O možná nejslavnějším českém odbojáři Josefu Mašínovi se až do letošního roku soudilo, že po zatčení v květnu 1941 na gestapu nikdy nepromluvil. Historik Jan B. Uhlíř ale v květnovému článku pro CNN Prima NEWS zveřejnil část výslechových protokolů, které odbojář podepsal. Text vyvolal bouřlivý ohlas, o Mašínovi se teď rozvíjí nová veřejná diskuse a článek dokonce vedl i ke změně Mašínova hesla na Wikipedii.
„Traduje se, že Mašín své spolupracovníky nevyzradil,“ uváděla ještě letos v květnu encyklopedie Wikipedie. Poté, co jste CNN Prima NEWS poskytl ukázky z výslechových protokolů, Wikipedie přidala větu: „Z nalezených záznamů výslechů vyplývá, že tomu bylo jinak.“ Překvapily vás různorodé reakce veřejnosti, které po zveřejnění článku následovaly
Překvapila mě především skutečnost, že události z éry Protektorátu Čechy a Morava, i když jde o naše historické trauma, budí výrazné emoce i téměř osm desítek let po jeho zániku.
Nacisté Mašína popravili 30. června 1942. Řada čtenářů CNN Prima NEWS vám vyčítala, že chcete odkaz odbojáře záměrně očernit. „To je ostuda, že takhle špiníte jeho památku,“ napsala v diskusi například paní Zlatuše Bandryová. Co byste jí vzkázal?
Nepochybně to, že jsem nikoho neočernil. A že historik musí být maximálně objektivní a vždy se přiklonit k variantě „padni, komu padni“, byť to může vyvolat i negativní reakce. A také, že případní kritici by se měli nejprve seznámit s podstatou problému. A to většina z nich nejen že nechce, ale ani nedokáže.
V Archivu bezpečnostních složek jste našel asi dvacet stran Mašínových výslechových protokolů. Nenapadlo vás ani na chvíli, že by bylo lepší takový třaskavý nález raději zamlčet?
Rád bych uvedl, že jsem nebyl první, kdo tyto protokoly držel v rukou. Jak jsem zjistil, část z nich už pročetl kolega Petr Koura, když shromažďoval materiál pro diplomovou práci. Tehdy se ale informace o obsahu protokolů nedostaly do médií.
A napadlo vás tedy protokoly zamlčet?
Ano, napadlo. Předpokládal jsem, a evidentně právem, že části veřejnosti se nebude líbit, dotknu-li se ikony. A přesně to se stalo. Historik ale vždy musí počítat s neporozuměním, chce-li dostát svému povolání. A koneckonců především svědomí. Jinými slovy: Josef Mašín starší je bez jakékoli diskuse velkou postavou moderních českých dějin. Ale budování jeho kultu? Po vzoru Fučíka? To odmítám. Mašín byl po zatčení, po boji s gestapem, v tak hrozném stavu, že začal vypovídat až pět měsíců poté…
To je asi důležité připomínat.
Ano, Mašín sice hovořil, ale až s takovým odstupem, že nikoho dalšího nemohl příliš ohrozit. Nezbytnou lhůtu pro mlčení – anebo pro mlžení a svádění na falešnou stopu, kterou odboj obecně stanovil na tři dny, tak podle dochovaných výslechových protokolů překonal zhruba padesátkrát. Vypracované vyšetřovací metody gestapa byly téměř nepřekonatelné, a proto je třeba vážit si každého, kdo jim odolal v prvních kritických hodinách a dnech hned po zatčení. Mašín tedy rozhodně neselhal. Vždyť další jedinečný důkaz, že výslechové protokoly Mašína nekompromitují, nám vlastně poskytla sama Státní bezpečnost. Měla je v držení nějakých 35 let a nikdy je jakkoli nepoužila. Proč asi? Určitě ne proto, aby chránila jeho pověst.
Skutečný historik nepíše na objednávku, tedy pokud na jeho rodinu zrovna nemíří hlaveň samopalu.
Vy se osudem Josefa Mašína zabýváte dlouho, odkdy vlastně?
Vztahoval jsem se k němu už jako chlapec, aniž bych tušil, že jednou budu historikem. Vyrůstal jsem totiž v rodině, kde se doma mluvilo beze strachu nejen o něm, ale i o jeho synech. Vždycky jsem Mašína považoval za vzor vrcholného vlastenectví, pro nějž byly výrazy „národ“ a „vlast“ absolutnem. V životě i ve smrti. A Mašín se smrti nepochybně nebál, protože jí pohrdal již jako frontový voják v legiích za první světové války. Dotýká se mě, že mu po zatčení nebyla umožněna rychlá a bezbolestná smrt a že byl vystaven hroznému, středověkému trápení, o jehož podrobnostech se zdráhám hovořit.
Josef Mašín na snímku z roku 1938 Zdroj: ČTK
Proč?
Protože znám podrobnosti. Třetí říše Adolfa Hitlera totiž mimo dalších příšerných věcí, jakými byly například plynové komory anebo eutanazie, obnovila i formu středověkého mučení. Užívání útrpného práva zakázal v Prusku již v osmnáctém století král Bedřich II. Veliký, vzdělanec, osvícenec a svobodný zednář. Ale vrátím se k Mašínovi. Když jsem pracoval pro ministerstvo obrany, nechal jsem v roce 2012 z vlastní iniciativy v Národním archivu odborně konzervovat jeho motáky z vězení.
