Paříž osvobozovali i Čechoslováci. Pro německé okupanty byli nebezpečnější než Francouzi

Už ve 30. letech žilo ve Francii na 40 tisíc Čechoslováků. Jejich počet se později rozšířil o uprchlíky z Československa. Proto bylo možné na základě mobilizace vyhlášené Československým národním výborem vytvořit 1. čs. divizi ve Francii – šlo přibližně o 11 tisíc vojáků. Po porážce Francie v červnu 1940 se ale dostali do složité situace.

„Jen malou část se podařilo evakuovat. Stav československé armády ve Velké Británii nikdy nepřekročil stav jedné brigády o síle dvou až tří tisíc vojáků. Vojáci, kteří bojovali do poslední chvíle na frontě, se nedostali včas do jihofrancouzských přístavů a ti, kteří měli sociální vazby na Francii, tam zůstali,“ vysvětlil redakci historik Bouček, který se osudy Čechoslováků v okupované Francii věnoval ve své studii v ročence Národního archivu. „Někteří levicově orientovaní lidé byli ve Francii vězněni, například malíř Adolf Hofmeister,“ doplnil.

Českoslovenští občané našli útočiště především na jihu Francie, kde vládl kolaborující vichistický režim – žilo jich tam okolo 25 tisíc, zatímco v severní části země, která spadala pod správu Němců, jich bylo zhruba 1 500. Ti, kterým se nepodařilo uniknout pozornosti wehrmachtu či kolaborujících úřadů, skončili v internačních táborech nebo pracovních rotách (compagnies de travail), a to nejen vojáci, ale také ženy nebo děti.

Odboj proti nacistům ve zlomené Francii

Třebaže kapitulace Francie nalomila morálku ve společnosti, postupně se Francouzi uchýlili k prvním partyzánským aktivitám. Pořádali přepady či sabotáže a chránili či skrývali lidi, kteří měli s odbojem cokoliv společného. Do záškodnických operací se zapojili i Čechoslováci, v září 1941 ustanovili v Paříži mimo jiné Československý výbor odboje.

„I když kolaborační francouzský tisk obecně útočil na Československo jako na zednářský, židobolševický stát, uměle vytvořený Versailleskou smlouvou, od září 1941 oficiální tisk zaznamenával, podle německé agentury DNB i tisku neutrálních zemí, nacistický teror v českých zemích, popravy podle stanného práva či proces s ministerským předsedou Aloisem Eliášem (popraveným následujícího roku). To vyvolávalo sympatie Francouzů a na základě francouzského vysílání z Londýna mělo široký ohlas v odbojovém tisku,“ uvedl Bouček ve své studii.

Odbojový časopis La Verité měl dokonce pravidelnou rubriku Československo, kde informoval o československém odboji a projevech státníků v exilu. Německý generál Stülpnagel nechal vyvěšovat i vyhlášky s odměnami za zadržení těchto „teroristů“ či seznamy zastřelených rukojmích. Mezi nimi byl i bývalý interbrigadista Osvald Závodský, který společně se dvěma dalšími Čechoslováky provedl pumový útok na hotel v rue d’Alesia. Během něj zahynuli čtyři němečtí důstojníci a dvanáct dalších bylo zraněno.

Na operaci vzpomíná jeden z účastníků odboje Náš partyzán ve vojenských novinách československé brigády v Anglii: „Osvald jednoho dne rozestavil hlídky po rozích ulice. Sám pak vzal bombu, jíž byl 100mm dělostřelecký granát s doutnákem. Zapálil doutnák, otevřel dveře hotelu a vyvalil granát dovnitř. Kámen vržený do okna přivábil Němce do chodby. V ten okamžik granát vybuchl,“ citoval prameny historik Bouček.

Z Čechoslováků měli větší obavy než z Francouzů

Němci byli z československých partyzánů nervózní, proto se na ně pokusili zaměřit během svých razií. V květnu 1944 například popravili velitele čs. oddílu, devatenáctiletého Slováka z Gennevilliers Pavla Šímu, který dvakrát sám zaútočil na německé vojáky v Paříži. „Jednou revolverem zastřelil dva německé důstojníky vycházející ze zábavního podniku na bulváru Pigalle, sebral jejich pistole a zmizel v překvapeném davu,“ zmínil historik ve své studii.

