REPORTÁŽ: Horníky vypískaný Pavel, pláč i modlitby aneb U posledního vozíku s uhlím
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Poslední rozloučení s hlubinným hornictvím. Havíři vypískali prezidenta.
Poslední vozík s uhlím vyvezl na povrch štajgr Rostislav Riedl. Fáral jeho praděd, děd i otec.
Biskup Martin David promluvil k horníkům a pozdravil je po havířsku: Zdař Bůh!
Na Důl ČSM na Karvinsku se sjeli bývalí havíři v hornických krojích z celé republiky. Dokonce i z Plzeňska.
Havířem se toužil stát už v šesti letech a teď hornický štajgr Rostislav Riedl z dolu ČSM na Karvinsku vyvezl na povrch poslední vozík s černým uhlím, které bylo vytěženo v České republice. „Fáral můj praděd, pak děda i táta. Už když se mě v první třídě ptala učitelka na povolání, měl jsem jasno. Budu havířem, řekl jsem jí.“ A také se podzemí upsal – na dlouhých 26 let. Horníkem zůstal až do středy 4. února 2026. „Déle už to nejde, i kdybych chtěl, to je škoda.“ Reportér CNN Prima NEWS sledoval osud posledního vozíku od rána až do večera. Havíři netajili dojetí, také ale vypískali prezidenta Pavla. A pomodlili se v ostravské katedrále, kde biskupovi darovali pořádný kus jejich černého zlata.
Před Dolem ČSM ve Stonavě se v devět ráno srocují krojovaní havíři z celé republiky. Je středa 4. února 2026. Černé uniformy zdobí zelené a zlatě orámované výložky, občas je hornická čepice opatřena bílým chocholem. Když se někde zavře šachta, přijedou jí na „pohřeb“ horníci ze všech tuzemských revírů. Byť třeba reprezentují dávno zavřené šachty.
Krojovaní muži tuhle tradici ctí po desetiletí. Je to pieta i solidarita. Láska k hornické práci. Možná až závislost, protože havířina je mimořádná práce. A například na Dole ČSM se fáralo až do hloubky 1 300 metrů pod zemí.
Slavnostní vyvezení posledního vozíku s černým uhlím aneb Konec hlubinné těžby v České republice. Důl ČSM ve Stonavě na Karvinsku. Smutek, pláč, modlitby i naštvanost. Bývalý havíř Karel Vilingr z uhelného revíru Zbůch na Plzeňsku. Zdroj: Ivan Motýl
Horník z Plzně i Karin Lednická
Teď „veteráni“ přijeli na úplně poslední rozloučení s hlubinným hornictvím v celé České republice. Důl ČSM ve Stonavě na Karvinsku je konečnou stanicí. Není to jen zastavení hlubinné těžby ve státním podniku OKD (Ostravsko-karvinské doly), je to úplná tečka za 250 let trvající těžbou.
The End.
V žádné jiné hlubinné šachtě už se nerostné suroviny nedobývají. „Hodně velký smutek, opravdu, co vám mám povídat,“ málem se rozpláče muž v kroji. „V roce 1992 jsem končil na černouhelném Dole Krimich nedaleko Plzně, tam to asi neznáte. Fáral jsem 29 let,“ vypráví bývalý havíř Karel Vilingr narozený v roce 1949. Západočeské uhelné Doly Zbůch nechalo zavřít už federální Československo na samém počátku devadesátek, ale Vilingr se pořád považuje za horníka: „A proto jsem přijel až sem na karvinský Důl ČSM, skoro přes celou republiku.“
Kdo byl jednou horníkem, a stačí prý i pouhých pár měsíců pod zemí, je touhle zkušeností ovlivněn po celý zbytek života. Tak silný je to zážitek. Fárání, to je velké dobrodružství a horník se vlastně přibližuje k peklu či k jádru země, záleží na výkladu.
Vilingr líčí tytéž pocity, o jakých pět minut poté vypráví karvinská spisovatelka Karin Lednická, autorka populární hornické trilogie Šikmý kostel. Konec těžby si nemohla nechat ujít: „Představa, že si řekneme, že od dneška tady končí hornictví, je naivní. To je hloupost, kterou teď opakuje řada politiků. Končí těžba uhlí, dobře, jenže lidem a krajině ze dne na den nevezmete něco, s čím jsme tu žili zhruba 250 let, tedy celé čtvrt tisíciletí. Hornictví tu zůstává s námi.“
Čtěte také
Lék na nostalgii? Možná Polsko
Kdo po práci havíře extra teskní, může začít pracovat v polském hornictví. „V OKD jsem fáral 18 let, naposled tady na Dole ČSM. Už jsem štajgrem v Polsku, ale zatím je to absolutní výjimka, aby kluci z Česka šli dělat za hranice. Přitom je to kousek,“ svěřuje se Jiří Staněk. A mávne rukou k blízké polské hranici. Funkci štajgra nyní zastává na Dole KWK Borynia, z Karviné je to 20 kilometrů.