To jsou ty známé motáky, v níž Mašín píše své ženě, aby z dětí vychovala „čestné uvědomělé Čechy?“
Ano. Učinil jsem tak především z úcty k jejich pisateli a z pocitu, že nutně musí být zachovány pro budoucí generace. Aby se jednou mohly vztahovat k hrdinům. Na základě této mé iniciativy vznikl pak i zajímavý článek v časopisu Historie a vojenství. Takže když to shrnu: V Čechách kritizují především ti, kteří neznají podstatu určitého problému. Ale to je syndrom, který bude nepochybně dále provázet i naše potomky…
V minulém režimu bývalo běžné, že životopisy významných odbojářů historikové často přepisovali podle instrukcí komunistické strany a Státní bezpečnosti (StB). Takový byl třeba osud Julia Fučíka, jen se změnil v nezpochybnitelný režimní kult. Nekritické vytváření nějakých „nových Fučíků“ přináší každá doba, je tedy úlohou historiků také to, že v případě potřeby brzdí určitou „lidovou mytizaci“ historických osobností?
Skutečný historik nepíše na objednávku, tedy pokud na jeho rodinu zrovna nemíří hlaveň samopalu. V minulém století psali na objednávku především marxističtí historikové, což je zvláštní morální kategorie, která by jednou měla být zkoumána především z hlediska neuvěřitelné míry oportunismu. Tak velkého oportunismu, že to překračuje hranice myslitelného.
Škoda, že tato kategorie historiků nebyla nikdy zkoumána z hlediska psychiatrického. A škoda, že žáci těchto historiků, kteří dnes stojí na jejich místech, nenašli odvahu se od nich alespoň verbálně distancovat. I dnes máme historiky, kteří píšou na objednávku. A také laiky, kteří se za historiky rádi vydávají, ačkoliv s oborem nemají nic společného a svými subjektivními tvrzeními matou veřejnost. Profesionál by ale měl především ctít Josefa Pekaře, který dobře věděl, že historik musí být nadstandardně orientován v současnosti, aby byl schopen žijícím přiblížit dobu minulou natolik srozumitelně, aby porozuměli podstatnému.
Jan B. Uhlíř (49)
Český historik a jediný soudní znalec se specializací na neonacismus v České republice, loni byl ale přizván i k soudnímu líčení se slovenským extremistou Marianem Kotlebou. Znalec dějin Protektorátu Čechy a Morava i dějin Třetí říše. Je autorem či spoluautorem osmi knižních monografií a téměř 400 studií a článků v odborném i denním tisku u nás i v zahraničí. V současné době je vědeckým spolupracovníkem Památníku německého odboje (Gedenkstätte Deutscher Widerstand) v Berlíně a zkoumá spisy berlínského Lidového soudního dvora (Volksgerichtshof, soud zřízený nacisty pro potírání nejtěžších politických trestných činů – velezrady a zemězrady), který poslal na smrt i stovky českých odbojářů. A právě v těchto spisech našel jakožto součást sodní dokumentace jiných případů i svědectví Josefa Mašína. Tedy výslechové protokoly gestapa podepsané přímo Mašínem.
Už jste zmínil marxisty pokroucený příběh odbojáře Julia Fučíka. Co všechno s jeho osudem udělali komunisté?
Fučík byl vybrán z několika variant, stejně mohl být zneužit i osud jiného odbojáře. Vytypován byl hned z několika důvodů: Byl komunistou, byl mrtvý, byl považován za pohledného muže, no a s pomocí motáků napsal ve věznici Reportáž psanou na oprátce. To stačilo. A ještě tu bylo nasazení jeho manželky, která po válce s nálepkou „vdova po hrdinovi“ jezdila po republice. Jsem přesvědčen, že Fučíka by jeho „zbožštění“ – při jeho pověstném smyslu pro humor – spíše pobavilo. Možná ale i znechutilo. Strana byla všemocná. Položil si ale někdy někdo otázku, jak by asi dopadl Fučík, pokud by ho nacisté nepopravili? Jako Rudolf Slánský anebo spíš jako Pavel Kohout?
To je zajímavá úvaha, ovšem bez odpovědi. Svět nicméně po válce sdílel příběh, jaký o Fučíkovi vytvořili českoslovenští komunisté. Do kolika jazyků byla Fučíkova Reportáž přeložena?
Asi do devadesáti. V tomto ohledu je Fučík nejúspěšnějším českým spisovatelem. In memoriam. Vzhledem k manipulaci s jeho osobností, kterou učinil komunistický režim, je však dnes Fučík naopak nespravedlivě ignorován, někdy v podstatě opovrhován. Obojí je špatně a měl by být konečně vnímán objektivně. Koho ovšem napadlo vytáhnout z archivu jeho dochované výslechové protokoly z gestapa a srovnat je s Reportáží?
Chystáte se takové srovnání udělat?
Je to téma, které považuji za velmi zajímavé. A ano, už jsem byl osloven se žádostí o srovnávací publikaci.
Jak by zveřejnění výslechových protokolů mohlo změnit pohled na Reportáž?
Mohlo by potvrdit anebo vyvrátit konkrétní Fučíkem uváděná tvrzení. Popřípadě je doplnit, upřesnit či vsadit do širšího kontextu.
Říkal jste mi, že určití lidé, kteří asi ve velmi dobré vůli stráží odkaz Josefa Mašína, vás za ty nalezené protokoly chtěli nějak veřejně odsoudit. Jak to dopadlo?
Společní přátelé jim vysvětlili, že se ve svém celém profesionálním životě snažím odkaz Josefa Mašína vyzdvihovat, nikoliv jej hanět. Pokud jsem se někdy vyjádřil neobratně, nešlo o zlou vůli.
