Po vyprahlém červenci se přes republiku přehnaly vydatnější srážky. Podle mykologů tak budou v následujících dnech panovat ideální podmínky pro růst hub. Mnoho Čechů se už těší, až si z lesů odnesou plné košíky. Obzvlášť méně zkušení houbaři by však neměli nic podceňovat. Chyba během oblíbené činnosti může znamenat znehodnocení celého jídla, otravu a v nejhorších případech i smrt. CNN Prima NEWS přináší přehled nejčastějších záměn a rizik.
Muchomůrka zelená
Za nejjedovatější a nejnebezpečnější houbu Evropy i Severní Ameriky mykologové považují poměrně rozšířenou muchomůrku zelenou. Zabijáka z ní dělá především skutečnost, že se první příznaky otravy objevují až po několika hodinách, kdy je jed plně vstřebán v organismu a už jsou těžce zasaženy důležité orgány – zejména játra.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Houby už rostou, včetně hřibů. Mykologové poradili, na jakých místech hledat
I když lze muchomůrku zelenou velmi snadno rozeznat od oblíbených jedlých hub, přesto tento druh v Česku stojí za 90 procenty úmrtí v souvislosti s konzumací hub. Ročně v tuzemsku kvůli zelené muchomůrce umírá zhruba tři až pět lidí. Dříve byl tento průměr vyšší. Nezkušení houbaři si smrtelně jedovatou houbu pletou nejčastěji se zeleně zbarvenými holubinkami, ale i s žampiony.
Jak rozeznat například holubinku nazelenalou od muchomůrky zelené? Muchomůrka zelená má relativně dlouhý třeň (nohu). Zcela zásadní je fakt, že třeň muchomůrky roste z takzvané pochvy, které se říká také kalich smrti či horolezecká ponožka. Holubinka (a ani žampion) nic takového nemá. V horní části třeně se zase muchomůrka pyšní prstencem. I ten holubinka nazelenalá či trávozelená postrádají.
Vzhledem k tomu, že druhem daného lesa a vlivem vlhkosti i slunečního svitu může mít muchomůrka zelená velice různorodé zbarvení (zelená, svítivě žlutá, hnědá i bílá), u houbařů začátečníků skutečně může dojít k záměně s populárními žampiony.
I v tomto případě je důležité řídit se pomůckou kalichu, který žampion postrádá. Kalich se může nacházet celý pod zemí, proto je důležité houbu při sběru vyjmout celou. I když třeba příbuzná odnož muchomůrky zelené s názvem muchomůrka bílá (také smrtelně jedovatá) může být žampionům podobná, existuje i další lehce rozeznatelný rozdíl.
Zatímco žampion má narůžověle až hnědavě zbarvené lupeny, u muchomůrky bílé (i zelené) odpovídají názvu houby – jsou bílé.
Muchomůrka tygrovaná
Méně zkušení houbaři by se měli mít na pozoru také před muchomůrkou tygrovanou, která je prudce jedovatá. Její pozření je smrtelné jen v ojedinělých případech, jelikož se první příznaky (zažívací problémy a dezorientace) dostavují již zhruba po dvou hodinách od konzumace. Přesto je muchomůrka tygrovaná nebezpečnou houbou, která na talíř určitě nepatří.
Nejčastěji dochází k záměně s muchomůrkou růžovkou, která je známá také pod označením masák. Ještě podobnější je tygrovka muchomůrce šedivce. Tu ale obvykle sbírají jen zkušenější houbaři. Jak tedy na jedné straně bezpečně poznat jedlou růžovku či šedivku a na straně druhé prudce jedovatou tygrovku?
Prvním ukazatelem je barva. Muchomůrka růžovka má klobouk zbarvený do růžového, krémově červeného či velmi světle hnědého odstínu. Tygrovka mívá hořejšek okrově hnědý. Růžovka se také po naříznutí zbarvuje do růžova. Šedivka má na první pohled znaky tygrovce mnohem podobnější. Pro naprosto bezpečné rozeznání je opět klíčový vzhled třeně.
Růžovka a šedivka mají rýhovaný prstenec, muchomůrka tygrovaná ho má hladký. Růžovce a šedivce rovněž chybí kalich, který u tygrovky naopak bývá velmi výrazný.
Pavučinec plyšový
Jednou z nejzákeřnějších a nejnebezpečnějších hub světa je pavučinec plyšový. Inkubační doba u této smrtelně jedovaté houby je ještě delší než u muchomůrky zelené. K nenávratnému poškození až selhání ledvin může dojít i po třech týdnech po požití. I proto vědcům velmi dlouho trvalo, než jedovatost pavučince plyšového, který byl až do roku 1958 považován za jedlou houbu, odhalili.
