Pozor na smrtelně jedovaté houby. Nebezpečné jsou i některé druhy hřibů, žampionů či bedel
Přestože je Česko považováno za národ houbařů, každý rok hlásí vyšší desítky otrav souvisejících s konzumací jedovatých druhů. Záměna jedlých hub za ty jedovaté může v nejhorších případech způsobit i smrt. Redakce CNN Prima NEWS nabízí přehled nejčastějších rizik. Vyzkoušejte si, zda máte přehled o nejnebezpečnějších záměnách.
Největším zabijákem jsou muchomůrky
Jednoznačně nejnebezpečnější houbou v Česku je muchomůrka zelená. Tento hojně rozšířený druh způsobuje zhruba 9 z 10 smrtelných otrav houbami. Její jed je tak silný, že k usmrcení dospělého člověka stačí jedna plodnice. První příznaky otravy se objevují až po několika hodinách, kdy jsou toxiny už plně vstřebány v organismu a jsou těžce zasaženy důležité orgány – zejména játra a ledviny.
Nezkušení houbaři si tuto smrtelně jedovatou houbu pletou nejčastěji se žampiony a s holubinkami. Od nich se muchomůrka zelená liší například v tom, že roste z takzvané pochvy, které se říká kalich smrti či horolezecká ponožka. V horní části třeně se zase pyšní prstencem. Kromě zelené barvy může mít její klobouk i svítivě žluté, hnědé či bílé odstíny.
Houby – varování
Nikdo by neměl přeceňovat své houbařské znalosti. Některé druhy, které rostou v českých lesích, jsou prudce i smrtelně jedovaté. V případě nejistoty je vždy lepší nahlédnout do atlasu nebo zavolat známému, který se v této problematice vyzná lépe. Pozor je třeba dávat také na chráněné houby, za jejichž sběr hrozí vysoké pokuty.
Další smrtelně jedovatou houbou je muchomůrka jízlivá, která obsahuje stejné toxiny jako muchomůrka zelená. Kvůli svému vzhledu si vysloužila přezdívku „anděl smrti“. Nicméně oproti své zelené příbuzné roste v českých lesích spíše výjimečně. Nezkušený houbař si může jízlivku splést zejména se žampiony.
Žampion polní Zdroj: Profimedia.cz
Muchomůrka jízlivá má stejně jako muchomůrka zelená kalich smrti a prstenec. Obě tyto smrtelně jedovaté houby se navíc vyznačují čistě bílými lupeny. Naproti tomu u žampionů jsou narůžovělé až hnědavě zbarvené.
Za postrach tuzemských lesů lze označit rovněž muchomůrku tygrovanou, která bývá na prvním místě, pokud jde o absolutní počet těžkých otrav houbami v Česku. Její pozření je naštěstí smrtelné jen v ojedinělých případech, jelikož se první příznaky – v podobě těžkých zažívacích problémů, dezorientace a blouznění – dostavují již zhruba po dvou hodinách od konzumace.
Muchomůrka tygrovaná Zdroj: Profimedia.cz
Tygrovka je velkým strašákem pro nezkušené houbaře hned z několika důvodů. V českých lesích roste velmi hojně. Navíc hrozí záměna s oblíbenou muchomůrkou růžovkou nebo také s šedivkou. Jak tyto dvě jedlé muchomůrky od tygrovky rozeznat? Prvním ukazatelem je barva. Muchomůrka růžovka má klobouk zbarvený do růžového, krémově červeného či světle hnědého odstínu. Tygrovka mívá hořejšek okrově hnědý. Růžovka se také po naříznutí zbarvuje do růžova.
To šedivka má alespoň na první pohled znaky tygrovce mnohem podobnější. Pro naprosto bezpečné rozeznání je klíčový vzhled třeně. Růžovka a šedivka mají rýhovaný prstenec, muchomůrka tygrovaná ho má hladký. Růžovce a šedivce rovněž chybí kalich smrti, který u tygrovky bývá velmi výrazný.
