Byla to pouhá záděrka, která 35letou českou fitness trenérku Terezu Šauer málem stála život. Při přípravě kuřecího masa se jí do těla dostala bakterie, kvůli níž se rozvinul septický šok. V té chvíli začal boj o život, který by sportovně založená žena bez fyzičky nepřežila. Lékaři jí dávali minimální šance na přežití. Nyní, dva měsíce po propuštění z nemocnice, se pomalu staví zpátky na nohy.
Začátkem roku Šauer, která v té době bydlela na Bali, prodělala covid, po němž bylo její tělo oslabené. Myslela si, že vše souvisí s postcovidovým syndromem. Brzy však měla zažít něco mnohem horšího – sepsi organismu.
Život jí zachránil fakt, že v únoru přiletěla na návštěvu do Česka. Právě tehdy se objevily první příznaky. „Druhý den po příletu do Česka začaly zimnice a horečky. „Jednou jsem měla teplotu 39,5, během hodiny však hodnoty padly na 34 °C. Myslela jsem si, že mám rozbitý teploměr, že tohle přece není možné. Mamka mě chtěla odvézt k lékaři, ale já odmítla,“ vzpomínala fitness trenérka pro web Prima Ženy.
Nikoho nechtěla otravovat „prkotinou“. Vše ale změnil kolaps, při kterém v koupelně upadla do bezvědomí. „Tam mě našel táta a zavolal sanitku,“ pokračovala. Nenapadlo ji, že za vším může stát bakterie. „Člověka nenapadne, že by mohlo jít o sepsi. Vždyť jsem neměla žádné zranění ani nic, co by tomu nahrávalo. Napadlo mě spíše, že to bude střední viróza,“ uvedla.
V jejích úvahách ji navíc utvrzovalo to, že se léta otužovala a téměř pět let neměla rýmu ani nachlazení. Imunitu měla výbornou. „Záchranáři mě okamžitě odvezli na urgentní příjem do Příbrami. Vzali mi krev, vzorky, dali paralen. Podle výsledků to zhodnotili jako střevní virózu, a já měla v pátek dojít na další odběr krve. V noci mě propustili domů,“ vyprávěla s tím, že se jí tam opět udělalo zle.
„Táta mě každých dvacet minut nosil do koupelny, já se už skoro neudržela na nohách. Začala jsem mít strašné bolesti břicha. V pátek ráno jsem měla jít na odběry, ale už jsem se nedokázala postavit. Plazila jsem se po čtyřech,“ popsala. Proto za ní přijela sestra, která jí odebrala krev. „Za hodinu pro mě poslali záchranku s tím, že jsem v kritickém stavu. CRP 430, tlak 70/40, malátnost, dehydratace, začaly mi selhávat ledviny, což jsem v tu chvíli samozřejmě netušila. Jela jsem do nemocnice a věděla, že je něco hodně špatně,“ sdělila.
Obsah žaludku připomínal zelený sliz. Zdroj: Se svolením Terezy Šauer
Když ji takto viděla její máma, začala plakat. Zdroj: Se svolením Terezy Šauer
S Terezou to vypadalo hodně špatně. Zdroj: Se svolením Terezy Šauer
Obrázky ukazují, jak se změnilo fyzické tělo. Zdroj: Se svolením Terezy Šauer
Tereza dlouho nevěděla, co jí přesně je. Zdroj: Se svolením Terezy Šauer
Terea Šaur je ráda, že zvládla boj o život. Zdroj: Se svolením Terezy Šauer
Obsah žaludku připomínal zelený sliz. Zdroj: Se svolením Terezy Šauer
Když ji takto viděla její máma, začala plakat. Zdroj: Se svolením Terezy Šauer
S Terezou to vypadalo hodně špatně. Zdroj: Se svolením Terezy Šauer
Obrázky ukazují, jak se změnilo fyzické tělo. Zdroj: Se svolením Terezy Šauer
Tereza dlouho nevěděla, co jí přesně je. Zdroj: Se svolením Terezy Šauer
Terea Šaur je ráda, že zvládla boj o život. Zdroj: Se svolením Terezy Šauer
Neustále ztrácela vědomí. Po příjezdu do nemocnice vše nasvědčovalo tomu, že má salmonelózu. „Nasvědčovalo tomu i to, že jsem jim pozvracela vyšetřovnu svítivě žlutou tekutinou. To bylo jako ze sci-fi filmu. Na JIP mi zavedli nasogastrickou sondu a ze žaludku vyteklo 1,5 litru zeleného sajrajtu,“ popsala. Myslela si, že pojede domů, jenže se jí opět přitížilo, a tak byli přivoláni chirurgové.
