reklama

Rudolfu Hrušínskému by bylo sto let. Nejradši ho mám v Rozmarném létě, říká syn Jan

Někdo ho miluje hlavně jako Švejka, jiný jako doktora z filmu Vesničko má středisková. Oblíbené jsou i jeho vážné role. Rudolf Hrušínský je možná vůbec největší legendou českého filmu a ne náhodou ho přirovnávali k Jeanu Gabinovi. Právě dnes by mu bylo sto let, což přijde neuvěřitelné i jeho synu Janovi. Ředitel Divadla Na Jezerce v rozhovoru vzpomíná, jaký byl jeho slavný táta zblízka. A že se s ním krásně i mlčelo.

reklama

V závěru filmu Dým bramborové natě váš tatínek říká: Něčeho jsem se dotknul, ale nevím čeho. Čeho se dotknul, že bylo jeho herectví geniální?
Života. Uměl s ním totiž zacházet. Až se někdy zdálo, že dělá spoustu věcí levou zadní, jako kdyby ho to ani nestálo mnoho sil. Což nebyla pravda. Ať už dělal cokoliv – od herectví až po rybaření – vždycky to bylo na sto procent. Pokaždé do toho dával celé srdce, možná právě proto ho pak měl tak opotřebované.

Jeho herectví označovali znalci za úsporné.
A nepletli se. Nebyl hercem velkých gest. Jakmile ho jednou za čas přece jen udělal, bylo to krásné. Pamatuju si, jak stál sám na jevišti Národního divadla, rozpřáhnul ruce. A diváci úplně ztichli. V tom je síla velkého herce.

Stejně jako v tom, že dokáže hrát jen očima. Vy jste oči Rudolfa Hrušínského vídal hodně zblízka – co v nich bylo?
Myslím, že pravda. Není náhoda, že právě pravda je nejcharakterističtější slovo, které můžeme s jeho herectvím spojovat. Bylo pravdivé, nikdy nic nepředstíral. Co dělal i co hrál, všechno jste mu věřil. V očích měl rovněž pokoru. Sám říkal, že bez pokory není umění. Věřil, že pokud máte jako herec přehnané sebevědomí, tak se to vždycky obrátí proti vám.

Třeba v pohádce Tři veteráni mu z očí svítí klukovsky rošťácké jiskřičky. Zůstal svým způsobem stále klukem?
Až do smrti. Vůbec pozoruju, že tohle zdobí hodně herců, moc rád jsem to třeba měl na Janu Třískovi. I když chtěl být vážný, z očí mu sem tam problesklo klukovství. U herců je to možná do značné míry nezbytná vlastnost – i v kmetském věku musíte mít stále chuť si hrát.

Táta říkal, že bez pokory není umění. Věřil, že pokud máte jako herec přehnané sebevědomí, tak se to vždycky obrátí proti vám.

Váš táta měl ale v očích ještě něco. Všechny ty křivdy a bolesti, které musel v životě překonávat. Nebo se mýlím?
Nemýlíte. V životě herců to tak chodí, že v rolích zúročujete, co během života naberete. Jen se podívejte na tátovy filmy, které točil v sedmnácti letech. Budete mít před sebou výrazně jiné herectví, než když roku 1990 hrál moudrého valašského dědu v Tiché bolesti, případně jakmile o tři roky později v Noci rozhodnutí ztvárňoval prezidenta Háchu. To už vskutku měl z čeho čerpat. Hodně si vytrpěl, když mu předtím komunistický režim na mnoho let zakázal hrát.

Změnilo ho to?
Ano. Měl v sobě obrovský vztek nad tou bezmocí. Smutek nad vším, co se v zemi děje. O svém zákazu mluvil jako o psychické vraždě. Komunisti to samozřejmě neudělali jen tátovi – jakmile do Národního divadla nastoupil coby nový ředitel Přemysl Kočí, tak se vyloženě vyžíval v týrání největších umělců dvacátého století. Třeba Karel Höger zemřel jen den poté, co ho Kočí vyštval z divadla. V souvislosti s tátou zase tenhle průměrný operní zpěvák psal o zdivočelých měšťácích, zakázal mu i mimodivadelní činnost. Šlo o jediný písemný zákaz, který táta dostal, jinak se všichni vymlouvali, že hrát by klidně mohl, akorát ho nikdo nechce.

