Ruský voják popsal největší problémy armády na frontě: Příšerné podmínky. Porážíme se sami

Někteří ruští vojáci neměli tušení, že napadli Ukrajinu. A to až do momentu, než se dostali do odvetné palby kyjevský sil. Dokazují to svědectví ruského vojáka, který se po zběhnutí z armády rozhodl své vzpomínky shromáždit v nově vydané ruskojazyčné knize.

Třiadvacetiletý Pavel Filatiev ve své knize „ZOV“ (název nese podle symbolů, jimiž jsou označena ruská vojenská vozidla – pozn. red.) sdělil, že jeho elitní jednotka byla přesunuta k hranicím s Ukrajinou poté, co ve světových médiích četl spekulace o plánované invazi. Netušil ale, že se Ukrajina bude bránit.

Ve svém svědectví popisuje, jak dostal zrezivělý samopal a špatně padnoucí uniformu. „Kam a proč jdeme, nebylo jasné. Pouze jsem chápal, že začala válka. Dozvěděl jsem se, že máme rozkaz zaútočit na Cherson,“ vypráví Filatiev. „V ten moment mi bylo jasné, že jsme zaútočili na Ukrajinu.“

Sám začátku války lituje. „Neměli jsme morální právo zaútočit na jinou zemi. Zejména na tu, která nám je nejblíže,“ říká a dodává, že stejné pocity má většina armády. „Jsou nespokojeni s vládou, se svým velitelem, s ministrem obrany, který nesloužil v armádě. A hlavně nejsou spokojeni s Putinem.“

V polovině února se Filatiev a jeho jednotka dostala na cvičiště na Krymu. „Tehdy jsem si uvědomil, že se určitě něco chystá. Na cvičiště byli totiž posíláni i ti dříve propuštění nebo nemocní,“ vysvětluje tehdy panující podmínky. I když Putinův režim popíral, že by se chystal na válku, 20. února byl Filatiev se svým oddílem převelen. „Nebylo nám řečeno, kam jdeme.“

23. února za ním a jeho spolubojovníky přišel velitel divize s blahopřáním k svátku (Den obránců vlasti – pozn. red.) a oznámil jim, že od dalšího dne se jim zvyšuje denní mzda na 69 dolarů.

„24. února ve 2 hodiny ráno jsme už byli seřazeni v koloně kamionu Kamaz někde v pustině. Všechna auta měla vypnuté motory a světla,“ vzpomíná na osudný den. Kolona se pomalu dala do pohybu. „Ze směru, kam jsme jeli, jsme slyšeli střelbu a výbuchy. Bylo to ale zmatené,“ uvádí. Podle jeho svědectví velení nemělo žádné spojení s ostatními jednotkami.

„Stále máme stejnou taktiku jako naši dědové. Kluci odjinud mi říkali, že v jejich brigádě (standardní brigáda má mezi 600 a 7 500 vojáky – pozn. red.) zbylo jen padesát lidí.“ Podle dnes už bývalého vojáka jeho armáda nepřítele ani nepotřebovala. Porážela se průběžně sama.

„Druhý den jsme dorazili do chersonského námořního přístavu. Všichni začali prohledávat budovy, hledat jídlo, vodu, sprchy, místo na spaní.“ Někteří pak začali rabovat. „Někteří začali krást počítače a všechno cenné, co našli. A to včetně mě.“

To, co Filatieva vysvobodilo z pekla, nebylo nic úmyslného. „V polovině dubna jsem měl kvůli dělostřelecké palbě špínu v očích a dostal jsem zánět rohovky. Po pěti dnech utrpení, kdy jsem přestal na jedno oko vidět, jsem byl evakuován.“

V nemocnici, kam ho převezli, panovaly prý příšerné podmínky. Celou léčbu si musel, stejně jako ostatní, platit z peněz, které si za dosavadní službu v armádě vydělal. V ten moment mu došlo, že v armádě už nemůže zůstat, a požádal o vyřazení z armády ze zdravotních důvodů. „Velení řeklo, že se vyhýbám službě. Vyhrožovalo mi trestním stíháním,“ popisuje už západním médiím známý trik Moskvy, jak dostat vojáky zpět na frontu.

Ruský mladík musel celou situaci nakonec vyřešit jediným možným způsobem – zběhnutím. „Nezbylo mi nic jiného než zahodit zbraň a utéct. Stát se zbabělcem nebo jít zabíjet své bratry,“ zakončuje v epilogu svou knihu.

Tagy: