hlavních odbojových organizací Obrana národa. V soudním spisu je doslova uvedeno, že právě uzavření škol „vyhecovalo“ studenty k odbojové činnosti vůči nacistické říši.
Sládeček před zatčením pracoval ve firmě Planografie v Praze, která se věnovala rozmnožování plánů či světlotisku. „Sládeček kopíroval plány strategických mostů, železnic, viaduktů anebo kasáren a poskytoval je právě Obraně národa,“ vypráví Uhlíř.
Možná by to odboj stálo více hlav
V nově nalezeném dopisu na rozloučenou jsou ale i další věty zatržené cenzorem. V jedné z nich se odsouzený k smrti dokonce odhodlal napsat, že gestapu ani berlínskému soudu neřekl vše, co věděl. Následujícími slovy ale zároveň definitivně rozhodl, že dopis zůstal v soudním spisu a rodiče z Olešky tak na poslední rozloučení čekali marně: „Prosím, pozdravujte všechny známé, a těm, kteří jsou ve vězení, až se vrátí, ať mi nemají za zlé, neboť béřu ssebou tajemství, které by možná stálo více hlav, proto tím lehčeji jdu na smrt.“
Dokumenty původně uložené v archivu Říšského ministerstva spravedlnosti v Berlíně po válce zčásti odcestovaly do Moskvy. A ta část archivu, která se týkala odsouzených z protektorátu, byla posléze uložena v Praze ve Studijním ústavu ministerstva vnitra, kde k nim měla přístup výhradně StB.
Po roce 1989 o fond historici nejevili podstatný zájem a ten je dnes v žalostném stavu. Uhlíř se proto snaží vyvolat patřičný zájem ze strany státu, aby se o výjimečný fond postaral formou a metodami hodnými 21. století. „Nezbytně nutné je zahájit plošnou digitalizaci i konzervaci vzácných dokumentů, aby se dochovaly pro příští generace. Jejich význam pro poznání domácího odboje je zcela zásadní,“ říká historik.
Když Jan B. Uhlíř před několika týdny prováděl památníkem v berlínské věznici Plötzensee českého premiéra Petra Fialu, dostal alespoň příslib, že stát záchranu fondu brzy zahájí.
Mnohé písemnosti už se rozpadají, svým způsobem je ohrožen i zažloutlý dopis na nekvalitním válečném papíru, který před popravou napsal Jaroslav Sládeček.
List odsouzeného odbojáře končí následující větou, která je opět označena červenou cenzorskou pastelkou, neboť 22letý Sládeček prorokuje, že jednou bude nacistický režim usvědčen ze všech svých zločinů: „Jest to vůle Vyššího, a Spravedlivý nakonec sám řekne, kdo měl pravdu. Myslím na Vás, líbám Vás. Na shledanou, Jarka.“