Zákeřný pavučinec, čepičatka a závojenka
Vůbec nejjedovatější houbou v České republice je pavučinec plyšový, který jako jediný svou toxicitou překonává i muchomůrku zelenou. Inkubační doba u tohoto smrtelně jedovatého druhu je ještě delší, přičemž k nenávratnému poškození životně důležitých orgánů může dojít i tři týdny po požití. Proto vědcům dlouho trvalo, než jedovatost nenápadného pavučince, který byl až do konce 50. let považován za jedlou houbu, odhalili.
Pavučinec plyšový Zdroj: Profimedia.cz
Štěstí pro méně zkušené houbaře spočívá v tom, že pavučinec plyšový na rozdíl od muchomůrky zelené roste na českém území velmi vzácně. Navíc neexistuje mnoho jedlých hub, s nimiž by si ho mohl člověk splést. Zkušenější houbaři, kteří sbírají lišky, ryzce nebo jedlé druhy pavučince, by si měli být stoprocentně jisti, že jim v košíku neskončila i tato smrtelně jedovatá houba.
Čepičatka jehličnanová obsahuje stejné toxiny jako muchomůrka zelená. I kvůli tomu je tato dřevokazná houba, známá také jako „pohřební zvon“, jedním z nejnebezpečnějších druhů v českých lesích. Zabijáka z ní dělá hojný výskyt v jehličnatých lesích i nenápadný vzhled, který může způsobit snadnou záměnu s jedlými druhy, jako jsou penízovky či opěnka měnlivá, nebo s psychoaktivními lysohlávkami.
Čepičatka jehličnanová Zdroj: Getty Images
Dalším prudce jedovatým druhem je závojenka olovová. Nejpozději do dvou hodin po konzumaci této houby se objevují první příznaky otravy – úporné zvracení a průjmy. Díky tomu lze naštěstí otravu včas podchytit, a jsou tak známá jen ojedinělá úmrtí. Závojenky navíc rostou v Česku spíše výjimečně. Záměna s jedlou houbou je zde ovšem pravděpodobnější než třeba u pavučince.
Závojenka olovová Zdroj: Profimedia.cz
Zejména mladé plodnice lze zaměnit za mladé hřiby dubové, které ještě nemají tolik rozvinutý klobouk. Podobnost může spočívat v barvě i tvaru. Závojenku nicméně houbař od hřibů bezpečně rozezná podle lupenů – hřiby místo nich mají rourky. Pokud je plodnice tak malá, že ještě nemá dostatečně vyvinuté zmíněné rozlišovací znaky, je lepší ji raději nesbírat. Záměna závojenky olovové je možná také s čirůvkou májovkou i s jedlou závojenkou podtrnkou.
Jedovaté jsou i některé žampiony, bedly a hřiby
Bohužel zdaleka neplatí pravidlo, že by všechny žampiony byly jedlé. Například žampion zápašný je jedovatý. I když jeho požití způsobuje „jen“ nepříjemné žaludeční potíže a není smrtelné, přesto je to vzhledem k hojnému výskytu v českých lesích, zahradách a parcích rizikový druh podobný svému jedlému příbuzenstvu. Jako u drtivé většiny žampionů jde o bíle zbarvenou houbu s náznakem šedých odstínů.
Žampion zápašný Zdroj: Profimedia.cz
Jak tedy zápašňáka rozeznat od jedlých příbuzných? Jedním z vodítek je pach. Zatímco jedlé žampiony voní po anýzu nebo mandlích, zápašňák je typický nepříjemným karbolovým zápachem, který se navíc během vaření zintenzivňuje. Další možnost, jak jedovatý žampion identifikovat ještě před vhozením do košíku, je barva. Ten zápašný po poranění rychle žloutne. Mykologové rovněž zmiňují, že i po otravě touto houbou jsou prakticky vyloučené trvalejší následky.
Také mezi bedlami se nacházejí jedovaté exempláře. Třeba bedla kaštanová je dokonce smrtelně jedovatá – obsahuje velmi podobné látky jako muchomůrka zelená. Přesto není nutné při sběru bedel propadat zbytečné panice.
Bedla kaštanová Zdroj: Profimedia.cz
Kaštanovka je totiž oproti svým jedlým sestrám velice dobře rozpoznatelná, protože je droboučká. Měří obvykle jen asi pět centimetrů. Díky jejímu miniaturnímu vzrůstu si ji člověk nesplete například s oblíbenou bedlou vysokou. Kaštanovka je navíc v Česku dost vzácná.
