Prima+ slavnostně představila nový seriál O lidech a koních
Legenda. Dostihový jezdec, žokej, trenér, čtyřnásobný vítěz Velké pardubické steeplechase. Muž, který celý život zasvětil koním. Jeden z nich byl ale výjimečný. Korok, s nímž vešel Václav Chaloupka do dějin. Narodil se s handicapem, ale i s ním dokázal vítězit. A nyní se stává předlohou pro nový seriál O lidech a koních, který už 13. června uvede skupina Prima na své streamovací platformě prima+!
Vzpomenete si ještě, jak vznikla spolupráce na novém seriálu O lidech a koních?
Oslovili mě přímo zástupci z Primy společně s Lucií Paulovou, autorkou scénáře. Tehdy jsme se sešli nad prvotní myšlenkou a potom už jsme se potkávali častěji přímo nad scénářem v kavárně, kde jsme ho postupně dávali dohromady a konzultovali jednotlivé situace a momenty. V seriálu jsem ztvárnil jednu z vedlejších rolí – trenéra.
ČTĚTE TAKÉ: Marek Lambora přiznal, jak to má se vztahy. Co musí splňovat jeho ideální partnerka?
Jak moc je Vaše role v seriálu podobná Vám? Zahrál jste si sám sebe?
Je pravdou, že když se natáčelo, už jsem na tom nebyl zdravotně úplně nejlépe, měl jsem různé problémy. Takže jsem nebyl v takové kondici, jako bych si býval představoval, trochu jsem všechno nechával na poslední chvíli. Ale bylo to skvělé a ano, zahrál jsem si vlastně sám sebe – jako trenéra.
O čem seriál je vaším perspektivou a proč by si ho diváci neměli nechat ujít?
Je o vztazích a lásce mezi lidmi i vášni ke koním. Myslím, že lidem by se mohl líbit, protože v něm mohou vidět nejen atmosféru dostihů, které mají pořád velkou návštěvnost a chodí na ně rodiny s dětmi, ale i tu realitu, jaká kolem koní a obecně vztahů často je.
Zkrátka seriál může sledovat celá rodina, už jen proto, že koně jsou nádherná zvířata a prostě se na ně hezky kouká. Mimo to seriál diváky vezme také do nádherné přírody. Není to dokument pro odborníky, je to určitý vhled do světa lidí i koní a jejich vzájemného soužití. Důležitá je ta atmosféra, kterou jsme se opravdu snažili vykouzlit a přiblížit široké veřejnosti.
První setkání s Korokem
Seriál O lidech a koních je volně inspirován příběhem vašeho koně Koroka – třínásobného vítěze Velké pardubické. Pamatujete si ještě na své první setkání s ním?
Jako by to bylo včera. Mně bylo šestnáct let, jemu rok a půl. Tenkrát mně a bráchovi přivezli společně s Korokem ještě Kámoše. Na začátku jsem si já vzal Kámoše a brácha začal jezdit Koroka. První rovinné dostihy, které jsme s nimi jeli, jsem já s Kámošem vyhrál a brácha s Korokem byli druzí. Korok měl viditelnou vadu – vytočenou nohu v karpu, takže vlastně pořád kulhal, ale byl nádherný. Oba koně měli skvělou povahu. Kámoš byl v tu chvíli naprosto zdravý, zatímco Korok měl tento handicap. Bohužel tenkrát nastal problém s medikamenty, které dávali koním do krmiva – Kámoš jich sežral víc, než bylo únosné, následkem toho měl rozklad ledvin a krátce poté zemřel na těžkou koliku. Seděl jsem u něj, když vydechl naposledy. A protože bratr byl ještě v té době na střední, tak jsem se Koroka tak nějak „ujal“ já. Takže to nebylo tak, že bych si někde Koroka vyhlédl a od té chvíle jsme byli nerozluční. Postupně jsme se k sobě propracovali, poctivě, pozvolně. Dodnes občas přemýšlím, že pokud by Kámoš nezemřel, možná bychom s bráchou proti sobě soutěžili na dostihové dráze. Člověk nikdy neví, jak by byl ten příběh napsán, kdyby…
Jaký je Korok ve Vašich vzpomínkách?