To muselo bolet.
Bolelo. Táta byl do té doby zvyklý na neustálý pracovní zápřah. Celá padesátá i šedesátá léta dělal až šestnáct hodin denně, teď najednou nic. Jen seděl doma. A občas se díval, jak role, které měl od režisérů slíbené, hraje někdo jiný. Naštěstí si dodávali sil s ostatními podobně postiženými umělci – Josefem Kemrem, Otou Ornestem, Radovanem Lukavským, Janem Werichem, Jaroslavem Seifertem, Miroslavem Macháčkem a řadou dalších. Všechno to byli lidé, kteří bezesporu uměli, a proto byli pronásledováni. Osobně považuju normalizaci za vzpouru neschopných. Skutečně typický je výrok Václava Švorce, který se začátkem 70. let stal šéfem činohry Národního divadla. Po jmenování Kočího prohlásil: „A teď budeme hrát my.“ Opravdu tomu tak bylo. Tátu jsme mohli vidět leda v mizerné hře Antonína Zápotockého Vstanou noví bojovníci, kde mu přidělili epizodní zápornou postavu hostinského. Při vší té křivdě se k premiéře tohoto představení váže hezká vzpomínka. Táta tam totiž měl na začátku krátký výstup, během něhož do sálu hospody vstoupil hlavní představitel – zapálený komunista v podání skutečného zapáleného komunisty Josefa Mixy. Táta podle daného textu řekl: „Tys nám tady chyběl, ty paznehte.“ A jakmile to pronesl, tak se Národním divadlem rozburácel mohutný potlesk. Tátovi druhý den roli vzali, přidělili ji „spolehlivějšímu“ Jiřímu Dohnalovi. Potlesk v té scéně už nikdy nezazněl.

Před srpnem 68 měl váš tatínek několik nabídek k natáčení v zahraničí. Odmítnul prý proto, že nemluvil anglicky. Nevyčítal si zpětně své rozhodnutí?
Ano, traduje se, že ty nabídky odmítnul kvůli angličtině. Ale byť tímhle jazykem opravdu nemluvil, asi by to nebyl problém – hrál přece i v maďarských a italských filmech. Ve skutečnosti mu tedy mnohé z nich bylo prostě znemožněno přijmout. V roce 1965 dostal z londýnské agentury Al Parker smlouvu, která mu nabízela zastoupení pro Británii, otevírala cestu do západního filmu. Na Pragokoncertu ji však zamknuli do šuplíku, tátovi pro jistotu sebrali i pas. To samé se přihodilo v roce 1967, kdy dostal nabídku od režiséra Normana Jewisona, aby hrál hlavní roli ve filmu Rusové přicházejí! Rusové přicházejí! I tohle KSČ okamžitě zamítla; nebylo prý v zájmu republiky, aby se Hrušínský vypravil do Ameriky. Roli tedy dostal Alan Arkin a obdržel za ni nominaci na Oscara. Jewison navíc vzápětí natočil filmy jako V žáru noci s Rodem Steigerem a Sidneym Poitierem, byl velmi uznávaný. Pokud by tu tedy komunisti nebyli, táta by se asi dostal do světové špičky.

Sám v rozhovorech přiznával: Než přišla normalizace, tak jsem míval tolik práce, že výchova obou synů zůstala výhradně na manželce. Bylo to tak?
Ano. Z dětství si ho pamatuju především z letních prázdnin, které jsme spolu trávili na chatě v Plané nad Lužnicí. Tam jsem si ho užil. Během roku jsme se viděli nanejvýš brzo ráno a pozdě večer.

Takže vás moc klukovských dovedností nenaučil?
Na to nebyl čas. Ale něco s námi přeci sdílel – měl rád westerny. Jeden takový, Pancho se žení, dokonce roku 1944 režíroval, díky němu zachránil spoustu českých herců před totálním nasazením. V 60. letech se to sešlo s tím, co jsme milovali i my kluci – byla to přece doba Sedmi statečných a Vinnetoua. Čas od času nám tedy odněkud sehnal kolty, z Barrandova mi dokonce přinesl i klobouk Limonádového Joea. Nosil jsem ho s velikou hrdostí!

Zamykal se táta před vámi, když se učil role?
Ne. Seděl v obýváku u stolu, zapaloval si jednu cigaretu za druhou, z knihy před sebou se učil vlastně docela nenápadně. Nedávno jsem našel magnetofonovou pásku z doby, kdy v Národním divadle hrál Jaga v Othellovi. Tehdy si chtěl asi měsíc po začátku zkoušek ověřit, jak je na tom se znalostí textu. Požádal mě, abych vzal magnetofon a natočil to. Bylo mi asi patnáct, měl jsem mu nahazovat šlágvorty postav, na které má reagovat. Poslouchat to teď je nesmírně dojemné. Úplně jsem ho viděl před očima. Sice jen pragmaticky odříkává daný text, má to ale hlavu a patu. Už měsíc po zahájení zkoušek měl roli téměř hotovou.

