Šejba po Dánech: Hoši, střílejte rychleji. Jinak vám ale rozumím, taky jsem to zažil

„Uf, tohle bylo vydřené vítězství! Ale uvidíte, podle mého může ve výsledku český tým posunout výš.

Dvakrát mě nepřekvapilo, že se z toho vyloupla taková bitva. Že to nebyl příliš hezký hokej. Dánové s vámi nebudou hrát nahoru, dolů, takové borce zase nemají. Místo toho si chytře počkají na brejk, jsou neúprosní v předbrankovém prostoru, nepouštějí protivníka k dorážkám. Hrozně špatně se do nich dostává. Mají velké hráče, kteří praktikují neúprosný hokej, jsou s vámi pořád natěsno.

Jakmile jim to tam hned zkraje nenasypete, budete se trápit. Tím spíš, pokud vstřelí první gól.

Fakt mi můžete věřit, že nejhůř se hraje proti mužstvům zespoda, která sází na obětavost, úzkostlivě dodržovanou taktiku, kontry. Podobné trápení s outsiderem jsme na mistrovství světa zažili snad všichni, kdo jsme se na něj někdy podívali. Jakmile se do podobného soupeře začnete moc tlačit, většinou uděláte chybu. Někdy to zkrátka nejde.

Rozhodně si nemyslím, že by se čeští kluci nesnažili. Ale nešlo to, drhlo to.

Je fakt, že trochu předržovali puk, nechodili do střely z první. To je přitom v utkání s takovým soupeřem veliká chyba. Je to vlastně jednoduchý recept: Krátká přihrávka, prásk, hned střelba z voleje. Rychle! V naší hře se to začalo objevovat až během třetí třetiny. Do té doby se kluci snažili dlouho pěkně kombinovat, hrát to do prázdné. Jenže příliš pomalu, takže to Dánové všechno dokázali zblokovat.

Schválně si to pusťte znovu, abyste si spočítali, kolik měli Češi skutečně těžkých střel. Moc jich nebylo.

Ve třetí třetině se Pešánově partě naštěstí povedlo vyrovnat, v prodloužení už Dány do ničeho nepustila. Škoda, že nemohl být uznaný už Hronkův gól. Sám jsem za své kariéry nic podobného nezažil.

Říkal jsem si, jaké to asi je, když už člověk myslí na podávání rukou, a najednou je všechno smazáno, hraje se dál. Na klucích pak byla vidět malinká podrážděnost; nedivím se, to musí člověka strašně štvát.

Zaplaťpánbůh alespoň za úspěšné nájezdy. Za sebe mám radost, že se na vítězství podílel i druhý gólman Roman Will. Šimonu Hrubcovi, který mužstvo před tím výrazně podržel, penalty přece jen moc nevoněly.

Teď už jsem každopádně klidný. Jednak věřím Rusům proti Švédsku. A pak – v úterý si to Češi můžou sami uhrát proti Slovákům. Věřím, že se to povede.

Bude to úplně jiný zápas než proti věčně zalezlým Dánům. Slováci to hrají trochu živelně, čeští hokejisté si na ně poslední dobou věří. Fakt – myslím, že to bude v klidu.

Jsem si jistý, že kouč Pešán má k ruce kvalitní výběr, zjevně i dobrou partu. Kluci z NHL jsou už v téhle fázi šampionátu přece jenom vidět. Ze všeho nejvíc teď jde o to minimalizovat fauly, které děláme bohužel často dost zbytečně. A – jak už jsem říkal – nehrát to až úplně do prázdné.

Jinak jsem ovšem smířlivý. Jasně, začátek turnaje se moc nepovedl. Jenže já českým klukům úplně rozumím. Vždyť já zažil téměř to samé!

Podobná nepříjemnost se nám podařila v Moskvě 1986. Rok před tím jsme se stali mistry světa, v prosinci jsme ovládli turnaj O cenu Izvestijí. Takže jsme nadšeně přijeli na šampionát do SSSR a… první tři zápasy jsme rupli. Trápili nás Němci, prohráli jsme i s Polskem – jejich gólman pak už takhle nikdy v životě nezachytal.

Tenkrát na nás byl taky pořádný tlak, vzhledem k předchozímu titulu vlastně ještě větší. Takže mám pro současnou situaci kluků pochopení. Přesně vím, jak se cítí.

Nepochybujte o tom, že každý, kdo je pozvaný do nároďáku, chce podat nejlepší možný výkon. Musíme jim věřit. Já jim alespoň věřím docela určitě.“