DO POHODY s Marianem Jelínkem, Šikana - fenomén a jeho hranice - 9.11. v 09:30
Většina škol řeší nějaké případy šikany, to je neúprosná statistika dnešní doby. Jak ji poznat a jak se s ní vyrovnat? Na to hledal odpověď nový díl podcastu Do pohody, v němž moderátorka Lucie Čermáková debatovala s mentálním koučem Marianem Jelínkem.
Částečně můžeme odpověď najít například ve sportu. „Jsou to věci, které překračují práva nebo osobní svobodu nebo hraničí s agresivním chováním. Dost často se vytvoří parta vyvolených, kteří si chtějí podmínit zbytek kolektivu a dělají si z dětí sluhy, házejí jiným další věci do popelnice. To je podle mě absolutně nepřípustné,” zarámoval Marian Jelínek, co si představuje pod pojmem šikana.
ČTĚTE TAKÉ: Cíleně dítě vystavit nepohodě nebo chladu není na škodu, říká k výchově Marian Jelínek
Odpověděl také na to, jak šikanu rozpoznat. „Nejčastější je, že dítě přichází domů s konstatováním: tati, mami, mě to přestalo bavit,” popsal Jelínek. „Ten důvod je ale často právě v tom, že ho ostatní šikanují,” dodal.
Jako prevenci zvládnutí šikany, ať už ze strany agresora nebo oběti, zmiňuje vyjasnění rolí a formulace pravidel v kolektivu. Pokud se bavíme o sportu nebo o škole, rodiče by si měli své požadavky a pravidla předem vyjasnit s trenérem či institucí. Následně by měli spíše nechat přeneseně konat právě tyto zástupce. „Znám situace, kdy jsem řešil šikanu s dítětem já jako trenér, otci se syn bál ukázat slabost,” popsal Jelínek svoji zkušenost.
Když se jasně formují pravidla, lze zároveň předcházet nedorozuměním nebo pěstování podhoubí pro šikanu. „Myslím, že je dokonce standardní, že junioři mají třeba víc pravidel než starší hráči. Když stárnou, zase je přebírají jiní atd. A takhle se to cyklí, to mi přijde vcelku na místě. Nemyslím, že musí být všechno rovnoprávně,” vysvětlil Jelínek své stanovisko.
Prevenci vidí i jinde – když dítě vystoupí z komfortní zóny a shledá se včas s určitými projevy chování, může to podle Jelínka být dílem prospěšné. Ne všechno pak podle něj musí být nutně klasifikováno jako šikana. Agrese, týrání, psychické projevy, výhružky – o těch pochopitelně není řeč.
Jelínek považuje mimo jiné za problematické, když rodiče nebo učitelé nehodnotí dětskou obezitu: „To nevyřčené může být do budoucna problém. Když dítě jednoho dne ztratí ochranu rodičů nebo učitelů a nakonec někdo upozorní na jeho tloušťku, nastává z ničeho nic problém, který známe třeba jako bulimii,” řekl.
Jak dát dětem pocit bezpečí a zároveň schopnost určité obrany? „To je královská disciplína - dát dětem bezpečí a taky sebereflexi. Naučit dítě rozeznat, co umím a co neumím, co je moje silná a slabá stránka. Pokud je nebude znát a někdo si do těch nejistot rýpne, tak to člověka zaskočí,” vysvětluje.
„Jako dítě jsem měl problém se šikanou, že ráčkuju. Smáli se mi, nechtěl jsem číst. Léčba nevyšla, až když jsem to přijal, už si to k sobě nepustím,” uzavřel Jelínek příkladem ze svého života.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Nepopulární názor? Za štěstí jsme si z většiny zodpovědní sami, říká mentální kouč Jágra
