Landovský byl z polistopadového dění zklamán. ODS podle syna nevolil, měl rád Schwarzenberga
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Syn vzpomíná na otce jako na vzor a bouřliváka.
Landovský volil Schwarzenberga, ODS nikdy.
Zklamání z polistopadové éry ventiloval řevem.
Jak herec překvapil Billa Clintona na Hradě?
V pátek 11. září si připomínáme nedožité 90. narozeniny Pavla Landovského, geniálního herce, který před kamerou ztvárnil mnoho nezapomenutelných rolí. Mezi nejslavnější patří postava majora Halušky zvaného Terazky ve filmu Černí baroni. Jeho syn Jakub Landovský, který momentálně působí jako vládní zmocněnec pro oblast plnění závazků vůči NATO, na svého otce pro CNN Prima NEWS velmi upřímně zavzpomínal.
Váš otec měl pověst bohéma, nezkrotného bouřliváka s citem pro spravedlnost, který občas působil jako neřízená střela. Jaký byl doopravdy?
Pane redaktore, já mám pět sester a čtyři z nich mají stejného tátu – bouřliváka Pavla Landovského. Nevím, jestli by se na tom všichni sourozenci shodli, ale pro mě byl táta vzor a dal mi přesně to, co jsem do života potřeboval.
ČTĚTE TAKÉ: Při posledním hovoru mi tekly slzy. Rakovinu vyvolal stres z nehody, vzpomíná syn zpěváka Karla Černocha
Jaké jste měl díky otci dětství?
Já měl prima dětství. Ale otec byl za železnou oponou a vídali jsme se jednou ročně na týden a pak mne vytáhl z šedi socialistického Československa na prosluněnou Riviéru, kde byl s režisérem Milošem Formanem. To bylo samozřejmě super. Věnoval se mi takovým tím svým způsobem. Třeba mi koupil v roce 1990 letenku na Aljašku, kde jsem se tři měsíce staral o psy, co tahají saně. To vám dá ve čtrnácti letech do života hodně. Teď zpětně vidím, že moje láska k přírodě a myslivosti začínala právě tam.
Jaké rady do života vám dával?
Rady mi dával nepatetické a nevýchovné, například mi dal v patnácti klíče od bytu a nabádal mě, ať si tam vodím dámské návštěvy. Od sedmnácti jsem v tom bytě bydlel se slečnou, což byl na gymnazistu slušný výkon a musím uznat, že bez těch klíčů by se mi to nepovedlo. Soužití v jednom bytě bylo dost intenzivní, ale táta byl převážně za Prahou v domě v Kytíně, vedle své sestry. Pro tátu bylo darování klíčů a ojetých automobilů výrazem nejvyšší důvěry. Sám nosil velký svazek klíčů a řešil pojízdnost svého autoparku, měl také rád obytná auta. No hádejte, jak jezdíme teď s dětmi na dovolenou… Samozřejmě obytňáčkem.
Dožil se vašich dětí, svých vnoučat?
Zažil všechna tři vnoučata z mé strany a minimálně čtyři vnoučata od mých sester. Počet otcových dětí byl vždy spíše diskutabilní číslo a táta se těmto dohadům nebránil. Nicméně přes všechny legendy vím bezpečně jen o sestrách Ivě, Beatrici, Andree a Pavlíně.
Čtěte také
Jaký byl dědeček?
Slovo „dědeček“ absolutně nesnášel, ale jeho fotky s vnoučaty prozrazují, že měl vnoučata rád. Jednou jsme se sešli v Kytíně u příležitosti jeho povýšení na majora, kde ho ministr obrany Vlasta Picek obdaroval skutečnou uniformou a povýšil rozkazem ministra do hodnosti, kterou měl ve filmu Černí baroni. Četl se tam jeho profil, který vyhrabali někde ve vojenském archivu v Trenčíně, a tam stálo, že jako voják holdoval zahálčivému „americkému“ způsobu života, napadl důstojníka, ale zorganizoval pěkné divadelní představení do armádní soutěže.
Vy jste nikdy netoužil stát se hercem?
Ne, já jsem svoji revoltu vůči bohémskému otci završil tím, že jsem již mnoho let státním úředníkem a diplomatem. Během výkonu diplomacie a státní služby jsem si ale uvědomil, že herectví se jako schopnost člověku hodí vždy. Ale když si chcete psát a říkat vlastní texty, tak byste je neměl provozovat u filmu a na divadle.
Jak reagoval, když jste se rozhodl aktivně vstoupit do politiky a v roce 2006 jste se stal členem ČSSD?