I Staněk chce spatřit poslední vozík černého uhlí z dolu, v jehož útrobách několikrát riskoval život. „Když tu v roce 2018 zahynulo po výbuchu metanu 13 horníků, šlo svým způsobem o štěstí, že jsem tam nebyl i já. Měl jsem mít šichtu hned po nich.“
Staněk miluje soudržnost a vzájemnou důvěru hornické party. „Havíři, to je jedna velká rodina, která drží při sobě. A strašně mě mrzí, že to v Česku končí.“ I proto si našel náhradní hornickou rodinu za hranicemi, kde nyní žije s polskou manželkou.
Dlouhé řeči a vypískání Pavla
V 11 hodin dopoledne se přímo pod těžní věží dlouze řeční. Poslední vozík je připraven v podzemí, na povrchu vyrostlo pódium. Projev ředitele OKD Romana Sikory je přijat neutrálně, zato básník, který přednese verše o konci šachty, získá velký potlesk. Není to „pisálek“ od stolu, jak se dozvídám od havířů. Tenhle poeta fáral, je to hornický básník.
Když se na velkoplošné obrazovce objeví český prezident Petr Pavel, který havířům vzkazuje, že jejich práci ctí, horníci začnou pískat. Není to protest několika jedinců, projev hlavy státu odmítá hlasitý sbor. Realita. Jsme v okrese Karviná, a tady druhé kolo prezidentských voleb z roku 2023 vyhrál Andrej Babiš o více než deset procent (61,69 procenta hlasů). A v loňských sněmovních volbách tu hnutí ANO dokonce získalo parlamentní většinu (51,78 procenta).
Konec hlubinné těžby v České republice. Důl ČSM ve Stonavě na Karvinsku. Smutek, pláč, modlitby i naštvanost. Na snímku 81letý havíř Šimon Mečiar. Zdroj: Ivan Motýl
Politici se pletou do rodiny
Po řeči ministra práce a sociálních věcí Aleše Juchelky (ANO) nikdo nepíská, ale potlesk je vlažný. Jak slyším od havířů, politiky tu nikdo nechce. Tohle měl být rodinný obřad. Pavel, Juchelka i moravskoslezský hejtman Josef Bělica (ANO) intimní rozloučení se šachtou prostě kazí.
„Úplně přesně teď nedovedu popsat své pocity, je to taková směsice smutku a nostalgie, to vše spojené s hrdostí, že jsem u hlubinného hornictví mohl být. Bohužel, těžbu uhlí už dnes nejsme schopni provozovat za smysluplných ekonomických podmínek,“ říká pro CNN Prima NEWS generální ředitel OKD Roman Sikora.
Možná by si dnes havíři z Dolu ČSM raději vyslechli zástupce krojovaných horníků, kteří přijeli nejen z Česka, ale i ze Slovenska nebo Polska. „Na šachtě jsem dělal 30 let. Doly Handlová, Cigeľ a Nováky,“ jmenuje slovenské šachty 81letý Šimon Mečiar v nádherném hornickém kroji. Nyní žije na Karvinsku a jako důchodce si stále přivydělává na údržbě v utlumovaném Dole Darkov. „Pozítří mám noční,“ tvrdí havíř narozený v roce 1945. „Neměli jsme ty šachty zavírat, ale tam dole už nemá kdo dělat. Zrušili jsme hornické školy a nejsou žádní odborníci, kteří by šachty mohli udržovat v provozu.“
Čtěte také
Poslední vozík štajgra Riedla
A pak se z útrob 1 300 metrů hluboké šachty konečně vynoří i poslední vozík s uhlím. Je to tklivá chvíle. I hornická muzika mlčí a vozík vyjíždí klecí v absolutním tichu. Historický okamžik. Poprvé se černé uhlí v Ostravsko-karvinském revíru dobývalo kolem roku 1780. Ve středu naposled. Těžilo se skoro 250 let, a to je hodně, neboť český stát vznikl teprve v 10. století.
