Státní svátek 8. května je Dnem vítězství. K porážce nacismu se pokusili přispět i dva spolužáci z kladenské průmyslovky, když 7. června 1939 zastřelili strážmistra německé pořádkové policie. „Jan Smudek se dočkal konce války v uniformě britské RAF, František Petr skončil pod německou gilotinou v Berlíně. I taková byla válka,“ porovnává oba osudy historik Jan B. Uhlíř. V ruce se soudním spisem Františka Petra, který obsahuje i dopisy popraveného. Věznice Plötzensee je rodině nikdy neodeslala.
František Petr život prohrál, Jan Smudek nad smrtí zvítězil. Jejich odbojové příběhy přitom začaly ve stejný den i okamžik, 7. června 1939 kolem půlnoci. „Provedli jednu a tutéž věc, když v Kladně společně zastřelili policejního strážmistra německé pořádkové policie Wilhelma Kniesta,“ vypráví historik Uhlíř nad nově nalezeným soudním spisem Františka Petra.
Oslavy Dne vítězství tradičně proběhly na pražském Vítkově, kde promluvil i prezident Petr Pavel:
Spis pochází od Lidového soudního dvora v Berlíně (Volksgerichtshof), který Petra odsoudil k trestu smrti. Poprava proběhla 14. září 1940 v šest hodin a deset minut ráno. Nyní jsou dokumenty součástí Archivu bezpečnostních složek v Praze.
Kauza kladenská vražda. 7. června 1939 zastřelili studentští odbojáři František Petr a Jan Smudek německého policistu v Kladně. Na snímku zavražděný policista. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek Praha/Jan B. Uhlíř
Kauza kladenská vražda. 7. června 1939 zastřelili studentští odbojáři František Petr a Jan Smudek německého policistu v Kladně. Na snímku zavražděný policista. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek Praha/Jan B. Uhlíř
Fotografie z místa činu
Jeden příběh, dva naprosto rozdílné konce. Spis Františka Petra je opatřen precizní dokumentací, ze které mrazí v zádech. Dochoval se nejen rozsudek smrti, ale i pozvánka na výkon trestu gilotinou v popravčí místnosti berlínské věznice. Smutnou četbou jsou i dopisy obžalovaného, který dlouho věřil, že se dostane šťastně domů. Překvapí i důkladná fotodokumentace z místa činu.
Tělo policejního strážmistra německé pořádkové policie Wilhelma Kniesta je vyfotografováno z mnoha úhlů. Zastřelený leží na zádech, v detailech je dobře viditelné i zranění hlavy, kterému podlehl. Přiložená mapka identifikuje místo činu na roh kladenských ulic Váňovy a Hruškovy, dnes je to nároží ulic Váňovy a Cyrila Boudy. Na okraji parku za kladenským gymnáziem, naproti dosud stojící Niederlově vile, která je na snímcích rovněž dobře rozpoznatelná.
Začínající odbojář všechno vyklopil
„Jan Smudek se po činu rozhodl k aktivní obraně, aby ho nedostalo gestapo,“ porovnává badatel příběhy obou aktérů. „František Petr svým způsobem čekal na zatčení. A navíc podrobnosti celé události popsal při prvním výslechu před českými četníky, bez fyzického násilí a mučení. Ještě předtím, než se dostal do spárů gestapa,“ zjistil historik. Petra neodsuzuje. Jen konstatuje, že 22letý klučina nebyl pro odboj vhodnou ani dostatečně vyzrálou osobností.
Dochovaný soudní spis Františka Petra (1917–1940), je novým a unikátním doplňkem stejného příběhu, který už během války v britském exilu prezentoval Jan Smudek (1915–1999). Zatímco Smudek se stal učebnicovým hrdinou protinacistického odboje a má obsáhlý profil i v encyklopedii Wikipedie, Petra nikdo nezná. Objevený soudní spis přitom i o něm prozrazuje leccos zajímavého.