Pavučinec ale na rozdíl od muchomůrky zelené roste na českém území velmi vzácně, navíc neexistuje příliš mnoho jedlých hub, s nimiž by si mohl český houbař „plyšáka“ splést. Zkušení houbaři, kteří sbírají ryzce či jedlé druhy pavučince, by si měli být stoprocentně jisti, že jim v košíku neskončila i smrtelně jedovatá houba.
Například v Polsku, kde je výskyt pavučince plyšového podstatně častější, jsou registrovány desítky případů otrav ročně.
Hřib žlučník
Při konzumaci hřibu žlučníku, lidově známého jako hořčák, sice nejde o život ani o zdraví, ale i malý kousek této houby dokáže nezkušeným houbařům zkazit celé vařené jídlo. Hořčák je totiž pro svou intenzivní a rozpínavou hořkost nepoživatelný. Tuto chuť nelze odstranit žádnou kuchyňskou úpravou.
Záměna hrozí u světlejších hřibů, jako je hřib smrkový (pravák) či hřib dubový. A jak tedy riziku nepoživatelné hořké smaženice zabránit? Hořčák má ve spodní části klobouku velmi výrazné, až křiklavě růžové rourky, které jsou u starších exemplářů nápadně vyklenuté. Síťka na třeni je zase podstatně hrubší než třeba u praváka.
Úplně nejjednodušší je prosté ochutnání ještě v lese. Při sebemenším podezření stačí dát do pusy opravdu malinký kousek houby. Pokud jde o hořčáka, brzy se dostaví nepříjemná hořká chuť. Houbař má pak hned jasno, že bez této houby v košíku se zcela jistě obejde.
Žampion zápašný
Bohužel zdaleka neplatí pravidlo, že by všechny žampiony byly jedlé. Například žampion (pečárka) zápašný, který poměrně hojně roste v lesích, parcích, loukách i zahradách, je jedovatý. Svému jedlému příbuzenstvu je přitom velmi podobný. Jako u drtivé většiny pečárek jde o do běla zbarvenou houbu s náznakem šedých odstínů.
Jak tedy zápašňáka rozeznat od jedlých žampionů? Jedním z vodítek je pach. Zatímco jedlé žampiony voní po anýzu nebo mandlích, žampion zápašný je typický pro svůj karbolový (fenolový) zápach, který se navíc během vaření zintenzivňuje.
Další možnost, jak jedovatý žampion identifikovat ještě před vhozením do košíku, je barva. Žampion zápašný po poranění rychle žloutne. Mykologové rovněž zmiňují, že i po otravě touto houbou jsou prakticky vyloučené trvalejší následky.
Bedla zahradní
I mezi bedlami se nachází jedovaté exempláře. Například bedla kaštanová je dokonce smrtelně jedovatá – obsahuje podobné látky jako muchomůrka zelená. Přesto není třeba při sběru bedel propadat zbytečné panice. Bedla kaštanová je totiž oproti svým jedlým sestrám velice dobře rozpoznatelná, protože je droboučká. Měří obvykle asi pět centimetrů. Navíc je v Česku poměrně vzácná. Možnou záměnu s jedlými houbami lze vyloučit také u jedovaté bedly ostrošupinné.
Větší obavu by mohla vzbuzovat bedla zahradní. Ta je sice jen mírně jedovatá, ale vyskytuje se vcelku často a je dosti podobná některým jedlým bedlám. A jak ji poznat? Už název napovídá, že roste především na travnatých plochách, jako jsou zahrady, louky, městské parky. Může se objevit i na kompostech nebo ve sklenících.
Na rozdíl od oblíbené bedly vysoké bedla zahradní po řezu mírně červená. Bedla červenající oproti bedle zahradní zase vytváří o něco drobnější plodnice. Přesto by měl Čech zpozornit, když mu bedly rostou přímo na zahradě.
Kde se houbám daří nejlépe?
Kde se houbám daří nejlépe? Zdroj: CNN Prima NEWS
Houbaři by za žádných okolností neměli přeceňovat své znalosti. V případě nejistoty je vždy lepší nahlédnout do atlasu hub nebo zavolat známému, který se v houbách vyzná lépe.
Podělte se s námi o své úlovky a posílejte fotografie na e-mailovou adresu houby@iprima.cz. Výběr těch nejlepších pak zveřejníme v galerii na webu CNNPrima.cz.