Táta v Rakousku volil tamní sociální demokracii a nic špatného na veřejném angažmá neviděl. Jen mu asi vadili někteří politici. Já jsem se politikem nestal, protože politik je ten, kdo má důvěru lidí ve volbách.
Zklamání ventiloval řevem
Jak vůbec vnímal a hodnotil polistopadové dění?
Z toho, co říkal, byly patrné stopy zklamání. Ale samotný fakt, že přišla svoboda, včetně svobody vrátit se domů z vyhnanství, byl pro něj určitě pozitivní zvrat v životě. Nikdo, kdo nebyl nucen žít v cizině, to asi plně nedocení. Já jsem byl dobrovolně pět let v Bruselu a domů jsem se také těšil.
To zklamání bylo jednak z toho, že táta v Rakousku viděl, že svoboda je také o zodpovědnosti. Vyprávěl mi, jak si v Rakousku vyřizoval hypotéku a došlo mu, že ji tak, jak je nastavená, nikdy nemůže za svého života splatit. Tak si šel nechat zvýšit splátky a uskrovnil se. Tak jsem pochopil, že život na Západě není jen o svobodě vybrat si, ale také o zodpovědnosti za svá svobodná rozhodnutí. Možná byl také trochu zklamán počtem hereckých příležitostí, ale jak bylo jeho zvykem, zklamání ventiloval řevem, a to není úplně magnet na režiséry. Ti, co byli odvážní, jako Svěrák, Michálek nebo Hřebejk, toho snad nelitovali.
Čtěte také
S jakou politickou stranou v ČR nejvíce sympatizoval?
Nikdy nevolil ODS. Ale jinak byl přelétavým voličem. Co vím jistě, je, že vždy volil svého přítele knížete Karla Schwarzenberga, který se k němu, a nejen k němu, zachoval v Rakousku a v Čechách vždy laskavě. On to měl hodně přes konkrétního člověka a politická partaj pro něj sama o sobě nic negarantovala. Tím, myslím, trochu předběhl dobu.
V posledních letech trpěl cukrovkou a po prodělané cévní mozkové příhodě byl upoután na invalidní vozík. Jak toto životní období prožíval a snášel?
Ono to nebylo tak dramatické. On dokázal z vozíku vstát a čiperně se pohybovat. Na pohřbu Václava Havla se nechal zavézt k zadnímu schodišti na Hradě, a když jsem řešil s ochrankou, že tudy nemůže, přelstil nás a vydal se po svých nahoru po schodech, kde se srazil s ochrankou gruzínského prezidenta Saakašviliho. Když jsem ho běžel zachraňovat, procházel kolem Bill Clinton s celou suitou a táta zařval: „Hey, Bill!“ – protože ho poznal.
A prezident nejmocnější země světa, který ho poznat vůbec nemohl, přišel a překvapeně podal otci ruku. Tátu jsem pak opět na vozíku nechal vozit po Španělském sále. Výhoda byla v tom, že když nálada ve skupince, kam jsem ho dovezl, zhoustla, tak jsem ho mohl zase převézt jinam. Smrti Václava Havla mu bylo moc líto, ale dolehlo to na něj až později po pohřbu.
Poslední roky dožíval v ústraní na své chalupě. Jak často jste ho navštěvoval?
Kytín není daleko, takže poměrně často. V obci je po tátovi pojmenovaná lavička, která má místo nohou sudy od piva a kouká na parkoviště místní hospody. Kdo tátu dobře znal, ví, že to umístění spojuje jeho velké životní záliby: Hospody a automobily. Alej je sice jen 300 metrů od domu, ale tak daleko se táta nikdy pěšky nevydal.
Jak probíhalo vaše poslední setkání?
Táta byl krátce před smrtí na pár dní hospitalizován a všichni ho postupně navštívili, buď v nemocnici, nebo v Kytíně. Táta zemřel náhle a podle všeho netrpěl. Našla ho paní Ivana Tejnorová, která se o něj starala a bydlí v našem domě dodnes. Tu noc jsme se opět sešli s celou rodinou i s dětmi u něj, ale na slova už bylo pozdě. Děti byly malé, ale viděly ten večer, že smrt je součástí tohoto světa, stejně jako zrození – a oboje provází pláč.
Jak na něj vzpomínáte?
Za prvé, často, protože potkávám lidi, kteří na něj vzpomínají. Převážně v dobrém, protože ti, co vzpomínají ve zlém, vám to neřeknou. Za druhé, hrdě, protože se v životě nebál, a to mu nikdo nemůže vzít.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Zpěvák Dalibor Janda o umělcích. Nejsou tak moudří, aby lidem říkali, co si mají o politice myslet
David v rámci CNN Prima NEWS píše především o dění na domácí scéně. (david.lastovka@iprima.cz)