„Hned se jelo na sál. Výsledek? Hnisavý zánět pobřišnice, srůsty na střevech, infekce zasáhla i plíce. Ta mrcha se rozlezla všude. Pořád jsem ale nevěděla, co mi vlastně přesně je,“ vyprávěla. Diagnózu jí lékaři neřekli proto, aby měla energii s infekcí bojovat a nevzdávala se. „Až před pár dny, když jsem byla na kontrole, mi lékaři řekli, v jak kritickém stavu jsem byla,“ uvedla. Naopak její matka – lékařka, o jejím stavu celou dobu věděla, nikdy však na sobě nedala nic znát.
„V nemocnici po kultivaci vzorků zjistili, že jde o kampylobaktera. Zpovídali mě, co jsem kde jedla, ale ani z letadla nikdo nehlásil problémy. Až pak jsem si vzpomněla na kuře, které jsem pár dní před odletem připravovala, a přitom měla záděrky u nehtu. To byla vstupní brána. Zajímavé bylo, že mi vzali vzorek právě z té záděrky, která už byla skoro zahojená a tam zjistili stafylokoka a streptokoka,“ vysvětlila.
Dodala, že stačí špatně umytý nůž nebo prkénko, které přišlo s kuřetem do styku, člověk ho následně použije na něco jiného a „kampylobakter může začít řádit“. „Je to ale bakterie, která zdravému člověku nezpůsobí boj o život, maximálně průjem a teploty na pár dní. Ale to ten vyčerpaný a oslabený organismus. Pak tělu stačí málo a průšvih je na světě,“ doplnila.
Postseptický syndrom jede v plném proudu, mám fyzické i psychické příznaky.
Život jí kromě lékařů zachránila i její práce, díky které se udržovala ve skvělé fyzické kondici. „Lékaři mi řekli, že kdybych neměla takovou fyzičku, tak to nezvládnu, konec by přišel rychle,“ dodala. To potvrdil i primář chirurgie příbramské nemocnice Jiří Svoboda. Vzhledem ke zpoždění léčby, které bylo zaviněno dlouhým transportem, byl i průběh velmi závažný a pacientka by bez operace, i přes svůj věk, pravděpodobně nepřežila“, uvedl.
To, že by se bakterie dostala do těla přes záděru u nehtu, ale Svoboda považuje za vysoce nepravděpodobné. „V obecné rovině vás mohu ujistit, že výklad příčiny septického stavu pacientkou je jednoznačně mylný. Vstup infekce do těla byl zcela jistě alimentární,“ odpověděl na dotaz redakce CNN Prima NEWS.
Kuřecí maso Tereza dnes jí, ale vždy si ho nechá připravit. Myslí si, že už nikdy nebude maso sama zpracovávat, ani s rukavicemi. Boj jejího těla s bakterií si však vyžádal daň na těle i psychice. „Je to něco přes dva měsíce od propuštění z nemocnice. První měsíc jsem sotva obešla dům, přejít z místnosti do místnosti byl nadlidský úkol. Postseptický syndrom jede v plném proudu, mám fyzické i psychické příznaky: extrémně mi padají vlasy, mám nechuť k jídlu a také se mi změnily chutě, bývám apatická, úzkostná, mám noční můry, výkyvy nálad, deprese, strach,“ vyjmenovala.
Cesta do „normálu“ však bude ještě dlouhá, obvykle trvá od šesti do 20 měsíců, občas nepřijde nikdy. Šauer však chce bojovat a po děsivé zkušenosti si svého těla nesmírně váží. „Začínám si myslet, že moje tělo je zázračné, a tak se k němu i chovám. Není to ještě na 100 procent, ale ta změna je z mé strany obrovská,“ uzavřela.