Z výslechu zadrženého odbojáře
„Narodil jsem se dne 30. 5. 1917 v Kyšperku v okrese Žamberk jako syn Františka Petra, topiče na dráze, který zemřel dne 18. 4. 1934,“ začíná obsáhlá výpověď Františka Petra po jeho zatčení protektorátní policií. Výslech probíhal 26. března 1940, přímo v den zadržení. Petr v té době studoval maturitní ročník Státní průmyslové školy v Kladně.
O spolužákovi Smudkovi, s nímž přepadl německého policistu Kniesta, se vyjadřoval chladně: „Se spolužákem Janem Smudkem jsem se seznámil z toho důvodu, že byli jsme oba fotoamatéři. Přáteli jsme nikdy nebyli, neb mně nebyl sympatický, ale stýkali jsme se jako spolužáci. Smudka mohu charakterizovati jako studenta dosti nadaného, ne však ani pilného, svědomitého, dosti surového.“
Petr u výslechu na vládním policejním úřadu v Kladně také prozradil, že Smudek u sebe nosil vojenskou pistoli, a to delší dobu. Získat ji měl během přepadení německého vojáka v Praze: „Smudek mi tu pistoli ukázal několikráte ve škole, seděli jsme vedle sebe v jedné řadě přes uličku. (…) Vyjadřoval se, že by pro případ nějakého převratu chtěl zřídit v Kladně partu, která by odebírala německým vojákům zbraně.“
Kauza kladenská vražda. 7. června 1939 zastřelili studentští odbojáři František Petr a Jan Smudek německého policistu v Kladně. Na snímku zavražděný policista. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek Praha/Jan B. Uhlíř
Kauza kladenská vražda. 7. června 1939 zastřelili studentští odbojáři František Petr a Jan Smudek německého policistu v Kladně. Na snímku zavražděný policista. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek Praha/Jan B. Uhlíř
Přepadení opilého policisty
Spolužáci si úplně nerozuměli, případnou odbojovou akci ale zvažovali společně. Petr to podrobně popsal i při výslechu, když došlo na popis události ze 7. června 1939. Toho večera spolužáci zamířili do kina a po představení ještě do hostince U Šamsů nedaleko kladenského reálného gymnázia. „Tam jsme přišli asi po 23 hod. Sedli jsme si se Smudkem napravo od vchodu do restaurační místnosti. U sousedního stolu seděl německý policista v uniformě s nějakým děvčetem. Smudek měl v úmyslu, abychom policistovi odcizili pistoli.“
Petr napřed ve výpovědi prohlásil, že od Smudka převzal opakovací pistoli ráže 6,35 mm až po odchodu z hospody. Vzápětí se opravil, zbraň přebral již cestou z kina. A Smudek mu také asi před čtrnácti dny názorně vysvětlil, jak s pistolí zacházet. Ozbrojení studentští odbojáři vypili v hospodě po dvou pivech a vyčkávali na odchod policisty. Ten se nacházel v podnapilém stavu a mládenci podnik opustili, když se nacista chystal k zaplacení útraty.
