Středně velké „esúvéčko“ od Alfy se za roky výroby osvědčilo jako nadčasové a mechanicky robustní auto. Turbobenzinová verze Competizione se nezatěžuje s nějakými bateriemi a nabízí neředěný řidičský požitek. Na spotřebě je to znát.
Vtělení koncernu Fiat a tím i Alfy Romeo pod hlavičku převážně francouzského molochu Stellantis znamenalo příchod sdílených koncernových platform i další techniky. Prvním plodem této konstelace bylo před dvěma lety menší SUV Tonale a letos jej bude následovat ještě menší Milano, příbuzný malých crossoverů od Opelu a Peugeotu.
Jakoby stranou zájmu stojí poslední dvě „kované“ Alfy, tedy letité a přece (nebo právě proto) stále tolik kouzelné modely Giulia a Stelvio, které sdílí velkou část techniky v čele s podélně uloženými motory a primárně zadním pohonem. Testované Stelvio je i po letech asi nejhezčím SUV na trhu a současně není něčím, co by chtěl mít doma každý. Zejména pokud nesáhne po „racionálním“ naftovém motoru 2,2 litru a koupí benzinové turbo. Přesně s takovým jsem se měl tu čest vozit.
K TÉMATU: Alfa Romeo Tonale vypadá jako Alfa, ale jezdí jako něco úplně jiného
Stelvio stojí stejně jako Giulia na platformě Giorgio vyznávající klasickou koncepci pohonu. Zdroj: Michal Borský
Stelvio stojí stejně jako Giulia na platformě Giorgio vyznávající klasickou koncepci pohonu. Zdroj: Michal Borský
Estetika ano, funkčnost v důstojném minimu
Chvála šarmantního a nestárnoucího designu Stelvia by byla stejně jako v případě Giulie nošením dříví do lesa. Snad jen tolik, že zvláštní odstín testované výbavy Competizione dává vzpomenout na zajímavě měňavou světlou modř kultovní Alfy 156, kterou ovšem bylo druhotně takřka nemožné nalakovat. Pojďme ale dovnitř. Stelvio technologicky určitě nepatří mezi evropskou elitu, spíše naopak. Už asi v žádném srovnatelném SUV nenajdete analogové ručičky přístrojů, což neznamená, že by to bylo nutně na škodu, ale o něčem to vypovídá.
Celková jednoduchost Alfy je nicméně příjemná. Všechny ovladače jsou mechanické, žádná dotyková trefovačka a upatlané displeje vás tu tedy nečekají. Namísto spousty složitých nastavení má jen tři jednoduché režimy pohonného ústrojí D, N a A, seřazené hezky od sportovního po nejklidnější. I terénní režimy byste hledali marně, tohle auto vám bude největší radost dělat na silnici.
Malý multimediální displej umí také jen to základní, na druhou stranu se dobře ovládá krásným masivním kolečkem a snadno se spáruje s telefonem. Konzervativně „cool“ je také pořádná páka automatu. Atmosféra uvnitř je nicméně milá a útulná. Skvělá jsou sedadla s měkoučkými hlavovými opěrkami, kvalitní a voňavé jsou materiály na přístrojové desce i v okolí řidiče, stylově vypadá klíček. Kufr je velký tak akorát, různé varianty sklápění zadních opěradel jsou samozřejmostí.
Klasické tvary nestárnou ani uvnitř. Zdroj: Michal Borský
Klasické tvary nestárnou ani uvnitř. Zdroj: Michal Borský
Suverénní pohon
Dvoulitrový benzinový čtyřválec s turbem o výkonu 280 koní sedí k charakteru auta takřka dokonale. Upřímně bych o jiném motoru uvažoval jen v případě, že by Stelvio mělo plnit roli dálničního křižníku s co největším dojezdem na jednu nádrž. Na stovku zrychlí za 5,7 sekundy, má říz a hutný charakter a slyšet je tak akorát.
Neobtěžuje, přitom však umí náležitě podpořit zážitek z jízdy. Nad dvěma tisíci otáček graduje výkon lineárně a pozvolně, ale znatelně. Na červené pole ovšem narazí už v 5 500 otáčkách. Myslet na to musíte v manuálním režimu, kdy převodovka ani po srážce s omezovačem sama nepřeřadí a reakce chvilku trvá. Když si budete sílu motoru vychutnávat naplno, a to asi čas od času budete, připravte se na spotřebu kolem 13 litrů, při normální jízdě to však bude kolem deseti, s lehkou nohou lze jezdit za osm litrů. To je s ohledem na výkony a velikost auta naprosto akceptovatelné.
Osmistupňový automat funguje výborně a rozhodně zastiňuje převodovku DSG ve vozech koncernu VW. Kvalitou bych ho přirovnal k vozům BMW. Jedničku si zasloužily také na SUV velmi účinné brzdy.
Dvoulitrové přeplňované srdce má ještě starý italský charakter. Zdroj: Michal Borský
Dvoulitrové přeplňované srdce má ještě starý italský charakter. Zdroj: Michal Borský
Jezdí jako Alfa
Na rozdíl od menšího Tonale, které je ve skutečnosti jen převlečeným Peugeotem, jezdí velké Stelvio stále jako pravá Alfa Romeo, tedy skvěle. Naladění podvozku prostě snese jen superlativy. Řidiče vždycky znovu potěší kombinace sportovnosti a agility s téměř dokonalým komfortem.
Přestože Stelvio měří na délku skoro 4,7 metru, do zatáček se skládá diamterálně ochotněji než třeba Kodiaq, ale i jakékoliv jiné konkurenční SUV včetně těch rádoby sportovních. Jezdit s ním po okreskách je opravdová radost. Příplatková devatenáctipalcová kola s pneumatikami o rozměru 235/55 R19 se na asfalt ukázala jako naprosto optimální volba. Nejvíce mne v dobrém slova smyslu šokovala práce tlumičů na rozbitých zimních silnicích.
Pohon všech kol u testované verze dodá na jistotě a suverénním jízdním projevu na kluzkém povrchu, můžete mít ale i čistou zadokolku.
Stelvio by mělo vy výrobě ještě pár let vydržet. Zdroj: Michal Borský
Stelvio by mělo vy výrobě ještě pár let vydržet. Zdroj: Michal Borský
Kupujte, nebudou
Přes mlžné proklamace automobilky o tom, že „nic nekončí“ je zřejmé, že Stelviu ani Giulii stojící na stejném technickém základě, se krátí čas. Jako by to ani nebyla auta z dnešní doby – motor vpředu podél, zadní pohon a hlavně nulová elektrifikace. Je vlastně malý zázrak, že výroba ještě neskončila. Až k tomu dojde, žádná opravdická Alfa už existovat nebude, a to s definitivní platností. Platformy a komponenty sdílené s Peugeoty, Citroëny a Opely udělají z italské legendy jen další bezpohlavní produkt, jen s trochu hezčím designem. Radost z jízdy bude ale definitivně pryč. Není tedy lepší doba kdy investovat do jednoho z posledních charakterních aut na trhu, než právě teď. Kompletní ceník a technické údaje Alfy Romeo Stelvio najdete pod tímto odkazem.
