Soubor Doudleban
Při masopustech, dožínkách a dalších lidových zábavách a slavnostech se odjakživa lidé scházeli, aby zpívali písně a družili se při tanci. Tyto tradice na jihu Čech udržuje už 80 let národopisný soubor Doudlebany. Pojďte s pořadem Prima Česko navštívit místo jeho vzniku a poznat pestrý folklor zdejšího kraje.
Slova i nápěv Doudlebské polky znají v malé obci nedaleko Českých Budějovic i děti v kočárku, kdy se s jihočeským folklorem začínají sžívat. „Jmenuju se Mirka Dušáková a děti tady v Doudlebech vedu už 13 let,“ představuje se vedoucí souboru a pokračuje: „Soubor má už padesát dětí a myslím si, že to má veliký smysl… Vnímají naši lidovou hudbu, písně, tance, zvyky.“
A její kolegyně, Marcela Smutková, ji doplňuje: „My nemusíme vymýšlet choreografie, protože ty tance, které tancujeme, jsou staré 150 let. Snažíme se tančit podle toho, jak tančili naši předkové.“
Vzpruha a rozptýlení v těžkých časech
Soubor Doudleban vznikl za druhé světové války v roce 1943, kdy bylo paradoxně zakázáno tancovat. Jeho členové ale dostali zvláštní povolení. Ochotníci, kteří do té doby hráli divadlo, směli začít veřejně vystupovat s písněmi a tanci v lidových krojích.
„My máme spíš kroj, který se přibližuje Chodsku, Hornímu Rakousku, takže je takový barevnější,“ líčí členka, Eugenie Klufová v pořadu Prima Česko. A přidává i pořadí, v jakém se jednotlivé části oblékají: „Když se děvče obleče, tak prvně si vezme bílou košili, která má krátký rukáv, má stojáček s krajkou. Pod tím má spodničku, bílé punčochy, které jsou pletené, a je to takzvaný pucíkatý vzor. Potom si děvče vezme šněrovačku, ta je černá sametová. Šněrovačka má takzvané honzíky, aby šerka, sukně držela. Přes šerku se nosí fěrtoch neboli zástěra. Na ramenou máme hedvábné šátky a svobodná děvčata na hlavách věnečky, vdané ženy nosí šátky, některé nosí čepce.“
Pánové nosili opasek, který funkcí připomínal dnešní ledvinku s bezpečnou kapsičkou na peníze.
K Doudlebům nepatří jen tradiční kroje, ale také typické pokrmy. Například poklad z kynutého těsta v podobě ušatých koláčů. „Máme čtyři náplně, původně byly teda tři,“ říká místní pamětnice Zdena Chadtová. „Ještě moje babička je pekla v peci, na svatby a podobně a je to tradiční pečivo dožínkové,“ dodává vzápětí.
ČTĚTE TAKÉ: Lvi nebo žirafy hned za oknem auta. Ve Dvoře Králové zažijete dobrodružství jako v Africe
A i to patří ke způsobům, jak jihočeský folklor uchovat pro další generace. „Myslím si, že ty tradice by neměly zaniknout. Mělo by se dál pokračovat, protože je to taková radost zpívat ty písničky,“ zdůrazňuje Marcela Smutková.
Archiv souboru čítá téměř 200 písní, které si místní předávali po desítky let. Historie obce sahá hluboko do minulosti. První písemná zmínka o Doudlebech se váže k roku 981, kdy jsou uváděny v Kosmově kronice české jako pomezní hrad Slavníkovského panství. „Jisté je, že představovaly správní středisko okolního kraje, a to až do roku 1265, kdy byly založeny České Budějovice,“ vypráví Jan Šimánek, historik Jihočeského muzea v Českých Budějovicích a doudlebský kronikář zároveň.
Význam Doudleb přitom ocenili Češi už v 19. století. „V roce 1868 Doudleby darovaly jeden z těch 21 základních kamenů Národního divadla, věnoval ho místní farář František Kupeček. Ten kámen odjel společně s kamenem z Trocnova na dřevěném prámu po Vltavě až do Prahy,“ vypráví dále historik.
V hlavním městě kámen dál připomíná slávu malé obce, která svůj věhlas potvrzuje stále. Třeba i tím, že se v roce 2023 stala jihočeskou vesnicí roku.