František Petr: Ulekl jsem se a vystřelil
A tohle je opět pohled do Petrovy výpovědi: „Za několik minut vyšel policista sám z hostince, zmizel na chvíli v Havlíčkově ulici, domnívám se, že šel na malou stranu, vrátil se zpět do Váňovy ulice a pokračoval směrem k reálce. Šli jsme pomalu před ním, a když nás na rohu Hruškovy ulice docházel, obrátili jsme se proti němu a s pistolemi v rukou zvolal na něho Smudek: ‚Hände hoch!‘ Pozoroval jsem, že policista snažil se vytrhnouti svoji pistoli z opasku, vtom však padla rána, kterou vystřelil Smudek a já stoje asi krok nebo dva opodál, jsem se ulekl a vystřelil jsem ihned z mojí pistole.“
František Petr české protektorátní policii vylíčil, že se v tu chvíli dal na útěk. Za chvíli ho měl dohonit Smudek, který vyprávěl, že když se shýbal nad ležícím policistou, vyšla z jeho pistole další rána. Smudek zpanikařil a z místa činu zmizel, aniž by oběti sebral pistoli, kvůli které se celé loupežné přepadení naplánovalo. Místo zbraně se v tom zmatku stala trofejí čepice. „Smudek přinesl s sebou uniformní čepici onoho policisty. Proč ji vzal s sebou, neřekl.“
Stanné právo nad Kladnem
Pozdější vyšetřování průběh přepadení sice upřesnilo, ale nic se neměnilo na faktu, že likvidaci německého policisty rovnocennou měrou zrealizovali dva studenti místní průmyslovky. Jan Smudek a František Petr. Zabili člena uniformované pořádkové policie čili Ordnugspolizei, která byla součástí přímé okupační moci, sledovala práci protektorátního četnictva a vůbec držela v ruce jakýsi pomyslný meč pro případ nepokojů či povstání. Velení bylo v rukou SS, konkrétně v červnu 1939 pořádkové policii velel prominentní nacista SS-Brigadeführer a generálporučík Jürgen von Kamptz.
„Dva mladí muži zastřelí německého policistu, něco takového okupační moc vůbec nečekala. Gestapo zuřilo, nad Kladnem bylo vyhlášeno stanné právo,“ popisuje historik Jan B. Uhlíř tehdejší vypjatou atmosféru. Protektorátní vláda měla strach z pomsty a krveprolití, český tisk případ líčil jako opovrženíhodnou výjimku, která se nebude opakovat: „Kladenský zločin. Celá česká veřejnost odsoudila tuto zákeřnou vraždu! Má-li být poměr mezi námi a Němci důstojný, nesmí vnikat do vzájemných styků česko-německých živel nezdravý, který by se snad projevoval úsilím o podřazenost na straně jedné a povýšeností na straně druhé.“
Gestapo bezprostředně po vraždě policisty zatklo 105 nic netušících kladenských občanů, surové vyšetřování a vazbu tehdy nepřežil třeba kladenský starosta František Pavel. Měl vůbec takový osamocený odbojový čin smysl vzhledem k popisovaným tragickým následkům? „Když se někdo rozhodne k aktivnímu odboji proti totalitnímu režimu, těžko jej může odsuzovat někdo bez obdobné zkušenosti. Ať už je riziko sebevětší, hodnoty, které nacismus i komunismus potíraly, a jejichž ztráta aktivizovala odboj, nikdy nebyly definitivně potlačeny,“ zvažuje Jan B. Uhlíř.
Prostřílel se gestapem
Po pachatelích gestapo napřed marně pátralo, smyčka se však postupně stahovala. Když 26. března 1940 protektorátní četníci zadrželi Františka Petra, netušili, že se tak rychle přizná ke kladenské vraždě a udá i spolužáka Jana Smudka. Gestapo se shodnou náhod pokusilo Smudka zatknout již 20. března, protože ho podezřívalo z nelegálních aktivit pod rouškou skautského hnutí na jeho rodném Domažlicku. Že by měl však něco společného s kladenským činem, netušilo. Až o šest dnů později to četníkům vyzradil František Petr.
Neuvěřitelný osud Jana Smudka byl barvitě vykreslen již mnohokrát. Odbojář se napřed prostřílel při zatýkání gestapem v Domažlicích, když těžce zranil jednoho z jeho příslušníků. O několik dnů později zastřelil na útěku dva příslušníky německé pohraniční stráže a později vážně zranil českého četníka. Podobně jako se po válce prostříleli na svobodu bratři Mašínové, Smudek se s pistolí v ruce probil z Domažlicka do Prahy a spojil se tam se špičkami odboje.
