Šťastné konce: Adopce jako lék na duši pro zvíře i člověka

„Prvního hafana jsme si brali, když jsem byla malá a ani nás nenapadlo jít pro psa jinam, než do útulku,“ vzpomíná Hanka s tím, že si psího přítele moc přála. „Jerry byl se mnou většinu života. Zemřel v necelých jednadvaceti letech, pro všechny to bylo moc těžké,“ líčí Hanka. Bolest ze ztráty milovaného přítele se rozhodli prázdné místo zacelit dalším psem, rovněž z útulku. A tak se do jejího života dostal Alf.

Pes jako přítel i pomocník

Po čase přišla Hančina máma s návrhem na pořízení štěňátka z chovu. S tím se ale Hanka nedokázala smířit. Pak se jí změnil život. „Po čase jsem začala mít psychické problémy a ze dne na den jsem šla na neschopenku. Začala jsem uvažovat nad kamarádkou pro Alfíka a tak jsme se na internetu probírali všemi těmi příběhy a inzeráty. Pak jsem narazila na Ruby – inkontinenční fenečka s popisem love sticker a věděla jsem, že jí musíme dát domov.“ Ruby trpěla chronickým onemocněním ledvin, takže byla nutná dieta, pravidelná vyšetření a dvakrát denně léky. Alf nesl její přítomnost velmi dobře a tak mu ani nevadilo, když se Ruby pasovala na vůdkyni smečky. „Měli se moc rádi, ale z Alfa se stal tak trochu podpantoflák,“ směje se Hanka.

Bohužel, po pár měsících se Rubyin stav prudce zhoršil a ani přes snahu veterinářů se ji nepodařilo zachránit. „Do teď je to pro mě těžké, protože mi velmi pomohla s psychikou a byla u mých progresů,“ vypráví Hanka. Tak se její rodina rozhodla dát domov dalšímu „útulkáči“ – Ťapce. Bylo jí už deset let a měla za sebou nehezkou minulost – zlomenina packy, záněty zubů, nádory na mléčné žláze… „Alfík ji přijal moc dobře a měl dalšího člena do smečky, kterého může hlídat a ochraňovat.“ Tím ale vlna adopcí ani zdaleka neskončila.

Z Ukrajiny i z množírny

„Po nějaké době jsme objevili Daisy, velkou mazlivku, která se sem dostala až z Ukrajiny,“ líčí Hanka. Daisy byla sama odrostlé štěně, a přesto se už ve svém mladém věku stala matkou. Její štěněcí povaha se projevila i na chování v jejím novém domově. „Alfík ji přijal celkem dobře. Byla takové torpédo, které si chtělo pořád hrát a lítat sem a tam. Ťapka moc nadšená nebyla, ale zvykla si – přece jen už má svůj věk,“ popisuje Hanka. Řekli byste, že teď už chlupáčů stačilo? Pak se pletete.

„Mamku napadlo vyzkoušet dočasnou péči. Byla jsem moc ráda, protože to znamenalo dalšího chlupáče. Já osobně bych tedy dočasku nenavrhla, protože bych nebyla schopná se pejska vzdát. Ale v případě Tomíka jsem se na to nesoustředila, potřeboval totiž naši pomoc,“ vypráví Hanka. Tomík totiž pocházel z množírny. „Hrozně se bál – i lidského pohledu. Cílem bylo, aby se Tomík přestal bát lidí a začal si alespoň trochu užívat života,“ líčí Hanka.

Dny ubíhaly a Tomík si pomalu zvykal na svou novou rodinu. „Hodně mu pomohli naši psi. V Alfovi si našel učitele. Začal si s ním i hrát, protože při hraní preferuje psy před fenkami. Pozoroval je nejen při hrách, ale i při všem ostatním. A jednoho dne se rozhodl, že se nechá pohladit a přišel sám. Pak zjistil, jak je to fajn a teď by se nejradši mazlil pořád,“ směje se Hanka.

Má příběh vašeho chlupáče také šťastný konec? Pošlete nám ho i s fotografiemi na primamazlicek@iprima.cz. Každý šťastný konec totiž může být inspirací pro ty, kteří ho teprve hledají.