Byl spíš tátou autoritou, tátou pro každou legraci, nebo tátou, který se vás snaží co nejvíc naučit?
Tím vším. Vnímám ho velmi láskyplně. Pořád si ho uchovávám v paměti tak, jaký byl na konci 60. let, tedy jako chlapa v plné síle. Proto mě nedávno tak zaskočilo, jakmile jsem ho viděl v již zmíněném televizním dramatu Noc rozhodnutí, v jeho poslední roli. Tátovu podobu těsně před smrtí jsem totiž nějak podvědomě vytěsnil. Háchu tehdy točil bez nadsázky z nemocničního lůžka, ze špitálu ho pouštěli na reverz. Někdy ho dokonce na plac vozili sanitkou, už z ní vystupoval v kostýmu – pomáhali mu do něj sestřičky, sám by se do něj nedostal. Jeho zdravotní stav se až nápadně shodoval s postavou, jakou hrál; Hácha přece během osudné noci ze 14. na 15. března 1939 málem zemřel. Táta byl přitom i v tomhle filmu znamenitý. Vlastně to podle mého byla jedna z jeho nejlepších rolí.

V jakých ho máte vůbec nejradši?
Jedničkou je pro mě asi majitel říčních lázní Antonín Důra v Rozmarném létě. S bráchou se shodujeme na tom, že jde o náš srdeční film. Kdykoliv je nám smutno, pustíme si ho a hned je svět hezčí.

Přitom režisér Menzel prý naoko hudroval: Jak to máme natočit, když se Brodský vody bojí a Hrušínský se jí štítí?
Ano, tak to bylo. Táta se rozhodně nedal považovat za náramného plavce. I když bylo v létě strašné vedro a lidi kolem chodili pouze v plavkách, vždycky měl na sobě normální oblečení. Přestože byl jako rybář u řeky každou chvíli, koupat se v ní jsem ho viděl pouze párkrát. Snad jen když za ním přijel na návštěvu kamarád, divadelní herec Felix Le Breux, taky rybář. To pak pokaždé říkal mamince: „Připrav plavky, přijede Felix.“

Bral na ryby i vás?
Když jsem byl malý kluk, chodili jsme často. Díky němu mám na kontě několik štik a kaprů, bezpočet okounů. Ale nevydrželo mi to, já pak spíš inklinoval k elektrické kytaře, líbili se mi Beatles.

Stačil vás u těch ryb naučit, že hezké je někdy i sdílet mlčení?
Uměl mlčet. Při mlčení jste se vedle něj necítili hloupě. Pamatuju si ale, jak jsem jednou potkal výtvarníka Dódu Pištěka. Ptal jsem se ho, kdy zase přijede k nám do Plané. Odpověděl: „Víš, když ono je to zvláštní. Přijel jsem k vám nedávno, táta byl zrovna na rybách a pozval mě, abych si přisednul. Seděli jsme na té lavičce dvě hodiny a on neřekl ani slovo. Bylo to fajn, ale když jsem ze sebe dostal, že už budu muset jet, tak mi tvůj táta pověděl: Tak zase někdy přijď na kus řeči.“

Celé generace ho mají spíš než s mlčením spojené s krásným hlasem.
To i já. Pořád si vybavuju, když jsem tátu viděl v divadle poprvé. Bylo mi asi pět, hrála se Blažkova hra Třetí přání, táta měl roli kouzelného dědečka. Stále ho v ní slyším. Zůstalo po něm obrovské množství filmů, takže ho v televizi vídám hodně často. Já si teď znovu ověřil, jak byl nesmírně pracovitý – dávali jsme dohromady novou knihu mapující tátův život a až jsme ho proklínali, jelikož se nám tam nemohlo všechno vejít.

Přišel jste při psaní knihy ještě na něco, co jste o něm netušil?
Ano, šlo i o detaily. Vybavíte si například, jak měl ve Slavnostech sněženek na hlavě neustále zelený klobouček? Dostal se k němu neobyčejným způsobem. První natáčecí den totiž zpovzdálí sledoval Bohumil Hrabal. Večer přišel za tátou, aby ho pochválil, jakým způsobem k roli přistupuje. Smeknul před ním. A jak ten klobouk držel v ruce, zaváhal a zeptal se: „Nechtěl byste to hrát v tomhle?“ Od té doby táta nesundal klobouk z hlavy.

