V úterý 27. června 1950 v 5 hodin 38 minut ráno byla oběšena Milada Horáková (1901–1950). S rozsudkem smrti tehdy souhlasili i přední umělci, akademici či sportovci. „Rozsudek je výstrahou pro všechny, kteří by u nás v Československé republice hledali působiště pro své hanebné cíle,“ prohlásil olympionik Emil Zátopek. Prezidentskou milost pro Horákovou však žádalo několik světových osobností, mezi nimi i Albert Einstein.
Kampaň schvalující čtyři rozsudky smrti ve vykonstruovaném procesu s takzvaným „záškodnickým spiknutím proti republice“ se rozběhla hned po vynesení nejvyšších trestů, tedy 8. června 1950. Už kolem 15. června ale štvanice utichla a zprávu o samotné popravě ústřední deník KSČ Rudé právo zastrčil až na třetí stranu listu. Paradoxně hned vedle informace o připravovaných oslavách upáleného Mistra Jana Husa. O vykonání rozsudků informovala strana jedinou větou: „PRAHA 27. června. Rozsudek státního soudu v Praze z 8. června t. r., jimž byli Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra odsouzeni pro zločin velezrady k trestu smrti, byl vykonán.“
Víc ani slovo. Režim už se k procesu nechtěl vracet, odstrašující mise proti případné opozici byla splněna. Těžko dnes říci, jak se v konfrontaci s výše citovanou větou cítili všichni ti, kteří několik dnů před popravou veřejně chválili vynesené rozsudky. Někteří dnešní komentátoři je totiž považují za jistý druh spoluviníků na těchto čtyřech justičních vraždách. Připomeňme si po sedmdesáti letech alespoň některé z osobností, které popravám požehnaly.
Patřil k nim třeba děkan Filosofické fakulty Karlovy univerzity Bohuslav Havránek (1893–1978), vynikající český filolog, slavista, lexikolog, bohemista i literární historik. Coby autor mluvnice češtiny a pravidel českého pravopisu je tak Havránek v každodenním symbolickém kontaktu s každým, kdo s českým jazykem pracuje profesionálně. „Jsme vděčni soudu, že přísně a spravedlivě trestá nepřátele naší republiky, že chrání před záškodníky míru a svobody náš lid,“ napsal profesor Havránek v dopise, který otisklo Rudé právo. A děkan na adresu odsouzených dodal: „Nebojme se označit je nejpotupnějším názvem: nelze mluvit o lidech svedených nebo nevědomých toho, co činí.“
Zátopek hrozí dalšími šibenicemi
Podobné veřejné stanovisko stvořil i Emil Zátopek, olympijský vítěz z Londýna z roku 1948. „Rozsudek je výstrahou pro všechny, kteří by u nás v Československé republice hledali působiště pro své hanebné cíle,“ napsal olympionik. Forma odsuzujících rezolucí přitom byla různá, některé osobnosti veřejného života se vyhnuly alespoň přímému schvalování poprav. Tehdy osmadvacetiletý běžec ale šibenici schvaloval, a dokonce varoval všechny nepřátele socialismu, že mohou také viset: „Všichni naši pracující budují společně svůj lepší život a každý, kdo by chtěl narušit naši společnou práci, skončí tam, kde skončila banda špionů a diverzantů.“
O spisovatelce Jarmile Glazarové (1901–1977) se studenti učí dodnes, především o jejích vysoce hodnocených předválečných románech Advent a Vlčí jáma. Po vynesení trestů smrti nad Miladou Horákovou a třemi dalšími obviněnými však v Rudém právu rozsudek pochválila, neboť na popraviště byli poslání „banditi, paliči a cyničtí vrahové z řad sobeckých zrádců“. Glazarová také napsala: „Ti lidé nemají vlast, nemají domov, nemají na ně právo, jsou psanci v pravém slova smyslu.“ A psance je třeba vyhubit…
Spisovatel a novinář Karel Nový (1890–1980) to cítil podobně: „Nepřátele lidu, nepřátelé lidstva! Právem je stihl těžký a spravedlivý rozsudek za jejich zločiny!“ Pro odsouzené neměl slitování, označil je za „ztroskotance, rozvratníky a špiony“. Spisovatel Stanislav Neumann (1927–1970), vnuk básníka Stanislava Kostky Neumanna, zase rozsudek paradoxně hájil údajným právem ostatních na mírový život: „Rozsudek nad vlastizrádci nepronesl jen soud, nýbrž celý náš život.“
Hlas lidu a hlas Alberta Einsteina
Kromě osobností veřejného života rozsudek uvítaly tisíce řadových občanů, jen státnímu soudu přišlo kolem šesti tisíc rezolucí. František Šáš ze Sigmy v Lutíně napsal Rudému právu: „Rozhlasové zprávy mne uklidnily. Zrádce stihl zasloužený trest. Rozsudek mne utvrdil v tom, že vývoj jde u nás správnou cestou a jako dík vládě za to zvyšuji své pracovní úsilí.“
K prezidentu Klementu Gottwaldovi však ve stejné době mířily i dopisy světových osobností, které žádaly milost pro odsouzené, především pro Miladu Horákovou. Gottwaldovi napsal i fyzik Albert Einstein: „Prosím Vás o nevykonání rozsudku vyneseného nad Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem. Byli oběti nacismu, vězňové německých koncentračních táborů. Jsem hluboce přesvědčen, že si zasluhují žít.“
Rozsudek byl vykonán 27. června 1950 nad ránem. Popravčí zahájil svoji práci ve 4 hodiny a 40 minut, kdy oběsil spisovatele Záviše Kalandru. Druhý v pořadí byl právník Oldřich Pecl a třetím popraveným byl policejní strážmistr ve výslužbě Jan Buchal. Smrt Milady Horákové potvrdil přítomný lékař v 5 hodin a 43 minut. Horáková měla teprve 49 let, Buchal 37 let, Pecl 46 let a Záviš Kalandra 47 let.