Korok byl nesmírně inteligentní kůň. Vždycky s jistotou věděl, v jaké situaci se má jak chovat. Doslova miloval pardubické závodiště, startoval jsem tam s ním nespočetněkrát. Takže když jsme přijeli do Pardubic na závodiště, rozhlédl se a řehtal. Přesně věděl, kde je. Na dráze, při dostihu, mě šetřil, on netahal, to bylo spíše o tom ho přistrkávat. Ale jakmile věděl, že zatáčíme do cílové roviny, tak jsem měl co dělat, abych se vůbec udržel. Musel jsem se ohýbat pod větvemi, protože on to doslova říznul pod ty stromy. Už to zkracoval, už jel, už by ho nepředjel nikdo na světě. To, jak dokázal držet, bojovat o hlavu, celou rovinu, ten pocit, který jsem měl, když jsem na něm seděl, nikdy nezapomenu.
Když jsem vzal sedlo, že jdeme ven, těšil se a kobyly ho vůbec nezajímaly. Jakmile jsem ale sáhl po uzdečce, se kterou chodil připouštět jako plemeník, tak to se začal předvádět už v boxu. V hlavě to měl prostě srovnané, až neskutečně. To, jaké byl povahy, podtrhuje i to, že ho dokonce krokoval náš čuvač. Když pes viděl, že končí trénink, tak mi bral otěže z ruky a Korok se od něj nechal vodit jako beránek. Měl jsem se s ním krásně, prožíval jsem s ním krásný život. Vyhrál jsem s ním 25 velkých dostihů, z toho třikrát Velkou pardubickou. A v čem byl ještě výjimečný? Miloval lidi.
Ve svých jedenácti letech odešel Korok z dráhy za účelem chovu. Jak myslíte, že to nesl? A jak jste to nesl vy?
Po dostizích se dostal do chovu – prakticky jsem mu chtěl zařídit pokračování, tzv. věčný život v krvi. Takže byl plemeníkem, měl spoustu potomků. To byla taková pomyslná odměna po tom třetím vítězství, odešel v tom nejlepším věku jedenácti let do chovu. I když jsem s ním třeba ještě mohl nějakou tu Velkou vyhrát, ale já mu to slíbil a nechtěl riskovat, že by to tak nedopadlo. Například jeho sestra měla jít do chovu s tím, že ještě půjde poslední Velkou, a zlomila si vaz. Takže to rozhodnutí bylo správné.
Ve Slušovicích chtěli stavět závodiště, a tak za mnou přišli, zda bych tam nastoupil jako šéf chovu a trenér. Hodně jsem zvažoval, nakonec opustil státní statek Židlochovice, a tím jsem vlastně pomyslně opustil i Koroka. Byl tedy už po dostihové kariéře, já nastoupil do Slušovic, postavil tam závodiště, rozšířil chov. Tenkrát tam bylo skoro tři tisíce koní, zkrátka se nám dařilo. Mohu ale říci, že Korok to odloučení nesl těžce. Ono to zní jako z pohádky, ale i takový život se zvířetem-kamarádem může být. I vztah člověka a zvířete může být plný silných emocí. Když jsem se za Korokem čas od času zastavil, vždycky ke mně přišel, strčil do mě, odešel, takzvaně se se mnou moc nebavil, byl uražený.
Rozloučení s Korokem
Korok vyhrál desítky dostihů, hned třikrát nejprestižnější steeplechase Velkou pardubickou, osudnou se mu stala běžná cesta do výběhu, při které si zlomil nohu. Vzpomenete si na to, jak se to tenkrát stalo?