Legenda o nepolapitelném Janovi
To už po Smudkovi pátral celý protektorát a v novinách vycházely výzvy k dopadení za tučnou odměnu. Zároveň se začala tvořit legenda o nepolapitelném Janovi. Odboj Smudka vyslal přes hranice a nepolapitelný Jan se přes nepřátelská území Slovenska a Maďarska šťastně dostal až do Bělehradu, který byl v roce 1940 ještě svobodným městem. Po francouzské anabázi skončil u britského královského letectva RAF a v Anglii se nezraněn dožil i konce války, tedy 8. května 1945.
Okupační režim běsnil, po odhalení střelců v březnu 1940 gestapo zatklo a poslalo do koncentračního tábora i 150 nevinných občanů Domažlic. „Příběh nepolapitelného Jana ale zároveň nesmírně morálně posílil domácí i zahraniční odboj,“ vypráví historik Jan B. Uhlíř. „Mělo to i psychologický dopad na gestapo a vůbec všechny uniformované složky okupační moci, které ztratily jistotu, že jim v protektorátu nic nehrozí.“ Už v roce 1943 ve Spojených státech vyšel o nepolapitelném Janovi komiks s názvem Wanted by the Gestapo. A jméno hrdiny bylo jen nepatrně změněno na Jan Smutek.
Komiks o Janu Smudkovi, který už v roce 1943 vyšel ve Spojených státech. Příběh nepolapitelného Jana se tehdy stal mezinárodní legendou na spojenecké straně válečné fronty. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek Praha/Jan B. Uhlíř
Komiks o Janu Smudkovi, který už v roce 1943 vyšel ve Spojených státech. Příběh nepolapitelného Jana se tehdy stal mezinárodní legendou na spojenecké straně válečné fronty. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek Praha/Jan B. Uhlíř
Nikdy neodeslané dopisy z Berlína
„Druhého z účastníků kladenské akce paradoxně čekal úplně jiný osud,“ říká Uhlíř. Podle badatele neměl František Petr povahu, aby se zatčení aktivně bránil. „Možná dokonce zatčení považoval za jistou úlevu, která ho zbavila každodenního stresu. Podle mě to byl nešťastný kluk, který upřímně litoval, že se akce vůbec zúčastnil.“
Badatel v soudním spisu Františka Petra nalistuje dopisy, které obžalovaný napsal v berlínském vězení Plötzensee. „Zůstaly ve spise, cenzura je nepustila. Kvůli některým nevhodným formulacím, které jsou v listech dodnes vyznačeny červenou tužkou,“ ukazuje historik.
Petr si v nikdy nedoručeném dopise matce a mladší sestře Milušce upřímně stěžuje, jak potkal nejhoršího člověka, jaký se mu kdy mohl postavit do cesty. Spolužáka Jana Smudka: „Nikdy jsem vás maminko nezarmoutil a všude mne měli ze všech nejradši, jistě jste se přesvědčila. Druhým spolužákům mne dávali za vzor, jak si hledím učení a jak jsem pilný. Přišel mi ale do cesty zlý spolužák, o němž jsi jistě mnoho slyšela, a tento rozbil můj život. Maminko, nikomu jsem nikdy neublížil. Toho spolužáka jsem neměl rád a nikdo ze třídy, neboť byl surový.“
On je na svobodě a já musím za něho trpět
Asi se tak rozdílné povahy neměly nikdy potkat. O několik řádků dále si v dopise na spolužáka Petr znova stěžuje: „On je na svobodě a já musím za něho trpět.“ Přesto si dělal naději, že berlínský kriminál přežije: „Maminko, jsem trpělivý a doufám, že Pán Bůh nedopustí, abych byl více trestán, a dopřeje mi brzkého návratu domů. Ani nevíš, jak se těším na ten okamžik.“
František Petr se nedočkal. Německým Lidovým soudem byl 12. července 1940 odsouzen za přípravu velezrady a vraždu k trestu smrti, rozsudek byl vykonán gilotinou. „Stal se tak vůbec prvním protektorátním občanem popraveným v berlínské věznici Plötzensee. Pod gilotinu anebo na šibenici do tamní popravčí místnosti soud následně poslal dalších 612 odbojářů z protektorátu a ze Sudet,“ vypočítává znalec protektorátních dějin.
