Povinná četba pejskařova aneb koukejte, vydávám knížku!

Moje vydavatelka říkala…

Psala, volala, to je úplně fuk, ale uložila jsem si ji tak do telefonu, strašně ráda to vyslovuju a pokaždé se mi u toho chce trochu skákat, pískat, hrát na ukulele a taky se trochu nafukuju a cítím se u toho ohromně důležitě.

Vychází mi totiž kniha. Respektive smraďochům vychází kniha. Já jsem jen dočaskářskej sluha, kterej to v mezičase mezi sbíráním bobků, utíráním zadků a taxikařením na veterinu, hodil na papír.

No a moje báječná vydavatelka říkala, že jeden výtisk mojí knížky bude poslán do Národní knihovny a zůstane tam na věky věků. Zanechávám tu lidstvu svou stopu. Byla jsem na sebe pyšná myslím tak minutu. Přesně do doby, než mi došlo, že tu lidstvu zanechávám takovou pěknou sbírku exkrementových historek a bude to tu až na věky věků. I za tři sta let se bude vědět, že mi Mimino posral auto a Čeněk mě počůral.

Moje editorka říkala (už zase slyším ukulele - jo, já mám totiž kromě svojí vydavatelky i svojí sloupkovou editorku), že mám o té knize napsat něco pěknýho.

Takže jsem se propagačně řádně zamyslela a rozhodla jsem se pro parádní větu: „Když si nekoupíte tuhle knihu, přijdete do pekla, jelikož výtěžek týhle knížky jde na opuštěný a týraný zvířátka.“

Síla, co.

Ale teď vážně.

V první polovině května se v knihkupectvích a taky na těch nebezpečných internetech objeví knížka s názvem Z deníku dočaskářky - ten pes je chuligán a na zadní straně obálky se dočtete, že jde o příběhy zachráněných psů ze spolku pro opuštěná a týraná zvířata Dočasky De De, psané s notnou dávkou ironie a humoru pohledem jejich dočaskářky Olgy.

Volně přeloženo – v knize najdete mé největší výtečníky a dočtete se, jakej jsem chudák.

A abych propagaci ještě víc podpořila, sdělím vám niterní pocity autora před vydáním. Jsem podělaná až za ušima. Pokud by se to totiž světu nelíbilo, nemám to ani na koho svést, protože jsem to psala já.

No a abyste nekupovali zajíce v pytli, tak tady malá ukázka.

Kapitola 2. Jorkšíři jsou tak trochu magoři

Jméno: Miky, Mikina, Pižla

Věk: 4 roky

Původní pobyt: celoročně bez péče na zahradě

Popis: neúnavný nositel pískací kachny, ranní budíček, král Počůránek II. a taky trochu magor

Den první

Jen co se za Mikym (já teda jasně vidím Karla, ale co se dá dělat) zavřely dveře, počůral Mazánkovi pelech, čímž jasně určil směr, jakým se bude naše spolubývání ubírat.

Právě teď jsme někde na „sedmatřicetkrát jsem zvedl nohu“, takže standard. Večerní procházku jsme si vyloženě užili a sousedi s otevřenými okny byli jistě rádi. Mikina udělal jeden popelkovskej krůček a za obecného veselí a jásotu „ty jsi taaaaak šikovnej“ se dalších 10 minut nic nedělo. Za půl hodiny mě to přestalo bavit. Chtěla jsem předvést, jak je Miky šikovnej celé ulici, ale došli jsme jen k odpadkovému koši. V noci toho chlapec moc nenaspal. Zpracovával překvapení, že už není dredatá mánička, může chodit, běhat, vyprazdňovat se, nikde ho nic netahá a neobtěžuje, a celou noc trávil olizováním nově objeveného zadku, rukou a vůbec všeho. Když končetiny došly, přišla řada na mě. Mikina je u olizování neodbytnej, takže jsem ve dvě ráno zvolila metodu „schovám se ti pod peřinu“, načež se smrádě urazilo a zbytek noci trávilo chozením po bytě a zvedáním nohy. Já jsem zase ráno strávila zíváním a uklízením loužiček. Mikina si právě hraje s odrazem v zrcadle a dává mi tak prostor pro přípravu již třetí kávy a snahu neupadnout do kómatu.

Den druhý

U třicáté loužičky za dnešek jsem je přestala počítat a na veterině prostě řekneme, že trochu víc čůrá. Mikina k tomu ještě přidal „vařím shnilá vajíčka“, to, co z něj vychází, je naprosto otřesný a navrch v pokoji udělal dva podivný bobky, abych si to jako jó užila. Zatímco já se snažím býti pracovně plodná, Mikina vykonává samé intelektuální činnosti. Snaží se chytit svůj

ocas, dolejzá, hádá se se zrcadlem a hledá toho psa, kterého vidí. Stojí na zadních, dělá na něj něco rukama a muchlá kolečkový koberec, který následně počůrá. Taky si hraje s kachnou, vyhazuje ji do vzduchu a celkově mě s ní baví, protože tohle já neznám. Mazánek umí akorát žrát plyšáky, prostě si v klidu ukusuje a jí to, kachnu uměla nosit jenom do skříně mezi svetry, že si tam spolu jako udělaj hnízdo a bude jim dobře. Protože Mikina neumí venku chodit, respektive umí chodit, kam chce on, ale neumí chodit, kam chci já, a už vůbec ne, kam chce Mazánek, venčíme zatím zvlášť. Maličko mě zmátla situace, kdy jsem se vrátila s Mazánkem a Mikina mě nejenže nepřivítal, ale ještě mě následně hledal. Já jsem mu říkala, že jsem to já, ale asi mi to nevěřil, a tak kroužil kolem a s kňouráním pátral. Nakonec mě našel (divný, když jsem stála celou dobu vedle), měl radost, takže asi dobrý. Intelektuál z něj ale zřejmě nebude.

Den čtvrtý

Pižlovu moč jsme včera na klinice zkoumali opravdu poctivě, ale chlapec je prostě jenom strašný prase. Domů jsme si odvezli něco na zánět očí a uší, Pižlovi se to samozřejmě vůbec nelíbí a před chvílí mě kopnul do břicha. O jeho chování na veterině si budeme muset taky ještě promluvit. Cestou na veterinu rozdmýchával konflikt s velkým psem, a tak jsem usoudila, že mu do jeho alba s informacemi pro zájemce napíšu, že holky miluje ještě víc než zvedání nohy a pískací kachnu dohromady, ale velký kluky asi moc rád nemá.

Protože v ordinaci brblal dál, tak jsem to zúžila i na střední velikost, načež mi to Pižla rozboural a šel se obrovsky kamarádit s velkým chlapcem, který se na něm snažil opakovaně o koitus. Jsem chápavá bytost, vím, že té pozornosti měl málo, takže asi v pořádku.

No a pokud vás zajímá, jak se nám s Pižlou spolubývalo dál a taky jak se u mě bydlelo Blechovi, Čestmírovi, Leopoldovi a dalším chuligánům, můžete si knihu předobjednat i u nás. To naši svěřenci ocení nejvíc. Očekávat ji můžete cca v polovině května a objednat ji můžete TADY.

A já se jdu teď schovat pod postel, protože přesně to dělají dospělí lidé, pokud se bojí.