Tenkrát jsem se vydal ze Slušovic do Vídně, kde chtěli obnovit překážkový dostih a měla dorazit i televize. Ve chvíli, kdy jsem projížděl kolem farmy, kde stál Korok, a měl jsem to úplně na minutu, abych dojel na hranice a mohl pokračovat do Vídně, mi najednou šla sama noha na brzdu. Úplně doslova, neuměl jsem si to sám vysvětlit. Musel jsem zastavit, vycouval jsem a jel jsem se podívat na Koroka. Vešel jsem za ním do stájí, promluvil na něj, přišel ke mně. Vstoupil jsem do boxu, sedl jsem si na žlab a on mi dal hlavu do klína. Pamatuju, že kolem šel jeden z mých kolegů a ptal se: „Co, kluci, vzpomínáte?“ Tak jsem tam s Korokem poseděl, i nějaká slzička ukápla, nehnul se ode mne, nechal se hladit. Po zhruba dvaceti minutách jsem vyrazil na původní cestu. Nakonec jsem žádný čas neztratil, jelikož mě na hranicích pustili hned.
Ve Vídni jsme odskákali, všechno proběhlo v pohodě, zůstal jsem do neděle, kdy se jely dostihy. Poté jsem se vrátil domů a tam zjistil, že po mé návštěvě pustili Koroka do výběhu, kde si trochu „zamachroval“, poskočil a zlomil si krček, takže ho museli injekcí uspat. V tu chvíli mi došlo, jak nádherné bylo naše rozloučení. Takže ono mezi nebem a zemí něco existuje, o tom jsem se v životě přesvědčil hned několikrát, podobně jsem to měl i se svým tátou. Ani tenkrát mi to nedalo, po cestě do Holubic jsem sjel a vzal to přes Těšany. S tátou jsme si povykládali asi tři hodiny, zavzpomínali. Později ho odvezli do nemocnice a do rána zemřel.
Jak byste Koroka popsal jedním slovem?
Kamarád, můj nejlepší kamarád.
Napadlo Vás někdy, kde byste dnes byl, kdyby nebyl Korok?
Možná, kdyby Korok nebyl, bych zůstal venku. Hodně jsem obdivoval francouzské dostihy, lákalo mě to. Ale Koroka jsem nemohl a nechtěl opustit.
Přišel po Korokovi ještě nějaký kůň, který by Vám takto přirostl k srdci? Anebo životní kůň může být jenom jeden?
Já miloval a miluju všechny koně. Rukama mi jich prošlo opravdu hodně. S řadou z nich jsem měl velmi dobré výsledky. Je to prostě můj život, ke každému jsem měl a mám přístup takzvaně přes srdíčko. Není to celé jen o tom, že bych chtěl za každou cenu a vždycky vyhrát. Kůň není robot, je to partner. A ten musí mít z veškeré práce a vítězství stejnou radost jako vy. Ale jestli existuje taková ta životní láska, řekněme, ta opravdová, tak Korok byl opravdu asi jen jeden, jeden nad všemi ostatními.
O čem je seriál?
Jak moc se příběh Koroka promítá do nového seriálu?
Hlavní seriálová hrdinka Fate má, stejně jako měl i Korok, handicap. Tedy ten příběh, atmosféra a vztahy, které se v seriálu promítají, kopírují skutečné příběhy a vykreslují určité situace, se kterými se může po boku koní setkat každý. Při spolupráci na scénáři jsem se tak i často vracel do dob strávených s Korokem. V seriálu je nastíněn také přístup k samotnému tréninku, který je pozvolný, postupný, aby zátěž pro toho koně kvůli jeho handicapu byla adekvátní. Je tam vykreslena ta píle, úsilí i křehkost vztahu mezi člověkem a koněm.
Seriál divákům představí charaktery a příběhy nejen lidí, ale i koní. A právě stejně tak jako v případě Koroka je i charakter hlavní seriálové hrdinky Fate naprosto úžasný. Fate, stejně jako Korok, má prostě srdce dostihového koně, velkého bojovníka, a přitom je klidná, vyrovnaná a má velmi úzký vztah s hlavním hrdinou. Tak, jako byl pro mě Korok tím nejlepším kamarádem, je právě i Fate v seriálu parťačkou Adama Dvorského (Marek Lambora). Zkrátka ten pocit, že když se do toho vloží srdíčko, ten kůň to potom vlastně úžasně odmění. To je něco, co musí vědět každý majitel koně nebo ten, kdo k nim má blízko. A proto je to v seriálu i takto vykresleno – u koní se objevují jak amatéři, tak profíci, a tohle je něco, co je všechny spojuje. Láska ke koním. A my se ji pokusili alespoň částečně zprostředkovat.
Když člověk žije naplno, má v tom emoce, tak je jedno, kolik mu je let.
Je nějaký životní moment, do kterého byste se chtěl vrátit? Nebo nějaké období, na které vzpomínáte nejraději?
To opravdu hezké období, na které rád vzpomínám, bylo zhruba od mých patnácti, řekněme, tak do třiceti let. Ale vlastně nevím – když člověk žije naplno, má v tom emoce, tak je jedno, kolik je vám let. Pamatuju, jak jsme chodili s kámošema po zábavách, měli jsme takový okruh zhruba 30 kilometrů. Tenkrát jsme samozřejmě jezdili i za holkama na různé plesy, čaje. Dokonce se mi stalo, že ostatní třeba už odjeli, já zůstal s dívkou na plese a potom jsem musel běžet domů 15 kilometrů.
Vzpomínám třeba také na to, jak jsme s koňmi cestovali vlakem. Naložili jsme je do vagonu a jeli na dostihy. Nejkrásnější to bylo přes noc, hvězdy svítily, do toho koně spokojeně frkali, žrali, to bylo úžasný. Nejhorší to bylo v Olomouci, z kopce. Stalo se nám, že kůň přepadl doprostřed vagonu a my museli hned jednat. Rychle zavřít, rozvázat stájovku (ohlávka, pozn. red.), odepnout, pak zase nasadit a nacouvat s ním zpátky. V té době mi bylo nějakých třináct. Nebyla to úplně sranda.
Byla ve hře kariéra učitele?
Celý život působíte převážně v dostizích. Je nějaká jiná profese, kterou byste si chtěl vyzkoušet?
Co se týká koní, tak já si vlastně v životě vyzkoušel úplně všechny profese. Od ošetřování, podkování, ježdění dostihu, pořádání dostihu, provozování sázek. Jezdil jsem parkury, drezuru. A pak jsem ve dvanácti vyhrál svůj první dostih. Jednou mě ale oslovila učitelka češtiny, abych dělal učitele, že mám takové charisma, že bych dokázal děti zaujmout. Ale to jsem si tedy nevyzkoušel. A vlastně nevím, zda by mě to lákalo, nebo ne.
Můžeme Vás stále vidět v Chuchli. S jakým cílem sem jezdíte? A jak často?
Ano, jezdím sem pořád. Stále působím jako trenér, aktuálně mám v tréninku asi sedm koní. Takže já se ještě takhle bavím.
Sázíte na dostizích?
Tak je to taková trochu povinnost. Teď chodím fandit občas třeba synovci, a když nikoho známého na dostizích nemám, tak si vsadím a fandím tomu koni, na kterého jsem vsadil. Ty emoce potřebuji pořád. Jinak pamatuji, že dříve jsem jako trenér sázet nesměl, ale to už se samozřejmě změnilo.
Netajíte se tím, že ke koním Vás pojí nejen láska, ale také celá řada zdravotních úrazů. Které byly nejčastější?
Ano, je pravda, že úrazů bylo za život celkem dost, ale třeba zlomenin jsem měl minimálně. Jako kluk jsem dělal gymnastiku, byl jsem dost pružný, a navíc mám úžasné reflexy. Bojuju do poslední chvíle. Spoustě úrazů jsem předešel.
Můj anděl strážný vždycky přijde ve správný čas.