Jak do vás otec dostal lásku k divadlu? Skrze vyprávění o vašem slavném hereckém rodu? Nebo prostě tím, že vás bral s sebou na zkoušky?
Pamatuji si, jak na mě někdy koncem 50. let jako na malého kluka zapůsobila atmosféra Městských divadel pražských pod vedením Oty Ornesta. Byla přátelská, až radostná – úplně jste z toho cítili, jak ti lidé spolu dělají rádi. Na vyprávění o divadle u nás byla jinak spíš babička. Pořád si vybavím, jak ze sebe v teplákách a růžové zástěře při smažení vajíček sype historky a zpívá operetní árie. Moc mě to bavilo. A že měla o čem vyprávět! Tátu kdysi porodila téměř na jevišti, chvíli po představení.

Hereckému talentu se zkrátka nemohl vyhnout. Měl ještě nějaké další nadání, o němž se tolik neví?
Myslím, že kdyby na to měl čas, pak by dobře psal. Na přelomu let 1968–69 mu vydávali sloupky v novinách. Když jsem je po padesáti letech opět četl, mnohokrát mě zasáhlo, jak byly trefné. Ne nadarmo se přátelil s mnoha literáty. Jeho přátelství byla velmi vzácná nejen svou hloubkou, ale i tím, o jaké lidi šlo. Od Seiferta k Werichovi. S tím druhým byl svázaný třeba i přes mého dědečka, který si zahrál ve třech inscenacích Osvobozeného divadla.

Už jsme zase u hereckých genů vaší rodiny. Taky je máte. Co jste po otci naopak nepodědil?
Zatím ty jeho infarkty. První měl už ve čtyřiceti, celkově jich bylo pět.

Letos by mu bylo sto let. Jak vám ta cifra zní?
Naprosto neuvěřitelně. Divně, nepatřičně, zvláštně.

Jak by se podle vás tvářil na to, kam jsme jako společnost došli třicet let po revoluci?
Mám za to, že by byl úplně zděšený. Pořádně by koukal, že nás soudruzi z vedení státu začali poutat k Číně. Že se to ale vyplatilo, co? Bohužel to neplatí jen pro nás, takový vývoj lze pozorovat po celém světě. Nevěřícně by jistě zíral i na současný plošný zákaz kultury. Byť něco takového taky zažil. Za protektorátu. Člověk by se na všechny ty zákazy díval shovívavěji, pokud by se jimi řídili i lidé, kteří je vydávají. Pan Prymula si však místo toho půjde pro medaili na Hrad, kde budou desítky dalších osob. Copak vám to připomíná? Já tvrdím, že sklouznout k totalitě je až k pláči snadné. Stačí, abychom si to dali líbit.

Jan Hrušínský (65)

Herec, ředitel pražského Divadla Na Jezerce.
Jeho otcem byl Rudolf Hrušínský starší, o kterém spolu s Nikolou Hrklovou a Janem Balcarem vydává knihu Sto rozmarných lét.
V divadle hraje od dětství, zahrál si například ve filmech Dívka na koštěti, Můj brácha má prima bráchu, Lásky mezi kapkami deště, Konec starých časů, Ceremoniář, Želary.
Oblíbeným hercem je i jeho bratr Rudolf Hrušínský mladší.

Rudolf Hrušínský st.

Narodil se 17. října 1920, zemřel 13. dubna 1994.
Jeden z nejuznávanějších českých herců všech dob, působil i jako divadelní a filmový režisér.
Nejslavnější filmové role: Karel Kopfrkingl (Spalovač mrtvol), Josef Švejk (Dobrý voják Švejk a Poslušně hlásím), Antonín Důra (Rozmarné léto), doktor Skružný (Vesničko má středisková), děda Prošek (Smrt krásných srnců), komisař Ledvina (Adéla ještě nevečeřela), major Kalaš (Po stopách krve).
Roku 1968 podepsal dokument Dva tisíce slov. Neodvolal jej ani v době normalizace, za což mu režim na několik let zakázal hrát ve filmu i v divadle.
Po revoluci byl poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění.

K tématu

Další hlavní zprávy

reklama
Druhý nejvyšší večerní nárůst nakažených od začátku pandemie. Obětí přibývá sto za den
Opozice: Čekat na nového ministra do úterý je nezodpovědné. Vláda musí jednat
reklama
reklama
Babiš: Prymula musí rezignovat, nebo ho odvolám. Je to absolutní katastrofa

Roman Prymula

Domácí zpravodajství

Pokud Zeman neodvolá Prymulu, Hamáček hrozí odchodem z vlády. Je to neomluvitelné
Klaus: Vláda prokázala neschopnost řešit krizi. Prymula se ministrem nikdy neměl stát
Probošt kapituly: Prymula neměl kam projít, jako restaurace slouží celý objekt
Restaurace, kde měli jednat Prymula s Faltýnkem, neotevřela. Prohlédněte si interiér
Další články
reklama
reklama