Proč mi moje zvířata ničí život?!

Ráno se budím kvůli Vepřeně, která po nás všech rotuje. Snažím se ji uklidnit, aby nevzbudila dítě, ale nejde to, dokud nezaječím a nevzbudím si dítě.

Odchod na procházku je buď hrozný, nebo příšerný, podle toho, kolik zvířat s sebou beru. Varianta, která má největší grády – všichni psi plus dítě – je jen pro silné povahy:

Jakmile vytáhnu vodítko, Pizzly radostí pošlape mě i dítě a ocasem přitom smete ze stolu hrnek s kafem. Vepřena vzrušením skočí do misky s vodou. Potom, co všechno vytřu, narazím Pizzlymu kšíry a vykopnu ho na zahradu. Totéž bych ráda udělala s Vepřenou, ale nevidím ji – pohybuje se kolem mě rychlostí, kterou lidské oko není schopné postřehnout. Oblékám dítě. Jakmile se sehnu, abych mu zavázala botu, mám Vepřenu v obličeji, oblizuje mě od brady až po oční bulvy. Řvu, že je blbá a ať vypadne.

Jakmile mám oblečené dítě, vykopnu ho ven za Pizzlym. Vepřena opět zmizela, doufám, že je venku. Obléknu se, obuju, a začnu lákat ven Mumii. Nefunguje to, takže vezmu plyšovou boudu a Mumii z ní nekompromisně vyklepu – venku řve dítě, že ho pošlapal Pizzly. Beru Mumii do ruky, Pizzlyho na vodítko, Vepřenu volám, pořád ji nevidím, ale slyším ji – ječí radostí. Dítě způsobně čeká, dokud neotevřu vrátka, pak oznámí, že potřebuje čůrat.

Venku je to taky legrace. Dítě neustále zastavuje, fascinováno každým stéblem trávy. Pizzly zběsile táhne vpřed, případně na někoho řve a ten někdo pak řve na mě; Vepřena je kdesi vpředu jako rozmazaná čmouha, Mumie se mi buď zmítá v náruči anebo se, hnaná senilitou, vydává na opačnou stranu. Já se chci střelit do hlavy, ale nemám volnou ruku, neboť nesu motorku, kterou si dítě prostě potřebovalo vzít s sebou, ale po dvou ujetých metrech mi ji vrazilo do ruky a odkráčelo po svých.

Pokud jsou psi vyběhaní a vyvenčení, je doma celkem klid. Občas teda někdo řve, že ho Pizzly přišlápnul, případně Pizzly řve, že ho kousnul volně se pohybující králík... Dítě zcela běžně řve, že mu Vepřena něco sežrala a manžel řve z různých důvodů na Vepřenu, že je blbá… ale jinak je to docela idyla, dokud se k nám někdo neodváží na návštěvu nebo tak.

Zvyknout si jde na všechno. To, že jsem našemu cirkusu ještě  nezkrmila kyanid, je toho důkazem. A dokonce si myslím, že by mohlo být ještě hůř; jenom doufám, že nebude.

A mimochodem, kdyby vás moje smečka hodně zajímala a chtěli jste si ji prohlédnout v celé kráse, najdete ji v knížce Kdy má králík bobky v medailonku autorky.