No je potřeba tohle vůbec komentovat? Zdroj: Klára Mayerová
V minulých týdnech jsem vám popsala svůj zvěřinec. Výsledek? Furt se mě někdo ptá, jak to jako doma děláme? No, jak se asi dá žít s takovou bandou dementů - každý den přelétáváme nad kukaččím hnízdem.
Ráno se budím kvůli Vepřeně, která po nás všech rotuje. Snažím se ji uklidnit, aby nevzbudila dítě, ale nejde to, dokud nezaječím a nevzbudím si dítě.
Odchod na procházku je buď hrozný, nebo příšerný, podle toho, kolik zvířat s sebou beru. Varianta, která má největší grády – všichni psi plus dítě – je jen pro silné povahy:
Jakmile vytáhnu vodítko, Pizzly radostí pošlape mě i dítě a ocasem přitom smete ze stolu hrnek s kafem. Vepřena vzrušením skočí do misky s vodou. Potom, co všechno vytřu, narazím Pizzlymu kšíry a vykopnu ho na zahradu. Totéž bych ráda udělala s Vepřenou, ale nevidím ji – pohybuje se kolem mě rychlostí, kterou lidské oko není schopné postřehnout. Oblékám dítě. Jakmile se sehnu, abych mu zavázala botu, mám Vepřenu v obličeji, oblizuje mě od brady až po oční bulvy. Řvu, že je blbá a ať vypadne.
Jakmile mám oblečené dítě, vykopnu ho ven za Pizzlym. Vepřena opět zmizela, doufám, že je venku. Obléknu se, obuju, a začnu lákat ven Mumii. Nefunguje to, takže vezmu plyšovou boudu a Mumii z ní nekompromisně vyklepu – venku řve dítě, že ho pošlapal Pizzly. Beru Mumii do ruky, Pizzlyho na vodítko, Vepřenu volám, pořád ji nevidím, ale slyším ji – ječí radostí. Dítě způsobně čeká, dokud neotevřu vrátka, pak oznámí, že potřebuje čůrat.
Miluju je. Ale jednou se z nich zblázním. Zdroj: Klára Mayerová
Venku je to taky legrace. Dítě neustále zastavuje, fascinováno každým stéblem trávy. Pizzly zběsile táhne vpřed, případně na někoho řve a ten někdo pak řve na mě; Vepřena je kdesi vpředu jako rozmazaná čmouha, Mumie se mi buď zmítá v náruči anebo se, hnaná senilitou, vydává na opačnou stranu. Já se chci střelit do hlavy, ale nemám volnou ruku, neboť nesu motorku, kterou si dítě prostě potřebovalo vzít s sebou, ale po dvou ujetých metrech mi ji vrazilo do ruky a odkráčelo po svých.
Pokud jsou psi vyběhaní a vyvenčení, je doma celkem klid. Občas teda někdo řve, že ho Pizzly přišlápnul, případně Pizzly řve, že ho kousnul volně se pohybující králík... Dítě zcela běžně řve, že mu Vepřena něco sežrala a manžel řve z různých důvodů na Vepřenu, že je blbá… ale jinak je to docela idyla, dokud se k nám někdo neodváží na návštěvu nebo tak.
Zvyknout si jde na všechno. To, že jsem našemu cirkusu ještě nezkrmila kyanid, je toho důkazem. A dokonce si myslím, že by mohlo být ještě hůř; jenom doufám, že nebude.
A mimochodem, kdyby vás moje smečka hodně zajímala a chtěli jste si ji prohlédnout v celé kráse, najdete ji v knížce Kdy má králík bobky v medailonku autorky.
Zvěřinec doma i v knížce - na jejím konci totiž najdete všechny pohromadě (mrk, mrk). Zdroj: Klára Mayerová
