Největší český zrádce. Moravec byl legionář i Hitlerův fanatik, pro kterého není omluva

Proč má Emanuel Moravec pleš? Aby to Němce tolik nešimralo, když jim neustále leze do zadku.

Tento vtip si Češi za druhé světové války říkali jen hodně potichu. A pouze před tím, komu naprosto věřili. Ministr školství a lidové osvěty byl nejvýraznějším a nejnebezpečnějším českým kolaborantem s nacisty, osobně přísahal věrnost Reinhardu Heydrichovi, aktivně se podílel na nejstrašnějších hrůzách, které během okupace postihly jeho národ. Stal se symbolem zrady.

ČTĚTE TAKÉ: Týral prezident Zápotocký vězně v koncentráku? Gottwaldův nástupce nebyl jen bodrý strýc

Pár let před protektorátem by to přitom nikdo nečekal.

Vlivný a uznávaný holohlavý důstojník psal pod pseudonymem Yester do Peroutkovy Přítomnosti. Byl zapáleným masarykovcem, jeho úvahy zaujaly i samotného TGM. Po smrti prezidenta Osvoboditele stál u rakve čestnou stráž.

V předchozím válečném konfliktu patřil k legionářům, v Rusku byl dvakrát raněn. Za první republiky se vypracoval na plukovníka generálního štábu, velitele pražského 28. pěšího pluku.

Když došlo na mnichovskou dohodu, křičel podle pamětí prezidentova tajemníka Prokopa Drtiny na Edvarda Beneše, že nesmí dopustit kapitulaci. „Kdo je malý, nemá právo se vzdávat. Nebudeme mít druhou možnost se vzchopit,“ argumentoval.

Pár měsíců poté byl však právě on Hitlerovým nejhorlivějším přisluhovačem. Mužem, který bez zaváhání souhlasil s popravami svých krajanů.

Kde se to v něm vzalo?

„To je otázka na psychologa,“ uvažuje v rozhovoru pro CNN Prima NEWS historik Libor Svoboda. „Za první republiky byl skutečně jedním z vůbec nejloajálnějších. Mnichov pro něj musel znamenat obrovský otřes. Najednou se rozplynulo všechno, čemu obětoval svůj život. Čemu věnoval tolik energie. Když viděl Beneše, jak to tváří v tvář Hitlerovi vzdává, došlo u něj k nepopsatelnému zhroucení iluzí. Jemu se absolutně rozložil svět, který pro něj měl smysl.“

Konkrétně z Beneše, kterého si dlouho tak vážil, musel být nevýslovně zklamaný.

„Asi i přímo zhnusený,“ doplňuje Svoboda. „Začal ho nenávidět. Ti, kterým věřil, v jeho očích zradili. Uletěli pryč. Takhle to tenkrát vnímalo hodně lidí, každý si to v sobě řešil jinak. Moravec tím, že názorově úplně otočil znaménka.“

Beneš jako ješitný trpaslík

K veletoči dosud oddaného vlastence přispělo více vlivů. Zásluhou Mnichova jej zjevně nedopálil jen Beneš, ale i Západ. Dlouhodobě se navíc netajil fascinací italským fašistickým vůdcem Benitem Mussolinim, sklon obdivovat autoritářské vedení se tedy nakonec přenesl i na nacisty. Tím spíš, když mu poskytli možnost znovu psát do novin, což měl za druhé republiky zakázáno. A když ho vzali na okružní cestu po Německu, kde zcela propadl kouzlu jejich válečných úspěchů.

K zásadnímu osobnímu obratu jej však vedly i jiné důvody.

Už za první republiky si navykl žít nákladně, měl spoustu většinou náctiletých milenek. Nutně potřeboval peníze. A toho okupanti dokázali využít. Zdatný řečník dostal vlastní pořad v rozhlase, napsal knihy Rozhovor se skutečností a V úloze mouřenína. U Němců mu hodně pomohlo, když dal dohromady skupinu aktivistických novinářů, kteří šířili propagandu přesně podle berlínských not.