Poslední uhlí vytlačují z klece dva havíři, kteří šachtě obětovali většinu dospělého života. Vozík posunuje po kolejích i štajgr v rubání (vedoucí úseku) Rostislav Riedl. Není moc času na povídání, ale pokouším se z něho dostat hornický životopis. „Fáral už můj praděd, pak děda i táta. A když se mě v první třídě ptala učitelka na povolání, měl jsem jasno. Budu havíř, řekl jsem jí.“ A také se jím stal, aby horníkem zůstal až do středy 4. února 2026. „Déle to nejde, i kdybych chtěl. Škoda.“
Už jsou to jen jména dolů, hornická historie. „Praděd končil na Dole Fučík, to byly dříve šachty Pokrok a Hedvika. Děda končil na Dole Staříč u Frýdku-Místku a táta na Dole Lazy v Orlové. Já na Dole ČSM tady v Karviné,“ vypráví Riedl. A jak dlouho byl horníkem? „Už když mě děda vodil na Důl Staříč do hornické sauny, a to jsem byl ještě ve školce, tak jsem tu práci obdivoval. Havířem jsem 26 let.“
A co bude dělat nyní? „Nevím. Budu si hledat práci.“
Slavnostní vyvezení posledního vozíku s černým uhlím aneb Konec hlubinné těžby v České republice. Důl ČSM ve Stonavě na Karvinsku. Smutek, pláč, modlitby i naštvanost. Vozík vyvezl štajgr Rostislav Riedl, vlevo na snímku. Zdroj: Ivan Motýl
Biskup: Neboj se, horníku
Ve čtyři odpoledne začíná mše svatá v ostravské katedrále Božského Spasitele. Ostravsko-opavský biskup Martin David se loučí s hornictvím dojemným kázáním. Nezmíní ovšem, že bez peněz uhlobaronů by nevznikl ani tento mohutný chrám z konce 19. století. Největší na Moravě po velehradské bazilice. Církev zaplatila jen desetinu, většinu nákladů na stavbu uhradili průmysloví magnáti, například Rothschildové nebo Gutmannové.
Biskup David mluví hlavně o lidskosti. Peníze podnikatelů z černého zlata už jsou historií, člověk zůstává. V podzemí za těch 250 let těžby zemřelo několik tisíc havířů (CNN Prima NEWS připravuje text o dohadech historiků, kolik to celkově bylo obětí). Katolický hodnostář David se za oběti pomodlí a přítomné tisícovce havířů dodává odvahu do dalšího života: „Ježíš říká Petrovi: ‚Neboj se!‘ A to je pro tuto chvíli i pro tuto dobu velmi příhodné. Konec těžby přináší nejistotu, ale to ‚neboj se‘ znamená: Nejsi na to sám.“
Bůh prý nad havíři bdí celých 250 let, co se v revíru těží černé uhlí. A je přítomen i v hornickém pozdravu.
Zdař Bůh!
A ten se nepodařilo z podzemí vymýtit ani komunistům – nebo jen částečně.
Havíři biskupovi během obřadu darují pořádný kus černého uhlí. A také kylof – symbol těžby. Krumpáč. „Kdyby měl delší násadu, mohl by nahradit biskupskou berlu,“ žertuje Martin David.
Štajgr Rostislav Riedl z Dolu ČSM (vlevo) právě z Dolu ČSM na Karvinsku vyvezl poslední vozík s uhlím v dějinách českých zemí. Zdroj: Ivan Motýl
Zdař Bůh. Místo vojny šachta
Zdař Bůh! Účastníci pondělní mše se hlasitě loučí. Havíři zazpívají i hymnu a poslední vozík, který se na pár hodin přesunul z Dolu ČSM před ostravskou katedrálu Božského Spasitele, je v obklíčení. A kdo si při odchodu z chrámu smočí prsty ve svěcené vodě, načež se symbolicky dotkne uhlí ve vozíku, tomu se po prstech rozteče lepkavá černá směs.
Obrazně řečeno, je to „černá hornická krev“. Prolévala se více než dvě staletí, a na to se ze dne na den nedá zapomenout.
Z kostela vychází i bývalý havíř Tomáš Kudeljnjak z hornických Petřkovic u Ostravy. „Nikdy by mě nenapadlo, že budu jednou chodit v hornické uniformě a nostalgicky vzpomínat na těžbu,“ připouští. I on se dnes oblékl do černého stejnokroje. „Nechtěl jsem být havířem,“ přesto přizná. Mohla za to Husákova normalizace, která havířům dávala zásadní úlevy. „Na vojně přišla nabídka, že si tu odporně dlouhou a povinnou dvouletou základní službu můžu zkrátit o pět měsíců, když podepíšu osmnáct měsíců na šachtě. Hned jsem to udělal. A pak už jsem mezi horníky zůstal, jsou to dobří chlapi.“
Státu slíbil, že bude fárat osmnáct měsíců. Jaká byla realita? „No, dělal jsem pro OKD víc než 25 let. A nelituji.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Školní vzpoura na Frýdecko-Místecku: Děti kopaly do dveří ředitelny, vedení volalo policii
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