Vzpomínám na jeden pád – v Tochovicích a bez přilby, kdy jsme šli skákat, udělal jsem salto a kobyla mě zřejmě vzala kopytem. Zůstal jsem v bezvědomí a asi jsem tam nějakou chvíli ležel na zemi. Ani nevím, pak jsem se probral, kobyla mezitím utekla domů. Já jsem potom ještě na chvíli ztratil vědomí, a jak je u mne již trochu zvykem, zásadně k lékařům ani do nemocnic nechodím. Asi jsem ale přece jen měl nějaký ten otok v hlavě, v dalších pár týdnech jsem občas ztrácel rovnováhu, než se to úplně srovnalo. Ale to je takový můj přístup – všechno se zdravím spojené odkládám, dokud to jen jde, stejně jako teď naposledy s operací srdce. Možná, že by stačil jeden den navíc, a už by mě nenašli živého.
Ten můj anděl strážný ale vždycky přijde ve správný čas. Popravdě, smrti jsem unikl hned několikrát. Andělé strážní na mě opravdu dohlížejí odmala. Drží nade mnou ochrannou ruku, jinak si to nedokážu vysvětlit. Mají kvůli mně pěknou honičku. Úrazů jsem měl opravdu mnoho, ale nejen kolem koní, i s auty jsem několikrát havaroval. Většinou jsem z auta na odpis vystoupil, jako bych šel z procházky. Lidi se mě dokonce ptali, teď při poslední operaci, jestli jsem neviděl anděly nebo nějaké světlo nebo něco takového. Neviděl. Myslím si, že pokud bych ho viděl, tak už by nikdo neviděl mě. Život podle mě končí, až když duše definitivně opustí tělo.
Vy jste na konci loňského roku absolvoval velmi náročnou operaci srdce. Pětinásobný bypass. Jak se teď cítíte?
Cítím se dobře, jsem spokojený. Je to den ode dne lepší. Mimo jiné jsem byl v lázních v Poděbradech, kde jsem absolvoval různé procedury a kde mě rozpohybovali a opečovávali. Kdybych zůstal doma, trávil bych čas na pohovce a byl otravný – akorát bych znepříjemňoval život ženě. Jsem rád, že jsem jel, nastartovalo mě to. Když jsem se vrátil z lázní, začal jsem chodit na procházky, už jezdím do Chuchle za svými svěřenci na tréninky, takže korzuju, dost se pohybuju a chodím hodně i po naší vesnici. Teď u nás otevřeli novou kavárničku s pravou tureckou kávou, tu si rád dám. Takže začínám žít zase naplno.
Kdy naposled jste seděl na koni? A byla to pohodová vyjížďka, nebo jste na louce popustil uzdu?
Na koni jsem se naposledy svezl loni na podzim, před operací. Jel jsem s Carcassonem do terénu, zaklusal, na chvíli se zhoupl (cválal, pozn. red.). Dva roky předtím jsem s ním jel ještě Huberta (Hubertova jízda, pozn. red.) na Karlštejně a skončil třetí.
Málokdo ví, že Vy jste také mistr republiky v bowlingu v družstvech, věnoval jste se i boxu… Kde se vzala vášeň k těmto sportům? Mají něco společného?
Ano, je to tak. Bowling i box jsou svým způsobem adrenalin. A ten jsem v životě vždycky potřeboval. Pořád nějaké vzrušení, něco dělat. Přiznám se, že teď už bowling nehraju. Ale moje žena ano, chodí si zahrát každé pondělí a čtvrtek. Klidně sama i na hodinu a půl. No a s boxem je to úplně stejné. Ten jsem trénoval jako kluk od patnácti do vojny.
Vaše žena má ke koním také blízko?
Moje žena byla také odjakživa mezi koňmi. Specializovala se na chov koní a genetiku. Jezdila pořád. Dokonce má odjeté, tuším, dva dostihy. Jednou dokonce porazila mého bráchu.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Zadní nohu mu ustřelili, poník se však nevzdal. Získal druhou šanci na život a ikonické jméno
