reklama

O staré psy z útulků není takový zájem. Nového pána ale většinou najdou i oni

Anežka a Václav Brožovi s Bobem

O štěňata je zájem vždycky. Jak jsou na tom ale starší nebo handicapovaní psi, kteří skončili v útulcích? Páníčky hledají o něco déle. Většinou se jim to ale podaří také, říká Eliška Vafková, která vede psí hospic. Nedávno tu našli rodinu devatenáctiletému pudlovi. Zájemců o psy je hodně a mnozí už nechtějí jen dokonale vypadajícího mazlíčka s „papíry“. Často prostě touží pomoci a mají radost, že udělali dobrý skutek.

reklama

Když se chovatelka německých ovčáků Eliška Vafková rozhodla, že založí psí hospic, byla zrovna na mateřské. „Usoudila jsem, že mám málo práce,“ směje se. Bavila se s přáteli o tom, že podmínky pro staré a nemocné psy nejsou v útulcích ideální. Potom jí začali volat známí a upozorňovali ji, kde se jaký pes nachází. Její domek se zahradou v centru Brna se brzy proměnil na psí hospic.

Když už zvířat bylo hodně, Eliška Vafková se rozhodla, že založí spolek. Tak vznikla organizace Dejte nám šanci. Jejím úkolem je nejen poskytovat psům útočiště, ale také hledat adoptivní páníčky. „Děláme psům alba na naší facebookové stránce, ke každému napíšeme příběh, vypisujeme, co pes zažil, jakou operaci prodělal, i kde byl s námi na výletě,“ přibližuje Eliška Vafková.

Eliška Vafková vede psí hospic už šest let (foto: Dejte nám šanci)
Eliška Vafková vede psí hospic už šest let (foto: Dejte nám šanci)

Lidé hledají psy on-line

Lidé často hledají psy na internetu a sociálních sítích. Ať už se jedná o štěňata nebo dospělá zvířata z útulků. Desetiletého Boba objevili na síti i Anežka a Václav Brožovi. „Nehledali jsme štěňata, i starší psi si zaslouží adoptovat,“ vysvětluje Anežka, zatímco její nový mazlíček prozkoumává jeden pražský park. „Řekli jsme si, jaké máme požadavky a nakonec jsme ideálního psa našli v libereckém útulku,“ dodává.

Bob vypadá spokojeně a překypuje energií. Je mu zhruba deset let, ale věk se u psů z útulků určuje jen orientačně. Často to bývali tuláci bez čipů. „U psů se tachometr přetáčí snadno,“ směje se Václav. Bob nebyl prvním psem, kterého manželé chtěli. Ty předchozí jim ale někdo vyfoukl, než je stačili adoptovat.

Podobnou zkušenost má i Lucie Zelinková. „Stávalo se, že psi, které jsem si na internetu vyhlédla, byli brzy pryč. Hledala jsem přes organizaci Psí štěstí, kterou na Facebooku sleduje přes sto tisíc lidí,“ říká. Nakonec se jí ale pejska podařilo objevit. Pojmenovala ho Piškot. Na rozdíl od Boba je mladý, jsou mu zhruba dva nebo tři roky. Do útulku se dostal po autonehodě. Nemá jedno oko a srážka s vozidlem mu poškodila zadní nohy, takže kvůli bolestem téměř nemůže sedět. Nějaký čas se toulal ulicemi a pravděpodobně byl týrán. „Když nad něj někdo dá ruku, rozklepe se. To znamená, že ho v minulosti někdo bil. O Velikonocích utíkal před pomlázkou,“ přibližuje Lucie.

Byla si vědoma, že adopce handicapovaného psa je loterie. Vsadila však na Piškota a nelituje toho. „Brzy pochopil, že se má dobře, že může na gauč a do postele a že dostane pořádně najíst. Kromě toho, že se nechtěl nechat umýt, byl bez problému,“ říká.

Lucie handicapovaného Piškota adoptovala kvůli vzpomínkám na psy, které mívala v dětství. „Před mnoha lety mi první pes umřel na rakovinu. Byl to pro mě intenzivní zážitek. Uvědomila jsem si, že naše rodina mohla pejskovi pomoct, zaplatit mu péči. Došlo mi, že jiní psi takové štěstí nemají. Když jsem přemýšlela o adopci, rozhodla jsem se, že chci staršího nebo handicapovaného psa. Mají menší šanci, že najdou novou rodinu.“

Potvrzuje to i Eliška Vafková. „Velice rychle se umisťují psi z množíren, protože to jsou atraktivní plemena, buldočci, mopsové nebo čivavy. Lidé mi volají i v noci, že určitého pejska potřebují. Starší psi se umisťují hůř, ale jde to také.“ Provozovatelka hospicu dodává, že nedávno udali i psy, kterým bylo přes deset let.

