Za relativně krátký čas strávený ve formuli 1 stihl James Hunt z nejvyšší motoristické disciplíny udělat show, která na okruhy a k televizím přitáhla miliony diváků. Jeho neotřelé vystupování i přístup k životu se staly proslulými stejně jako odvaha a vynikající řidičské umění. Po letech strávených v nejnebezpečnějších autech světa a u komentátorského pultíku BBC zemřel v nedožitých šestačtyřiceti letech na infarkt. Stal se také předlohou pro jednu z hlavních postav úspěšného filmu Rivalové (Rush).
Příběh Jamese Hunta byl v mnohém podobný životu jiného britského šampiona F1, Mika Hawthorna, který dobyl titul v roce 1958. Také James byl excentrický blonďatý švihák z dobré středostavovské rodiny, který si každý den užíval, jako by měl být jeho poslední. Snad kdesi uvnitř tušil, že nedožije ani padesátky (taky jako Hawthorn). Jistě si ale nepředstavoval, že zemře doma v posteli na infarkt místo uprostřed doutnající hromádky plechu závodního vozu. Rozdíl mezi oběma britskými mistry světa byl však v tom, že Hunt už žil v době, kdy přenosy z F1 vysílala do celého světa (barevně) televize a bulvární tisk už odhodil všechny zábrany. Jestliže Jackie Stewart udělal z formule 1 komerční produkt, a přece jen bezpečnější sport, James Hunt jí dal lidskou tvář.
V 70.letech se ještě ve formuli 1 běžně létalo vzduchem. Dnes nemyslitelná věc. Na snímku James Hunt plachtí k vítězství ve VC Německa, při které málem uhořel jeho přítel Niki Lauda. Zdroj: Getty Images
Zaslíbený tým
Všimněte si jedné pozoruhodné věci. Mnohým dnešním závodníkům nestačí ani „x“ mistrovských titulů a vítězství ve velkých cenách, aby se stali tak populárními jako borci, kteří získali přinejlepším jeden, nebo dokonce žádný, a přesto jsou zcela nezapomenutelní. Byl to právě lidský rozměr a stálé nebezpečí smrti, který dodal jezdcům ze 60. a 70. let autenticitu a přitažlivost. Dodnes největší idol mnoha fanoušků Ferrari Gilles Villeneuve zvítězil v pouhých šesti velkých cenách, další hrdina Ronnie Peterson jich vyhrál deset a na stejném čísle se zastavil i James Hunt, který však alespoň jeden titul získal. Jen pro srovnání, Lewis Hamilton vyhrál už 103 závodů...
Hunt byl klasickým příkladem dítěte, které vyrostlo ve zlatých 60. letech. Kromě rychlých kol miloval především nevázaný životní, do něhož svou osobností výborně zapadal. Po skromných začátcích s Mini Cooperem a formulí Ford padl do oka potrhlému mladému šlechtici jménem Thomas Alexander Femor-Hesketh – Baron Hesketh. Tento fanoušek rychlých kol měl dost prostředků, aby kolem Hunta postavil bláznivý tým, který to prakticky bez dalších sponzorů v roce 1974 dotáhl až do formule 1.
James Hunt byl velkým přítelem zábavy, která byla nekorektní i na 70. léta. Zdroj: Getty Images
Nesnesitelný James
Tým Hesketh budil pozornost všude, kde se objevil. Zaslouženě. Kromě nečekaně dobrých sportovních výsledků to byla především image létajícího cirkusu, která neustále plnila bulvární sloupky. Sám mladý lord Hesketh cestoval k závodům buď v pruhovaném Rolls-Roycu, nebo v helikoptéře. Členové týmu dokázali tropit ohromný povyk kvůli správnému zavěšení britské státní vlajky na tratích a slavnostně salutovali, když byla vztyčována. Na veřejnosti se nahlas modlili ke „Kohoutímu Bohu“, aby se následně opíjeli šampaňským až do němoty.
Hunt se programově vyhýbal jakémukoli typu oblečení kromě džínsů a trika. Jedinou výjimkou bylo, když byl v práci. V tom případě se snížil k tomu, že na sebe oblékl závodní kombinézu. A také měl velkého psa jménem Oscar, který s ním jedl v restauracích. Na jednu stranu byl fitness maniakem, kdy kromě běhání hrál squash, tenis a trénoval s hráči fotbalového klubu Chelsea, na druhé straně ale současně kouřil až čtyřicet cigaret denně, hodně pil a byl hrubý.
Blonďatý James se také překvapivě rychle proslavil tím, že před závody zásadně zvracel. Týmový manažer Wolf Racing (za tento tým Hunt později závodil) Peter Warr řekl: „Byl to nejvíce nervózní řidič, se kterým jsem kdy pracoval. Když se mu porouchal vůz, často vyskočil ven a ječel: ‚Tohle zas**né auto je zas**ná hromada s**ček. Nezbývalo vám než pouze šokovaně snášet jeho útoky.“
Tým britských exotů v plné polní, zleva Lord Hesketh, Hunt a manažer Bubbles Horsley. Zdroj: Getty Images
Za životním úspěchem
Po prvním vítězství a řadě dalších pódiových umístění v roce 1975 se zdálo, že Hunt i tým Hesketh mají našlápnuto k nejvyšším metám. Co se ale nestalo. Jednoho podzimního dne si urozený pan Hesketh pozval do svého sídla lehce navátého Hunta, aby ten následně vystřízlivěl při sdělení, že na další závodění nejsou peníze. To byla pro prostopášného pilota velice prekérní situace, uvážíme-li, že sezony formule 1 v těch letech startovaly obvykle brzy po Novém roce.