„Byl to člověk bezesporu inteligentní. Ale taky bezskrupulózní. Bezohledný. Postupoval velmi fanaticky,“ tvrdí Svoboda. „Jak na tuhle kartu vsadil, zaplétal se do toho čím dál víc. Do svých záměrů zatáhl celou rodinu – manželka se stala konfidentkou gestapa, jeden syn vstoupil do SS, druhý do wehrmachtu, třetí kvůli otcově postoji naprosto zbytečně zahynul při náletu v Rakousku, kde byl na cvičení Hitlejugend.“

Kolaborantů měli Češi mezi sebou dost, Moravec se však vyjímal. A zdaleka nejen proto, že těsně po příchodu Němců patolízalsky naléhal, aby nová protektorátní vlajka měla v modrém klínu hákový kříž.

Na veřejnosti neúnavně útočil na Beneše, kterého nazýval „ješitným trpaslíkem, kolem něhož se shromáždila židovská smečka“. Podílel se na vytvoření Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, které mělo vychovávat dorost v nacistické ideologii. Byl u vzniku propagandistické organizace Veřejná osvětová služba a Ligy proti bolševismu. Navrhoval K. H. Frankovi, aby vládní vojsko bojovalo po boku wehrmachtu. V knize Ve službách nové Evropy ubezpečoval: „Jdu za Adolfem Hitlerem cestou necestou.“

Do ministerské funkce jej v roce 1942 vybral přímo Heydrich, který do Berlína o svém člověku s neskrývanou spokojeností hlásil: „Často lze od Čechů slyšet, že jmenování Moravcovo je horší, než kdyby se byl stal ministrem školství a vedoucím Úřadu lidové osvěty Němec.“

Něco na tom bylo – snaživý Moravec pak surově tlačil na stařičkého prezidenta Emila Háchu, aby plnil i ty nejděsivější německé představy. Cenzuroval mu jeho projevy. Aktivně se podílel i na těch nejtemnějších represích. Němci mu věřili. Není náhoda, že po atentátu na Heydricha pověřil ministr propagandy Joseph Goebbels právě jeho, aby na protektorátních náměstích zorganizoval manifestace solidarity s Říší.

„Moravcovo zapojení bylo bezprecedentní. Dělal i věci, které dělat nemusel,“ míní Svoboda. „Jeho činnost mnohonásobně převyšovala pouhou prospěchářskou kolaboraci. Byli lidé, kteří se stali členy protektorátní vlády, ale hráli to na obě strany. Snažili se pomáhat odboji. U Moravce nic takového nenajdeme. Pro něj není žádná polehčující okolnost. Žádná omluva. Je podepsaný pod těmi nejhoršími věcmi, schvaloval zastřelení vlastních lidí.“

Němci mají rádi české kroje

Svými krajany pravděpodobně vnitřně opovrhoval. Přesto je vytrvale nabádal, že jiná cesta než s Němci neexistuje. Dokazuje to mimo jiné jeho projev z roku 1944, který cituje americký historik Chad Bryant v knize Praha v černém, nacistická vláda a český nacionalismus.

„My ty Němce vlastně známe. Mají rádi českou muziku, české národní kroje, a když se jim nehážou klacky pod nohy, jsou to zcela srdeční lidé,“ mínil podle knihy Moravec. „Rusové jsou Čechům oproti tomu stejně cizí jako Číňané. Výsledkem sovětské vlády bude, že česká ekonomika bude muset plně vycházet vstříc cizím požadavkům.“

Pro exilovou vládu v Londýně bylo chování velikášského egoisty nepřijatelné. I na něj měl být stejně jako v Heydrichově případě proveden atentát, dokonce k tomu v Británii vznikl paradesantní výsadek. K akci nakonec vzhledem k okolnostem nedošlo, domácí odboj to ale Moravcovi přesto chtěl spočítat se vším všudy.

„Yester a ještěr, tam je rozdíl jen dvou háčků. A na jednom z těch háčků bude viset,“ cituje dobové pořekadlo historik Jan B. Uhlíř.

Moravec ubezpečoval o pevnosti svých názorů ještě 2. května 1945, kdy v Národní politice publikoval článek Doznávám a znovu tvrdím. O tři dny později přišel jeho konec. Nacisté jej vezli autem do Mělníka, kde měl z tamní vysílačky promluvit k národu. On už ovšem věděl, že je vše prohrané. V Chotkově ulici pod Pražským hradem vozu došel benzin, Moravec využil nepozornosti německého doprovodu, vzal revolver a zastřelil se.

Jistě věděl, že kdyby to neudělal sám, brzy by to provedl někdo za něj. Dost možná někdo, s kým byl kdysi v legiích. Kdo před válkou taky křičel, že Němcům je třeba se postavit.