Koukala jsem z okýnka letadla a bolelo mě břicho. Bála jsem se neznáma a zároveň se těšila. „Byl fakt dobrý nápad trávit dovolenou v Íránu?“ Ptala jsem se sama sebe pořád dokola.
Když jsem po třech týdnech odlétala domů, odpověď byla jednoznačná. Byl to jeden z nejlepších nápadů. Do Íránů a místních lidí jsem se zamilovala. A už tehdy, před šesti lety, jsem si říkala, že Íránci budou brzy chtít změnu. Teď za ni bojují.
Nemám ráda, když člověk navštíví zemi na pár týdnů a hned dělá závěry o tom, jací tam jsou lidé a jaká země je. Máte jen nějaký dojem, jeden z tisíce střípků. Na ten střípek ale nyní ve světlech íránských protestů vzpomínám.
V Íránu se protestuje už přes měsíc proti tamnímu autoritářskému režimu. Íránská vláda proti účastníkům manifestací brutálně zasahuje, což si vyžádalo podle nevládních organizací na dvě stovky obětí, včetně příslušníků bezpečnostních složek. Lidé v Íránu protestují od poloviny září, kdy zemřela 22letá Íránka kurdského původu Mahsá Amíníová. Ta byla zadržena údajně kvůli tomu, že měla příliš volně nasazený hidžáb - šátek, kterým si má žena v muslimské společnosti zakrývat vlasy, krk a dekolt a který musí ženy v Íránu od islámské revoluce z roku 1979 nosit na veřejnosti. Podle policie utrpěla infarkt, podle její rodiny a dalších zdrojů zemřela na následky policejní brutality. Zdroj: ČTK
Když jsme přilétali do Teheránu, byla jsem připravená na to, že po celou dobu v zemi budu muset nosit šátek přes hlavu, dlouhý rukáv, dlouhé kalhoty. Na všechno v ulicích dohlíží mravnostní policie. Myslela jsem si, že všechno bude hrozně nebezpečné, lidé vážní a budou na nás „zápaďáky“ a kamarády USA koukat nepřátelsky.
Nechci říct, že po příletu jsem zažila šok. Ale velké překvapení – to ano. Pokud si myslíte, že Íránci jsou fundamentalisté a muslimští radikálové, jste na omylu. Pokud si jako já představujete, že v íránských ulicích potkáte jen ženy zahalené od hlavy až k patě v černém čádoru, jak tiše cupitají za svými muži, jste rovněž na omylu.
Z pravidel si Íránci dělali legraci
V hlavním městě už před šesti lety pravidla nebyla tak přísná a i v dalších větších městech, především v Isfahánu a Šírázu vládla velmi vlídná a uvolněná atmosféra. Íránské ženy chodily krásně a moderně oblékané, v džínách, s ledabyle přehozenými šátky přes část hlavy.
Sami Íránci i Íránky si z přísných pravidel dělali legraci. Samozřejmě ti mladí, nekonzervativní, ve větších městech. Když nás místní vzali třeba do čajovny, z mladých žen jich bylo zahalených jen několik. Většina měla šátek jen nedbale přehozený přes temeno hlavy. Čím menší město nebo vesnice, tím bylo oblékání žen konzervativnější. Ale samozřejmě to není jen o oblečení, i když zahalení je určitě jeden z největších symbolů.
Íránci se ukázali jako jedni z nejsrdečnějších lidí, které jsem během cestování potkala. Usměvaví, milí, obětaví. Neznají vás, ale rozkrájeli by se pro vás. Jen tak, pro nic za nic. Zvali nás k sobě domů, nechali nás u sebe přespat, uspořádali večeři. „Co děláte zítra večer?“ ptal se nás jeden asi 50letý pán v restauraci. Na odpověď nečekal. „Přijďte ke mně domů, uděláme si party,“ smál se a na lístku nám podával adresu.
Tak jsme vyrazili. Čekala na nás obrovská hostina a asi 20 Íránců – rodina a přátelé. „Odložte si ty šátky,“ řekl nám hostitel hned ve dveřích. Všechny ženy v místnosti byly bez čádorů, všechny nastrojené v nádherných šatech. Povídaly si s námi o tom, jak rády se parádí a ukazují, zajímalo je, jak se nám země líbí, a velmi jim záleželo na tom, co si o Íránu v Evropě myslíme. Ke konci večera všichni tančili.
„Víš, jak to je. Chlap je hlavou rodiny, ale za nitky vždy tahá žena.“
Ani představa despotických mužů, kteří nedovolí manželce téměř nic, byla mylná. Alespoň u těch rodin, které nás k sobě pozvaly. „Víš, jak to je. Chlap je hlavou rodiny, ale za nitky vždy tahá žena,“ smál se jeden z mužů při našem rozhovoru.
Další mladá rodina, která nás u sebe nechala přespávat, nás vzala na piknik se svými přáteli, kteří nám vyprávěli o touze procestovat svět, vidět Evropu. „Vloni jsme byli v Turecku, to bylo super. A ano, koupala jsem se tam jen v plavkách,“ přiznala s úsměvem mladá Íránka. „Nesnáším to zahalování tady. Přijde mi, že ta naše pravidla jsou jak z minulého století,“ dodala. Znovu jsem se přesvědčila, jak stereotypně vnímáme některé země.
V Íránu jsem cítila touhu po svobodě, nenávist k pravidlům a režimu ajatolláha Alího Chameneího. Je to jen můj dojem a jen jeden střípek z krátké cesty. Vůbec nechci paušalizovat. Jen mě zkrátka aktuální protesty za svobodnější Írán moc nepřekvapují. Je jen otázkou, jak dopadnou. Ajatolláh Alí Chameneí už se nechal slyšet, že nikdo nesmí ani pomyslet na to, že by mohl rozvrátit Íránskou islámskou republiku. Držím našim přátelům z Íránu palce.
