BLOG: Pusťte mě dál, jdu léčit!

Když jsem byla ještě školče a zrovna jsem ležela s angínou v posteli, táta přinesl kotě. Máma byla zrovna u mě v pokoji, měřila mi teplotu, když za námi přišel táta a z pod bundy vytáhl malé černé nic. Položil ho na zem a to malé černé nic udělalo ho.no jako hrom. Přísahám Bohu, do dnešních dnů je mi záhadou, jak něco tak malého mohlo udělat něco tak velkého. No, máma měla radost.

Malé černé nic dostalo jméno Karouš. Protože karo znamená v turečtině černý, říkal táta. No. Po letech jsem si našla, že karo znamená dlaždice. Nevadí. Naše malá černá dlaždice rostla nezávisle na jméně jako z vody, až dorostla úctyhodných rozměrů. Pak jsme se přestěhovali na vesnici a z něj se stal ostřílený solitér. Nejen, že se rval, ale Karouš se činil a dělal všechno proto, aby nás ubezepčil, že kočka má skutečně devět životů. Sežral jed na slimáky, spadl do komína, spadl z 15 metrů vysoké třešně … A taky nám na rohožku nosil mrtvé myši, zpucoval všechno připravené žrádlo a nechodil do domu. Tedy až na jednu výjimku. Když jsem byla já nebo sestra nemocná.

Sestři, otevřete okno

Dětské marodění bylo super. Seděla jsem v tátově křesle, teplé ponožky na nohou, v ruce hrnek s čajem, jehož zdroj byl neustále doplňován starostlivou mámou a v televizi běžely pohádky. Pokaždé, když jsem takhle stonala, objevil se v pravidelnou dobu Karouš. Vyskočil na okno v obýváku a chodil kolem něj tak dlouho, dokud ho máma nepustila dovnitř. On pak naprosto samozřejmě skočil na zem, přeběhl ke křeslu a vyskočil mi na klín. Tam se uvelebil, spustil vrnící motor a nevstal dřív, než za hodinu. Pak šel zase k oknu a mňoukal tak dlouho, dokud ho máma nepustila ven. A tak to bylo vždycky. Můj pan doktor Dlaždice.

Později jsem zjistila, že kočičí vrnění má příznivý efekt na rekonvalescenci díky vibracím. Ty mají příznivě působit na kosti a svalstvo. Což Karouš určitě věděl. Přesto si za to nic neúčtoval.

To, že mám teď tři černé kočky, asi není tak úplně náhoda. Ale to, že Mikeš vyrostl do Karoušovy velikosti, už náhoda je. Mikeš není na rozdíl od Karouše kočka venkovní, takže se nemusí dožadovat vpuštění za účelem léčby. O to víc je ale neodbytný, když si na mně chce udělat pohodlí. V jeho případě nejsem naivní a vím, že si mi sedl na břicho jen proto, že v tu chvíli nebylo v celém bytě jiné místo, které by ho bylo hodno. Ale nevadí mi to. Někdy jsou totiž okamžiky (dost vzácné, ale jsou), kdy je mi opravdu ouvej. V těch chvílích se ode mě Mikeš nehne na krok. A už jen tohle samotné mnohdy pomůže. Často víc a rychleji, než celý konvoj specialistů od ORL až po kardio. Psychiatra a psychologa nevyjímaje.

Kočka má totiž krom jiného tu skvělou vlastnost, že když vidí člověka příliš zaměřeného na sebe, dá mu jasně najevo, že tahle cesta není správná. Ano, kočka to udělá proto, aby si všímal jí jakožto středobodu vesmíru, což samozřejmě správná cesta je (pro ni určitě). Přitom tak člověka donutí přestat se litovat, rýpat se ve starých křivdách a bolístkách a ukáže mu, že takové hlazení kožichu je v tu chvíli mnohem důležitější, než nějaké neshody v práci nebo útrapy z minulosti. Samozřejmě každá kočka má na získání pozornosti jiný recept. Některá začne hlasitě mňoukat, některá se otírat o nohy. Moje kočky na to jdou od lesa. Mikeš začne vyškrabovat z okna těsnění, Alma mi nablije do postele a Nutella začne pískat víc nahlas, než obvykle (přes den) nebo do mě narážet hlavou (přes noc).

A řeknu vám, funguje to skvěle.

Tagy: