Soudce umístí dítě do dětského domova a neví, jaký je? Nechápu, říká soudkyně Šimáčková

O stavu české justice, ale i o tom, proč ženy chybí ve vrcholných soudcovských funkcích a jaké typy přitahuje studium práv, mluví v rozhovoru pro CNN Prima NEWS ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková.

Před lety jste byla asistentkou ústavního soudce Antonína Procházky, který si za komunistického režimu prošel vyloučením z akademické profese i vězením. Jak na něj vzpomínáte?
Podívejte se támhle do mé poličky, mám tam pořád jeho fotografii. Není špatné si připomínat své profesní cíle a vzory. Mám tam i Elišku Wagnerovou. Doktor Procházka mě hodně ovlivnil. Byla jsem pár let po absolvování právnické fakulty a začali jsme spolu pracovat v roce 1992. Jeho osobnost byla směsí neústupnosti, pokory a laskavosti. Na základě zkušenosti s tím jsem vyvinula teorii, že nejlepší příprava pro soudce Ústavního soudu je být nějakou dobu zavřený za své názory a za ochranu lidských práv.

Proč myslíte?
Takto vězněný člověk se nenechá zlomit a hodnoty jsou pro něj důležité. Prokazuje tím svůj charakter. Za druhé si myslím, že soudci by měli vědět, kde končí lidé, o kterých rozhodují. Já jsem jako advokátka pravidelně navštěvovala věznice a jako soudkyni mě zajímá, jak se vyvíjí kvalita výkonu trestu a způsob práce s vězni. Neplatí to ale jen pro vězení. Nechápu ani soudce, který umístí dítě do dětského domova a přitom neví, jak to tam vypadá.

Mezi vašimi kolegy napříč soudy ale asi už není moc těch, kteří by měli zkušenost s vězením před rokem 1989, že?
Asi není, to už mohl málokdo z nás zažít. My už takové zajímavé příběhy nenabízíme. Teď jsou soudci spíš ti, kteří byli šprty a celý život se učili.

Je to tak, že soudci jsou ti s těmi nejlepšími výsledky a šprti?
Mělo by to tak být. Soudce by měl mít ty nejlepší znalosti a co nejvíce zkušeností. Každý soudce musí být pilný a pracovitý.

V 90. letech přitahovala práva ty, kteří chtěli hodně vydělávat

Jak se podle vás mohou soudci vyrovnat s vlivem, který mají na cizí lidi?
Mně k jistotě, že vím, kde je spravedlnost, pomáhá vědomí, že jsem mnoho let předtím byla advokátkou a mám zkušenosti. Pomáhá i kariéra vyučujícího na právnické fakultě.

Se studenty se o tomto bavíte? Jak se sám se sebou v soudcovské roli poprat?
Ano. Myslím, že bychom se při práci se studenty měli víc zabývat jejich budoucností, profesní etikou i odpovědností a schopností čelit morálním výzvám, s nimiž se v praxi setkají. A zprostředkovat jim setkávání s těmi nejvýraznějšími představiteli právnických profesí.

Učíte už léta. Pozorujete u lidí, kteří jdou na práva, nějakou jednotnou charakteristiku?
Těžko říci, studenti se proměňují. Přijde mi, že na začátku 90. let přitahovala práva ty, kteří chtěli vydělávat hodně peněz a být úspěšnými advokáty. To byl ten nejobvyklejší model. Teď mám pocit, že takoví studenti jsou stále, ale existuje poměrně velká skupina šikovných studentů a studentek, kteří vidí, že právo je i nástroj k pomoci lidem a napomáhá lepšímu fungování státu a společnosti. Máme řadu studentů, kteří vykonávají dobrovolnické práce a pomáhají zranitelným lidem, jejichž hlavním cílem je stát se dobrým soudcem či soudkyní.

Justice se profesionalizuje.

