Zoo jsou zábavou pro lidi. Co ale zvířata? Zdroj: Pixabay
Karanténa. Tohle slovo se v posledních týdnech skloňuje ve všech pádech. Se spoustou volného času se mnozí z nás uchylují k přemýšlení nad tím, že nejsme jediní, kdo je nucen žít život mezi čtyřmi zdmi. K takovému osudu jsme totiž odsoudili například zvířata zavřená v zoologických zahradách.
Karanténa. Tohle slovo se v posledních týdnech skloňuje ve všech pádech. Se spoustou volného času se mnozí z nás uchylují k přemýšlení nad tím, že nejsme jediní, kdo je nucen žít život mezi čtyřmi zdmi. K takovému osudu jsme totiž odsoudili například zvířata zavřená v zoologických zahradách.
Hned na začátek si řekněme, že samozřejmě existují „lepší“ i „horší“ zoo. Držení zvířat v zajetí si však většinou oba druhy těchto zařízení ospravedlňují stejně: jde o záchovu druhů, plní edukativní funkci, zvířata jsou v zajetí šťastná a je o ně pečováno… Jaká je ale realita života za zdmi zoologických zahrad? Ani zdaleka se totiž neblíží současným dnům v karanténě našich domovů, kde jsme obklopeni zábavou.
Mimina jsou v každé zoo velkým tahákem. Jak ale skončí? Zdroj: Pixabay
I když malá část zoologických zahrad skutečně pomáhá k zachování ohrožených druhů, naprostou většinu zvířat, která v nich potkáte, na seznamu ohrožených zvířat nenajdete. Společnost pro ochranu zvířat v zajetí uvádí, že téměř poloviny zvířat v evropských chovných programech se netýká ani ten nejmenší stupeň ohrožení. Zoologické zahrady totiž jistým způsobem fungují na stejném principu jako zábavní parky – jejich cílem je přilákat co nejvíce platících návštěvníků. Jednou z cest, která spolehlivě funguje, jsou zvířecí mláďata. Proto se oblíbené druhy zvířat dál množí, i přesto, že jejich druh není ohrožen.
Kromě peněz v pokladničce však stále nová mimina přinášejí i zásadní problém – co s nimi, až vyrostou? A tady přichází ke slovu „management řízení přebytku“. Určitě si ještě vybavíte mladého (a zdravého!) žirafího samce Maria, jehož příběh v roce 2004 obletěl celý svět. Marius totiž patřil k „přebytečným“ zvířatům kodaňské zoo, a tak byl zabit a před zraky diváků rozřezán. Ředitel kodaňské zoo se nechal slyšet, že k podobným rozhodnutím dochází v zoologických zahradách každý den. „Přebytečná“ zvířata jsou zabíjena, prodávána a přemisťována do jiných zařízení bez ohledu na jejich společenské vazby.
Společenštější zvířata s vyššími kognitivními dovednostmi v zoo často strádají nejvíc.
Ani s edukativní funkcí zoo to není tak žhavé. V zajetí se totiž dozvíte jen to, jak se zvířata chovají v zajetí. O jejich přirozeném životě a chování se toho dozvíte jen velice málo. Ano, většina moderních zoo se snaží pro zvířata vytvářet co nejpřirozenější podmínky. U velké části z nich to však není možné. Nebo si myslíte, že přirozeným prostředím ledního medvěda či tučňáků může být například středomořské město? Odborné studie navíc uvádějí, že za účelem vzdělávání do zoologických zahrad nechodí ani desetina návštěvníků – drtivá většina lidí do zoo chodí jen pro zábavu či odpočinek.
Nežijeme v dobách, kdy jedinou možností zahlédnout cizokrajná zvířata byla právě zoo. Mnohem více informací o skutečném životě zvířat a jejich roli v přirozených ekosystémech získáte třeba v dech beroucích dokumentech. I když na nich někdy uvidíte přírodu v celé své nahé a mnohdy i kruté kráse, neuvidíte na nich zvířata vykazující známky depresí a úzkostného chování – tak jako v zoo. Odborníci tento běžný stav nazývají „zoochóza“. Nejčastěji se projevuje stereotypním chováním – od pohupování se po neustávající pochodování tam a sem. Objevuje se však i sebepoškozování, agrese vůči ostatním či pojídání výkalů. Některá zvířata se dokonce snaží dostat „ven“ i za cenu vlastního života. Nemožnost projevit své přirozené chování či pudy tak s sebou často přináší silné dopady na duševní, ale i tělesné zdraví zvířat v zajetí. Mnoho zoologických zahrad se s nimi vypořádává podáváním antidepresiv. Za pohled na smutná zvířata totiž nikdo nezaplatí…
