Ve středu vpodvečer se v místě bohumínské tragédie znovu sešly stovky Romů. „Oběťmi neštěstí byli Romové i bílí. Přátelili se, společně slavili narozeniny a společně i zemřeli. Takový osud by nás měl spojovat, a ne rozdělovat,“ přeje si organizátor akce Slavomír Burianský. Zároveň vyzývá k vytváření romských hlídek, které budou potírat kriminalitu.
U velkého kruhu z planoucích svíček, který měl původně tvar srdce, postává romská rodina oblečená do černých šatů a obleků. Jsou to příbuzní obětí sobotního žhářského útoku v jedenáctém patře věžáku v Nerudově ulici v Bohumíně. Pláčou a ukazují na fotky svých nejbližších, které jsou položeny mezi svíčkami a plyšáky. Je to těžká chvíle i pro ostříleného reportéra, emoce přeživších jsou někdy více traumatizujícím zážitkem než třeba obrysy bezvládného těla pod plachtou.
Temnota je ďábel
Vysoko nad plačícími Romy se ďábelsky šklebí čtyři vyhořelá okna. Černá jako uhel. „Temnota je ďábel. A ďábel, to je peklo, a peklo, to jsou pekelné plameny,“ prohlásí o něco později k několika stovkám účastníků pietního aktu romský pastor Lukáš Ferenc, kazatel sboru Křesťanská Misie. V tu chvíli mnohým znovu vytrysknou slzy.
Zatímco úterní spontánní pietní akt za jedenáct obětí žhářského útoku v Bohumíně byl plný spontánních a předem nepřipravených projevů, středeční shromáždění je organizované jako polní mše za padlé. V úterý se akce konala pod záštitou olašského prince a předsedy Unie olašských Romů Josefa Stojky, ve středu štafetu přebírá Slavomír Burianský, předák romské komunity v Karviné a hluboce věřící křesťan, jak sám říká.
Zakládám Černé pantery
„Dnešní setkání patří hlavně modlitbám za oběti,“ říká Burianský v rozhovoru pro CNN Prima NEWS. Shromáždění však svolal i z jiného důvodu, přítomných 300 až 400 Romů chce po akci zasvětit do svého projektu takzvaných romských hlídek na Ostravsku. „V každé nebezpečné lokalitě bych chtěl mít placené hlídky, které by udržovaly pořádek, a to nejen mezi Romy. Pět bombarďáků v každém městě, mohli by si třeba říkat Černí panteři. A hlídali by kriminalitu, aby třeba do věžáků nechodili cizí lidi nebo dokonce narkomani,“ vysvětluje.
Burianský věří, že by si taková romská hlídka mohla všimnout, že do panelového domu vchází muž s kanystrem benzinu, jak se to zřejmě stalo v sobotu právě tady v bohumínské Nerudově ulici. Byť to byl příbuzný obětí, s benzinem v ruce neměl podle romského předáka vůbec vcházet do domu. „Nemocnice, pošty, úřady, všechno je dneska málo zabezpečené,“ říká a připomíná prosincovou střelbu v nedaleké Fakultní nemocnici v Ostravě.
Lukáš nekradl ani nefetoval
Před věžákem vzniká improvizované pódium a kázaní pastora Lukáše Ference doprovázejí křesťanské písně v romštině. Kdo nerozumí romsky, pochytil by asi jen slovo Ježíš, někdo ovšem možná ví, že slovo beng znamená ďábel. Žhář v jedenáctém patře zdejšího věžáku způsobil skutečně bengálský oheň. Slavomír Burianský vzpomíná na konkrétní oběti: „Dobře jsem znal Lukáše B., který přišel na oslavu. Zahynula i jeho přítelkyně a jejich jedenáctiletá dcerka. Lukáš si to nezasloužil, měl dobré srdíčko, suprový kluk, skvělý tanečník. Nekradl, nefetoval, šel pořád dopředu, to mohl být jednou výborný romský politik.“
Nemá prý smysl počítat, kolik v sobotu zemřelo Romů a kolik příslušníků majority. „Obětmi neštěstí byli Romové i bílí, třeba Lukáš byl náš, Rom. Prostě se přátelili černí i bílí, společně slavili narozeniny a společně zemřeli. Ten strašný osud by nás měl spojovat, a ne rozdělovat podle barvy kůže,“ přeje si předák Burianský. Dost ho proto mrzí, že pozůstalým nepřijel vyjádřit soustrast premiér Andrej Babiš či prezident Miloš Zeman. „V tom cítím trochu rasismus z nejvyšších míst. Na vládě si podle mě řekli, že to bylo nějaké vyřizování účtů mezi cikány, že tady nemusí být. Když nedávno na Dole ČSM zahynulo třináct horníků, přiletěl tam Babiš vrtulníkem skoro okamžitě.“
„Ať jsme Romové anebo Češi, před Ježíšem jsme si všichni rovni,“ hlásá z improvizované kazatelny u bohumínského věžáku pastor Lukáš Ferenc. „Nenávist je cestou do pekla,“ zvolá emotivně v závěru řeči. Tři anebo čtyři stovky přítomných Romů mu naslouchají v absolutní tichosti, sídlištěm se v tu chvílí nesou hlavně dvě slova. Bůh a ďábel.