Oběti znova dostávají jména
Historik postupně zpracoval všechny spisy Lidového soudního dvora, které se týkají popravených představitelů odboje z Protektorátu Čechy a Morava v trestní věznici Berlín-Plötzensee. Nacisté jich na tomto centrálním popravišti Třetí říše poslali na smrt 612. Soudní spisy sice po válce doputovaly složitou cestou do Prahy (částečně i přes Moskvu), avšak byly uloženy ve Studijním ústavu ministerstva vnitra, kde měla k tajnému fondu přístup jen Státní bezpečnost (StB), případně členové ústředního výboru KSČ.
Po revoluci v roce 1989 byl sice fond odtajněn a dnes je součástí Archivu bezpečnostních složek, historikové ho ale zatím zkoumali spíš namátkově. Popravení z Berlína se tak až na pár výjimek (v Plötzensee zahynul třeba i Julius Fučík) stali anonymní součástí odboje. Na rozdíl například od Čechů zastřelených během heydrichiády v Praze či odbojářů, kteří zemřeli v koncentračních táborech. Uhlíř nyní berlínským obětem vrátil jména, tváře i jejich hrdinské příběhy.
Iniciátorem pátrání byl Památník německého odboje v Berlíně (Gedenkstätte Deutscher Widerstand), který českého historika vyzval, aby osudy obětí důkladně zpracoval. „A výsledkem je expozice, která bude v Berlíně slavnostně otevřena první červencový týden za účasti německých i českých politických špiček,“ informuje Jan B. Uhlíř.
Gilotina v Plötzensee Zdroj: Archiv Jana B. Uhlíře
Gilotina v Plötzensee Zdroj: Archiv Jana B. Uhlíře
Pozvánka na popravu
Než badatel zavře složku se spisem Františka Petra, ukáže ještě pozvánku na popravu. Je to děsné čtení: „Dem Inhaber dieser karte wird gestattet an der Sonnabend, den 14. September um 6.10 Uhr in dem Gefängnis Berlin Plötzensee… Držitel této karty bude vpuštěn v sobotu 14. září v 6.10 hodin do berlínské věznice Plötzensee k účasti na výkonu trestu smrti nad studentem vyšší obchodní školy Františkem Petrem.“
Jan B. Uhlíř představuje i vyhlášky, které o stětí gilotinou posléze informovaly občany protektorátu. S cílem zastrašit veřejnost. „Zajímavé bylo, že v Berlíně nechali vytisknout ještě speciální vyhlášku pouze v němčině, tedy určenou výhradně pro území tzv. Staré říše. Ta dokazuje, jak moc takzvaná kladenská vražda popudila a vlastně i ponížila nacistický režim.“
Alespoň krátká citace z vyhlášky: „Pro přípravu velezrady a vraždu Lidovým soudním dvorem dne 12. června 1940 k smrti a k trvalé ztrátě četných občanských práv odsouzený 23letý František Petr z Kladna (Čechy) byl dnes popraven. Berlín, 14. září 1940. Vrchní státní návladní u Lidového soudního dvora.“
Po válce, ovšem ani po roce 1989, si už na Františka Petra nikdo nevzpomněl, zatímco jeho spolužák Jan Smudek je oslavován dodnes. Smudek zemřel v roce 1999 na Domažlicku, na spolužáka Petra se ho zřejmě nikdo nestačil zeptat. Především proto, že Petrův soudní spis z temných časů nacistické okupace ležel v devadesátých letech zcela nepovšimnut v archivu.