Jako mana z nebes přišla krátce poté pro Hunta zpráva, že dvojnásobný mistr světa Emerson Fittipaldi se rozhodl narychlo opustit svoji sedačku v McLarenu a pokračovat dál v rodinném týmu. Lidé u McLarena byli k Huntovu angažování zprvu skeptičtí, záhy se ale ukázalo, že tohle spojení je trefou do černého. Hunt vloženou důvěru bohatě splácel výkony na závodních tratích a díky svému excentrickému vystupování k jinak seriózní stáji přitahoval davy fanoušků i zájem sponzorů.
Konečně také seděl v autě, se kterým mohl reálně pomýšlet na dobytí nejvyšší mety, a to titulu mistra světa. V cestě za tímto úspěchem mu ale stál dávný přítel z časů v nižších formulích. „S Jamesem jsme zažili skvělé časy ve formuli Ford. Bydleli jsme spolu v jednom bytě v Londýně. Neměli jsme ani floka, ale taky k tomu vždycky patřilo pár hezkých holek,“ vzpomínal Niki Lauda ve své knížce Mé roky s Ferrari.
Oproti vyznění známého filmu Rivalové (Rush) byli Hunt s Laudou (vpravo) dobrými přáteli. Zdroj: Getty Images
Celá sezona 1976 magnetizovala diváky nervy drásajícími souboji těchto dvou jezdců, jak je to ostatně zvěčněno ve známém filmu Rush (Rivalové). Nesčetněkrát vzpomínaná těžká nehoda Nikiho Laudy při německé velké ceně na Nürburgringu dala Huntovi potřebnou konkurenční výhodu, díky které se mohl stát mistrem světa. Získal jej tehdy s náskokem jediného bodu právě před Laudou, který mu mistrovské oslavy zásadně usnadnil tím, že deštivý poslední závod v Japonsku s poukazem na vysoké nebezpečí vzdal. Situace v tomto chaotickém závodě byla ale tak nepřehledná, že teprve po zastavení u boxů se nazlobený Hunt dozvěděl, že jeho třetí místo v závodě stačí k zisku titulu. Oslavovalo se potom několik dnů.
Ve své tradiční helmě připraven k boji Zdroj: Getty Images
Předčasný konec
Po zisku titulu měl Hunt ještě velmi slušnou následující sezonu 1977, kdy se po třech vítězstvích umístil jako třetí (titul získal znovu Lauda). Roky 1978 a 1979 byly ale vlivem ztráty motivace a rozčarováním z nepovedených vozů jasným ústupem ze slávy. Když v Itálii roku 1978 přišel nešťastným způsobem o život Huntův přítel Ronnie Peterson, britský mistr světa chtěl se závoděním seknout.
Nechal se ale přece jen přemluvit kanadským milionářem Walterem Wolfem k účasti v jeho týmu. Vydržel ale jen sedm závodů a pár kol monacké velké ceny 1979 bylo posledních, kdy mohli diváci Jamese Hunta vidět za volantem závodního vozu. „Nemá smysl riskovat život v beznadějně pomalém a nespolehlivém autě,“ komentoval bezprostředně po odstoupení svoje nečekané rozhodnutí. Mimochodem o pár závodů později pověsil velmi podobným stylem přilbu na hřebík také Niki Lauda. „Proč bych vlastně měl jezdit jak trotl spolu s ostatními furt dokola?“ řekl tehdy. Zatímco se však Lauda do stejné řeky vrátil v roce 1982, Hunt se vzdal závodů nadobro.
VIDEO: Rozhovor s Huntem
Diváci závodů formule 1 u televizních obrazovek ale přesto nemuseli smutnit. Hunt se totiž vzápětí přesunul do komentátorské kabiny BBC a spolu s legendárním Murrayem Walkerem vytvořili vynikající dvojici. Hunt v ní vedle entuziastického, ale seriózního Walkera hrál roli neúprosného glosátora, který si s břitkým humorem rád rýpl do jezdců, se nimiž ještě nedávno brázdil okruhy.
James Hunt nedlouho před koncem svého života v roce 1993 Zdroj: Getty Images
Časem se odstěhoval na Marbellu, kde si dál užíval radostí života. Se svou druhou ženou Sarah měl dva syny, z nichž mladší Freddie je otci až děsivě podobný. James Simon Wallis Hunt zemřel na infarkt ve spánku ve věku pouhých 45 let ve svém domě v londýnském Wimbledonu 15. června 1993. Krátce předtím býval vídán ve společnosti své mladičké přítelkyně Helen Dyson za volantem stařičkého Austinu A35 plného andulek a papoušků.