Bedla vysoká Zdroj: Profimedia.cz
O poznání podobnější bedle vysoké je bedla zahradní, která se v Česku vyskytuje vcelku běžně. Je ovšem „pouze“ mírně jedovatá. K jídlu ji tedy nelze doporučit, přestože mnoho houbařů ji pravděpodobně opakovaně konzumovalo bez následků.
Bedla zahradní Zdroj: Profimedia.cz
Jak ji poznat? Už název napovídá, že roste především na travnatých plochách, jako jsou zahrady, louky a městské parky. Může se objevit i na kompostech nebo ve sklenících. To bedla vysoká roste hlavně v lesích, na pasekách a lesních okrajích. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že bedla zahradní na rozdíl od bedly vysoké po řezu mírně červená.
Houbaře začátečníky asi nepotěší zpráva, že mezi jedovaté houby patří i některé hřiby. Typickým příkladem je hřib satan. Jeho požití vyvolává střevní potíže a silné zvracení. Kvůli tomu je lidově označován jako „bliják“. I přes tyto zákeřné dopady u nás nejsou hlášena úmrtí. Zároveň jde o vzácnou houbu, která se vyskytuje prakticky jen v teplých oblastech listnatých lesů na vápenitých podkladech.
Hřib satan Zdroj: Profimedia.cz
Záměna hrozí zejména v případě dalších divoce zbarvených hřibů, mezi které patří i oblíbený kovář. Ten má ale mnohem tmavší klobouk, a to dohněda. Satan mívá klobouk od bílého odstínu až do šedé barvy. Zatímco kovář po poranění výrazně modrá, satan na řezu modrá spíš slabě. Jeho dalším poznávacím znakem je neobvyklá velikost. Satan je vůbec největší hřib, který na našem území roste.
Hřib kovář Zdroj: Getty Images
Další nežádoucí hřibovitou houbou je hřib žlučník, lidově známý jako „hořčák“. Při jeho konzumaci sice nejde o život ani o zdraví, ale i malý kousek tohoto druhu dokáže nezkušeným houbařům zkazit celé jídlo. Hořčák je totiž pro svou intenzivní a rozpínavou hořkost nepoživatelný. Tuto chuť nelze odstranit žádnou kuchyňskou úpravou. Záměna hrozí u světlejších pravých hřibů, jako je třeba hřib smrkový.
Hřib žlučník Zdroj: Profimedia.cz
Riziku nepoživatelné hořké smaženice se dá ovšem vcelku snadno zabránit. Hořčák má ve spodní části klobouku až křiklavě růžové rourky, které jsou u starších exemplářů nápadně vyklenuté. Síťka na třeni je zase podstatně hrubší než třeba u praváka. Úplně nejjednodušší je prostá zkouška ještě v lese. Při sebemenším podezření stačí ochutnat malinký kousek houby. Pokud jde o hořčáka, brzy se dostaví nepříjemná hořká chuť. Houbař má pak hned jasno, že se bez této houby v košíku obejde.
Všechny zmíněné jedovaté druhy si můžete prohlédnout i v přiložené galerii v úvodu článku. Podrobnosti o tom, jak se konzumaci těchto hub vyhnout a co v případě otravy dělat, naleznete také na stránkách České mykologické společnosti.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Smůla českého houbaře baví internet. Záběry prchajícího hřibu jsou hitem
Věnuje se převážně domácí politické scéně. Nenechává ho chladným ani zahraniční politika, akcentuje témata kolem války na Ukrajině. Rád zpracovává i gaming a nezanedbává v textech ani svou vášeň v podobě houbaření. Studoval na Gymnáziu Na Vítězné pláni a poté na Vyšší odborné škole publicistiky (VOŠP), kde také získal první novinářské zkušenosti. V on-line zpravodajství CNN Prima NEWS začal pracovat v květnu 2020. V té době přispíval také do studentského magazínu VOŠP s názvem Generace20 a na hudební web Planeta Hudba. Po dokončení studií na VOŠP v létě 2021 nastoupil na CNN Prima NEWS jako redaktor. Nesnáší totalitní ideologie, přehnanou politickou korektnost i striktní dělení světa na „černou“ a „bílou“. (Marek.Vesely@iprima.cz)