V jaké kondici vidíte českou justici?
Těžká odpověď. Ze spisů, které chodí na Ústavní soud, vidím jak velmi špatnou práci v některých konkrétních případech, tak i stoupající trend zkvalitňování běžných případů, ve kterých ústavní stížnosti odmítáme. První stupně justice začínají být vybaveny vynikajícími soudci a soudkyněmi. V české justici se někdy stane velmi špatná věc, ale myslím, že jsou to excesy, nikoliv typický obrázek. Celkový trend vede k tomu, že se justice profesionalizuje, zkvalitňuje a zrychluje. Byť věc, na které bychom si měli dát více záležet, je, aby bylo soudnictví méně formalistické a aby chudí lidé měli dostupnou bezplatnou právní pomoc. V tom vidím deficity.

Co znamená méně formalistická justice?
Záleží na jednání konkrétních soudců. Někteří umí komunikovat tak, že jsou zcela srozumitelní a bariéry nejsou. Na druhou stranu, protože je právo komplikované, mají právníci tendenci komplikovat je ještě více, než je nutné. Musíme umět lidem srozumitelně vysvětlit, co po nich chceme a proč jsme věc rozhodli, jak jsme rozhodli.

Sledujete politiku? Jak se vám pohled na ni líbí?
Mnohokrát jsme s kolegy debatovali, zda se k těmto otázkám vůbec soudci mohou vyjadřovat. Závěr byl, že ve svých veřejných projevech jsme omezeni dvěma věcmi. Povinností zdrženlivosti v podpoře či kritice politických sil a povinností loajality k ústavnímu systému, pro který pracujeme. Soudce nemůže například zpochybňovat, že lidé jsou si rovni. Takže já v komentování musím být zdrženlivá. Ale v mém případě to není jen o zdrženlivosti projevu, ale i v uvažování. Co ale mohu říci, je, že podle mě lidé zbytečně zveličují rozdíly, které mezi nimi jsou kvůli odlišnému politickému názoru.

Chodíte k volbám?
Ano, považuji to za občanskou povinnost. I když může být složité najít stranu, která by představy voličů dostatečně splňovala. Nechodit je vzdání se šance věci změnit.

Jste spoluautorkou knihy „Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální?“ Jak vás toto téma napadlo?
Genderovým studiím se nevěnuji, ale za léta praxe jsem docela dobře cvičená poznat nespravedlnost. A zjistila jsem, že společnost se ve vztahu k ženám nechová fér a ani pro tu společnost to není výhodné. Ženy nejsou dostatečně reprezentovány v rozhodujících pozicích, a tak nejsou řešeny otázky, které odpovídají jejich životní zkušenosti, třeba otázky péče o děti, seniory nebo lidi s postižením. Přijde mi, že i moje studentky pak mají málo vzorů, že lze skloubit profesní a rodinný život. A uvědomila jsem si, že mé studentky a kolegyně někdy ve věku 30 až 40 let jakoby zmizí. V době, kdy se hraje o ty velké kariéry, chybí. A tak nejsou zastoupeny v důležitých funkcích, ačkoli pro ně mají všechny předpoklady.

Jak ty bariéry přirozeně bez kvót odstranit?
Nemyslím si, že je to jen otázka žen, jak se rozhodnou. Ale ani jen otázka nastavení systému. Musí to být synergický efekt. Ženy zjistí, že je důležité, aby spolurozhodovaly o této společnosti, a zároveň k tomu musí mít lepší podmínky. Když se podíváme na čísla, rozdíl mezi platy mužů a žen je v ČR druhý nejvyšší v celé EU čili ta nespravedlnost v odměňování je poměrně jasná. Takzvaná penalizace mateřství je skoro nejvyšší v EU. Když se žena rozhodne mít dítě, tak ji to mnohem více zastaví v kariéře, v jejím platu a přístupu k penzi v budoucnosti. Příkladem jsou soudy. Sice máme přes 60 procent žen soudkyň, ale na Nejvyšším soudě jen 23 procent žen. Na Ústavním soudě jsme mezi patnácti soudci jen dvě soudkyně. To je špatně. Na druhou stranu mě potěšilo, že tři mocné pozice předsedy krajského soudu nově obsadily ženy. To byla donedávna doména mužů.

Kateřina Šimáčková je od roku 2013 soudkyní Ústavního soudu ČR, pochází z Brna, kde v roce 1988 absolvovala právnickou fakultu. Působila i jako soudkyně na Nejvyšším správním soudu. Pracuje i jako odborná asistentka na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Jejím manželem je spisovatel Jiří Šimáček.