Šéf Student Agency a RegioJet Radim Jančura: Můj plat? 160 tisíc korun

Kdysi se jako cestující vydal rozviklanou, otřískanou, starou Karosou z Brna do Prahy. Vystoupil z ní značně otrávený a  znechucený. Sedl si ke stolu a začal vymýšlet a počítat. Netrvalo dlouho a Česko zaplavily žluté autobusy a následně i vlaky.

Jak často vašimi vlaky a autobusy jezdíte vy?

Často. Do Prahy až na výjimky téměř pokaždé.

Pokud se vám během cesty z vašich služeb něco nelíbí, jak to dáváte najevo?

Od toho je tam personál, který má svého nadřízeného, takzvaného team leadera, vlakvedoucího. U něj si může stěžovat každý. Navíc je všeobecně známo, že na mě existuje veřejné číslo. Kdokoliv mi může zavolat a seřvat mě za něco, co se mu během cesty nelíbilo.

Využívají toho lidé? Volají vám třeba i pozdě v noci?

Obvykle tak jednou za týden, možná ani to ne. Občas se stalo, že zavolali i ve dvě, ve tři ráno. Vždycky k tomu měli nějaký důvod, byli v zahraničí a čekali na autobus. Já však nejsem infolinka, nedokážu pomoci, ale vyslechnout je a pokud je něco špatně, tak to změnit. Má to spíše pozitivní vliv na naše zaměstnance, mé kolegy, kteří ve chvíli, kdy něco pokazí, mají čas si to vyžehlit, než se to prosákne až ke mně.

Co na to říkaly ženy, s kterými jste zrovna žil, když vám uprostřed noci zazvonil telefon a vy jste musel něco vyřizovat?

Těch telefonů bylo víc než žen. (smích)

Jaká motivace vás vedla k tomu začít podnikat?

Chtěl jsem být bohatý a sbalit holku. Obojí se mi krok za krokem splnilo. Jsem přesvědčený, že když má člověk nějaký komplex, handicap z dětství či mládí, může to být v dospělosti výhoda. Dokázat pak všem, že je stejně dobrý, ne-li lepší než ti ostatní. Já měl trochu divoký vztah s mámou, chtěl jsem se osamostatnit, být nezávislý. Ten produkt, v němž jsem začal podnikat, jsem vymyslel sám, ale nejdůležitější a nejtěžší je to pak odpracovat. Dnes u nás pracuje zhruba dva tisíce zaměstnanců.

Jste firma, v níž působí daleko více manažerek než manažerů, což nebývá moc obvyklé...

Já více důvěřuji ženám. Jsou spolehlivé, pracovité, chytré, spolupracuje se mi s nimi velmi dobře. Hodně kohoutů na jednom smetišti nedělá dobrotu.

Mezi třetím a čtvrtým ročníkem na vysoké škole jste odjel do Anglie, kde vás zaujal model Au pair. Čím jste se tam živil?

Nelegálně. Pracoval jsem na dvě směny. Přes den u Čechů, večer u Poláků. Za prázdniny jsem si tehdy vydělal 50 000 korun, což dneska by bylo krát čtyři. Vrátil jsem dluh mámě, čímž jsem si vyřešil minulost, zůstalo mi 5 000 korun, za které jsem založil Student Agency.

Vy jste do té doby opravdu nikdy neslyšel slovo Au pair?

Ne. Tehdy to nikdo neznal. Byl rok 1993, čtyři roky po revoluci, nebyl internet, nic. Stali jsme se Au pair agenturou a do tří let byli v tomto směru největší na světě.

Vím, že to říkáte velmi rád. Ale jak se to dá měřit?

V počtu Au pair. Ono to nebylo zase až tak těžké. Nejvíce se historicky jezdilo do Anglie. Z východních zemí tam nemohli jezdit Poláci, jinak by oni byli ta jednička. Mohli tam tedy jen Češi, Slováci a Maďaři a tento trh jsme drželi. Díky tomu jsme byli největší. Začali jsme tam vozit české dívky a kluky. Zpočátku jsem použil linkový autobus, ale nebyl jsem moc spokojený s kvalitou, tak jsme si řekli, že tam dáme naši stewardku. Pak jsem si uvědomil, že ten cizí bus je plný našich cestujících a tak jsme zakoupili vlastní. První byl poschoďák, který měl dole bar. V době největšího růstu jsme měli kolem dvou set autobusů, nyní jich máme kolem stovky. Souvisí to především se žlutými vlaky, naším největším konkurentem. Ty nám ničí naše autobusy.

To je hezké, že si sám sobě ničíte byznys. Kdo tohle může říci. Vy prý o sobě rád prohlašujete, že jste buran z Brna?

Jo. Pražáci mají rádi dělat si srandu z Brna. Tak je dobré, že je v tom občas přeběhneme a uděláme si legraci sami ze sebe.

Myslíte, že by váš byznys vypadal jinak, pokud byste podnikal z Prahy, nikoliv z Brna?

Žít v Brně je strašně příjemné. Je to vesnice. Je fantastické tam i pracovat nebo studovat. Je to v podstatě střed Československa a kdo chce dělat mezinárodní byznys, tak je to ideální.

Dá se říci, že jste jiný než manažeři moderního typu, kteří se řídí podle příruček a aktuálních trendů. Vy si z vaší firmy neberete žádné zisky a rozhodl jste si dávat plat. Stále to trvá?

Ano. Myslím, že je docela běžné, že spousta majitelů sahá po dividendách, zejména, když je jich tam více. Já to mám tak, že co firma vydělá, tak je to firmy. Já jsem jeden ze zaměstnanců a dokonce ještě ne nejlépe placený. Mám firemní mobil, auto, k životu víc nepotřebuji. Jenom na to pivo. (smích)

Jaký plat jste si určil?

Strašně dlouho už mám pořád stejný. Je to kolem 160 tisíc hrubého, což je hromada peněz. Když se to pak rozuteče na hypotéky, alimenty, tak už je toho méně, ale pořád je to dost.

Vy moc neuznáváte osobní schůzky, pracovní obědy a podobné věci. Proč?

Schůzka je ztráta času, oběd lze strávit příjemněji než byznysem. Máme mobily, které jsou fantastické, díky nim se dá všechno vyřešit.

Kolik hodin v práci trávíte?

Různě. Ale většinou od otevření očí do jejich zavření. V kanceláři se moc neobjevuji. Během koronaviru jsem pracoval z chalupy. Tam toho vymyslím vždycky nejvíc.

Pár snů už se vám splnilo, jaké máte další?

Momentálně rozjet vlaky do Chorvatska, které budou jezdit od prvního července za 599 korun. Je to nový produkt, od kterého si hodně slibujeme. Nastoupíte, dáte si pár pivek, vyspíte se a jste tam. Zdraví a odpočatí.

Radim Jančura (48)

Český podnikatel a manažer, vlastník společností Student Agency a RegioJet. Obdržel řadu ocenění, například Podnikatel roku. Proslavil se také tím, že na své dopravní prostředky umisťuje reklamní kampaň na donucení politické reprezentace vyhovět jeho podnikatelským záměrům. Je členem správní rady Nadačního fondu pro boj proti korupci a financuje nadační fond Stínové Ředitelství silnic a dálnic.