Koloseum je staré bezmála dva tisíce let. Do dnešních časů se zachovalo ve fantastickém stavu, Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Kdo někdy viděl Koloseum, určitě ho napadlo, jak to ti starověcí Římané dělali, že jejich úchvatné stavby vydržely dva tisíce let v tak skvělém stavu. Jak je možné, že jejich beton byl kvalitnější než náš? Právě na to se zaměřila skupina vědců z Itálie, USA či Švýcarska. A na dlouho nerozluštitelnou záhadu prastarých stavitelů nakonec přišla.
Stačí se těch zdí dotknout a mít jen trochu fantazii. Římské stavby Pantheon či Koloseum stojí už téměř dva tisíce let, z prastaré historie se dodnes zachovaly v báječném stavu. Zatímco naše domy se rozpadají po několika desetiletích, díla dávných mistrů dělají dojem, jako kdyby vůbec nestárla.
Rozhodně to přitom není jen zdání. Už několik výzkumů potvrdilo, že beton používaný v dobách starého Říma je skutečně odolnější. Na rozdíl od toho současného s postupujícím časem nezvětrává, naopak ještě víc tvrdne.
Římský Pantheon Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Římský Pantheon Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Jak to?
Skupina vědců z Itálie, USA a Švýcarska se rozhodla rozluštit záhadu s pomocí vzorku z antického sídla Privernum, nalézajícího se kousek od důležité antické cesty Via Appia. Pečlivé a trpělivé bádání nakonec přineslo odpověď.
Světelná revoluce brněnských vědců: Žárovky by mohlo nahradit „studené světlo“ z hlubin
Podobně revoluční změnu, jakou kdysi způsobil vynález žárovky, by mohl jednou přinést výzkum brněnských vědců z Loschmidtových laboratoří. Na molekulární úrovni popsali a objasnili mechanismus svícení renily fialové, mořského žahavce. Právě u živočichů se schopností bioluminiscence, tedy produkce „studeného světla“, by se lidstvo mohlo inspirovat při hledání cest k udržitelnějšímu a efektivnějšímu svícení. O výzkumu informoval odborný časopis Nature Catalysis.
Dlouho se mělo za to, že klíčem k tajemství je používání vulkanického popela z oblasti Pozzuoli. Jenže odborníci z Massachusetts Institute of Technology (MIT) přišli na to, že snad ještě důležitější ingrediencí prastarého betonu je dosud opomíjená vápenná drť.
Při předchozích výzkumech byly bílé skvrnky přehlížené jako důkazy nedbalého míchání. Podle některých názorů svědčily dokonce o používání nekvalitních surovin. Omyl. Ukazuje se, že právě právě vápenná drť betonu dodává schopnost zacelovat trhliny, které se v něm časem vytváří.
„Nějak se mi nezdálo, že by dávní římští stavitelé cokoli zanedbali, když jinak ve všech ohledech odváděli velmi pečlivou práci,“ řekl pro CNN docent Admir Masic, který výzkum vedl. „Po celé říši se tenkrát při stavbách postupovalo podle přísně daných pravidel, nic se nedělalo nahodile.“
Koloseum v Římě Zdroj: ČTK/ Profimedia.cz
Koloseum v Římě Zdroj: ČTK/ Profimedia.cz
Platilo to jistě i o betonu. Právě díky jeho přesnému složení byli starověcí Římané schopni stavět mimo jiné též přístavní hráze, mola a vlnolamy. I historik a filozof Plinius starší proto ve své přírodovědné encyklopedii Naturalis Historia napsal, že beton „vzdoruje i mořským vlnám a den ze dne sílí“.
Podle současných expertů rozhodně nešlo o pouhý poetický obrat.
Planetu ohrožuje skrytá hrozba, varují klimatičtí experti. Výzkum brzdí válka na Ukrajině
Permafrost, zmrzlá vrstva půdy, která se nachází pod velkou částí Ruska, Kanady či Aljašky taje znepokojujícím tempem. Globální důsledky v nadcházejících desetiletích jsou nepředvídatelné, mohou však hrát v klimatických změnách zásadní roli. Již dnes je pociťují lidé žijící poblíž polárních regionů. Okolí jejich domovů začínají totiž pohlcovat bažiny a dochází v nich k sesuvům půdy.
„Beton s těmito vlastnostmi umožnil Římanům učiněnou architektonickou revoluci,“ popisoval Masic. „Svá města díky němu přeměnili v nádherná a mimořádná místa, kde byla radost žít. Vůbec nepřeháním. Mluvíme o revoluci, která se vším všudy změnila způsob, jak se tenkrát žilo.“
Dobové texty zabývající se stavitelstvím naznačovaly, že Římané pro svůj beton používali hašené vápno. Výzkum zmíněné drtě ovšem potvrdil, že ve skutečnosti pochází z vápna páleného. A že klíčem k trvanlivosti betonu bylo pravděpodobně míchání této drtě za vysokých teplot.
Masicův tým svou teorii potvrdil experimentem. Vědci vyrobili dva druhy betonu – jeden klasický, druhý podle znovuobjevené římské receptury. Oba vzorky záměrně poškodili. A zatímco současným betonem voda po dvou týdnech protekla, tím „starověkým“ nikoliv.
Experti si z pokusu odnesli poznání, že používaná vápenná drť se při působení vody rozpouští, případné trhliny vzniklé zvětráváním pak umí zacelit dříve, než se rozšíří. Tento samoregenerační postup by se podle Masice dal ve velkém využít i ve 21. století.