Ačkoli nové majitele hledá na Facebooku, důkladně si je prověřuje. Nechce, aby se psi dostali do nevyhovujících podmínek, nebo se k ní vraceli. Umožňuje adoptivním rodičům vykonat více návštěv, než se rozhodnou. Brožovi si pro Boba jeli do Liberce hned a Lucie Zelinková také získala Piškota rychle. Přístup hospicu Dejte nám šanci se v tomto ohledu liší. I proto může hledání majitelů trvat o něco déle.

Jedině do dobrých rukou

„Dám na intuici, protože jsem se setkala už se spoustou lidí. Občas mi přijdou maily, které zní takhle: ‚Máte ještě toho psa? Já bych ho chtěl pro děti.‘ Je jasné, že těmto zájemcům psa nedáme. Snažíme se o lidech zjistit víc, posíláme jim dotazníky, ptáme se na jejich životní i finanční podmínky. Vypadá to, že je lustrujeme a lezeme jim do soukromí, ale musím vědět, zda zájemci mají práci, děti, nebo zda bydlí v nájemním či vlastním bytě. U pronájmů je totiž riziko, že majitel bytu v budoucnu psa chtít nebude a nám by se mohlo zvíře do hospicu vrátit. Návrat z adopce psa zlomí, je to evidentní zejména u starších zvířat,“ vysvětluje Eliška Vafková a dodává, že se ročně objeví jeden, dva psi, kteří štěstí u nových majitelů nenajdou. „Snažíme se, aby si pes a zájemce navzájem sedli. Je ideální, když člověk vidí psa víckrát,“ dodává.

Psi v hospicu nežijí v kotcích, ale v domě s Eliškou Vafkovou a její rodinou. Není divu, že chce, aby se u nových majitelů měli také dobře. „Máme jednu velkou rohovou sedačku a tam se snaží všichni nacpat. Nedávno jsme tu měli přes čtyřicet zvířat,“ směje se. „Ti, kteří se na pohovku nedostanou, leží pod ní, nebo se uloží kolem.“ K domku se přistavěla terasa a zřídila se karanténa, kam se umisťují psi, u nichž není jasné, odkud přišli. „Po každé návštěvě karantény se dezinfikujeme. Nás nějaká opatření v rámci boje s koronavirem nemohou rozházet. Děláme to běžně,“ směje se Eliška Vafková.

Adopce a koronavirus

Pandemie paradoxně zasáhla i do adopcí psů a v případech Brožových a Lucie Zelinkové dopomohla tomu, aby Bob a Piškot našli nový domov. „Druhý týden karantény jsem si řekla, že je pravý čas na adoptování pejska. Kdy jindy, když ne teď? Byla jsem doma, mohla jsem se o něj postarat v prvních dnech, které jsou důležité, a kdy jsme si mohli vytvořit pouto,“ vysvětluje Zelinková. Karanténa motivovala i Anežku s Václavem. „Měli jsme čas se mu věnovat,“ shodují se.

reklama
reklama

Další hlavní zprávy

Historie

Do wehrmachtu jsem musel v sedmnácti, říká poslední z Čechů v Hitlerově armádě

Do wehrmachtu jsem musel v sedmnácti, říká poslední z Čechů v Hitlerově armádě

Letos v červnu mu bude 94 let. Když v roce 1944 oslavil sedmnácté narozeniny, musel rukovat do wehrmachtu. „Přidělili mě ke kumpanii Jäger-Ersatz-Bataillon 49, to si pořád dobře pamatuji,“ vzpomíná vitální veterán Josef Bialas z Hlučínska exkluzivně pro CNN Prima NEWS. Tohle vyprávění zatím česká média ani dokumentaristé z Paměti národa nezaznamenali, Bialas se totiž celý život snažil válku vytěsnit z paměti: „Nerad o ní mluvím. Hodně vojáků kolem mě popadalo, tam jsem našel ruku, tam zas nohu...“

Odtrhne se Skotsko od Británie? Stoupenci nezávislosti získali v parlamentu většinu
Váleční veteráni dostanou od prezidenta dárek. Musí za něj ale předtím zaplatit
reklama
reklama
Jágr vs. děti. Proč jsi nosil dlouhé vlasy jako holka? ptaly se drsně legendy

Hokej

Domácí zpravodajství

Přijímací zkoušky na střední školy rozdělily Česko. Jsou příliš těžké? Zkuste si je
Sobotní oslava i zmatky v pražské zoo. Počitadlo je matoucí, zoufají si lidé ve frontě
Další články
reklama
reklama