Poté, co Němci začali okupovat i jižní část Francie, se situace všech cizineckých odbojářů zhoršila. V Marseille uzavřeli Středisko čs. pomoci a uvěznili několik vedoucích osob. „Němci věděli, že jsou (Čechoslováci) nebezpečnějšími nepřáteli než Francouzi, ale nepřátelství Němců přinášelo i výhody. Francouzi nepochybovali o jejich smýšlení a vycházeli jim vstříc,“ uvedl Bouček.

O tom, že okupanti nebrali Čechoslováky na lehkou váhu, psal ve své zprávě i tehdejší ředitel střediska dr. Slavomír Brzák. „Jsme ze všech národů, které ve střední a jižní Evropě Němcům odporují, nejpopulárnější. Stane-li se tedy, že se někdy vazalští vojáci proti německému vedení vzbouří – jako se to přihodilo ve Villefranche-de-Rouergue a snad i v Grenoblu – povídá se po celé Francii, že vzpouru vyvolali Čechoslováci.“

Celkově je ale poměrně obtížné zpětně zjistit přesný počet Čechoslováků, kteří se aktivně zapojili do odboje. „Těžko zjistit, kolik lidí se na čem podílelo. Francouzské ministerstvo obrany vydávalo po válce osvědčení o účasti na odboji, tam to ale zřejmě nemají seřazené podle národností. Řada osob dostala po válce francouzské vyznamenání,“ řekl redakci Bouček.

O Čechoslovácích mluvily noviny i de Gaullova vláda

Po vylodění spojeneckých vojsk v Normandii se Čechoslováci zapojili do osvobozováni francouzských měst. Vše směřovalo k přípravě povstání v Paříži, ne všechno ale probíhalo podle plánů. Vichističtí policisté uvěznili čtyři členy národního výboru, osvobozeni byli až první den povstání, kdy se pařížská policie vzbouřila. Z toho, co se ví, se povstání v Paříži zúčastnilo přes 300 Čechoslováků, problémem se ale dále ukázala být také výbava – měli k dispozici jen 20 revolverů.

To ale československému odboji nezabránilo splnit své hlavní cíle. Dle plánu měli zabezpečit československý majetek v Paříži, jmenovitě budovy velvyslanectví, konzulátu a československé kolonie v rue Bonaparte 18, kde byla v říjnu 1918 ustanovena prozatímní vláda. „To se povedlo již v prvních dvou dnech povstání,“ dodal historik Bouček.

„Šli jsme tam časně zrána. Zbraně jsme neměli, vzal jsem si tedy do ruky těžké kleště a s těmi jsme dobývali vyslanectví. Jakmile jsem však otevřel dveře, viděl jsem na chodbě kufry zapakované a připravené k odchodu. Němci měli nahnáno. Znamenalo to prohlédnout budovu od sklepa po střechu, není-li někde někdo schován, a s těmi kleštěmi v rukou to příjemná práce nebyla. Ale nenašel jsem nikoho. Zato otevřené okno do zahrady ukázalo, kudy se páni v poslední chvíli vystěhovali,“ citoval Bouček paměti jednoho z účastníků.

Československé čety se rovněž zúčastnily útoku na tamější sněmovnu, bojů na náměstí Concorde a poblíž německého velitelství v hotelu Majestic. Francouzský odbojový časopis La Defence de la France věnoval československým bojovníkům první stránku pod titulem: „Dobyli jsme své vyslanectví, jako dobudeme svých hranic.“ Zmínky se Čechoslováci dočkali také od zástupců pozdější vlády generála Charlese de Gaulla, kteří z řad cizinců ocenili rovněž Španěly či Poláky.

Ve svém provolání příslušníci československých odbojových organizací uvedli, že nečekali na příchod osvoboditelů, proto se chopili zbraní. „Uposlechli jsme výzvy našeho prezidenta dr. Edvarda Beneše a československé vlády a bojovali jsme proti Němcům všemi prostředky po boku francouzských vlastenců,“ citoval Bouček z prohlášení.