Tvrdou dřinou si vydělali pár krejcarů. Ty pak horníkům ze štoly Starý Martin zabavily ženy
Ručně a po pouhých několika centimetrech denně. Tak nějak vypadal začátek ražby jedné z nejstarších štol u nás. Cínové rudy se v Krupce na Teplicku těžily už ve 12. století, tehdy ovšem jen na povrchu. Trvalo dvě staletí, než první horníci s kladivy začali nerost dobývat i pod zemí. Časy těžby připomíná štola Starý Martin, ta dnes slouží jako atrakce pro veřejnost a současně je významnou historickou památkou zapsanou na seznamu UNESCO.
Hlubinná těžba ve Starém Martinovi začala už ve 14. století. Jakých je cínová žíla jménem Lukáš rozměrů, ovšem zjistila až dvojice báňských inženýrů v roce 1864. „Jmenovali se Léval a Schiller. Oni si ta důlní díla zmapovali a zjistili, že žíla na povrch vychází pod Komáří Výškou a že délka žíly na povrchu je 2 kilometry. Jediné, co nevěděli, byla hloubka žíly,“ vypráví průvodce Vladimír Tikal, který nás podzemím provázel při natáčení pořadu Prima Česko.
Během mapování ovšem zmínění bánští inženýři došli k závěru, že je dostatečně silná k zahájení ražby nové štoly, dnes známé jako Starý Martin. Tehdejší horníky čekala náročná a také nebezpečná dřina. „Měli tu položené fošny, veškerou horninu vynášeli v dřevěných neckách, později na dřevěných trakařích,“ vykládá Vladimír Tikal s tím, že první koleje se tu objevily až na přelomu století.
Trvalo nicméně další 4 roky, než se na cínovou žílu podařilo narazit. „Leží v masivu pod úhlem 35°. Je to deska 2 km dlouhá, přes 2 km hluboká a její mocnost je 5 až 60 cm,“ vysvětluje průvodce, proč trvalo tak dlouho žílu objevit.
Současně upozorňuje na stavení ve venkovním areálu štoly. „Je to bývalá cáchovna neboli štajgrovna, tam se rozdělovala práce. Ale hlavně se tam rozdělovaly peníze. A když byla výplata, tak na schodech stály všechny ženy havířů a aby chlapi peníze neprolili hrdlem, všechny peníze jim zabavily.“
ČTĚTE TAKÉ: Tolik peněz pohromadě jste ještě neviděli. Sběratel si založil Muzeum hotovosti
Kolíky, voda a kladivo. Takové byly začátky dobývání skály
Horníkům se postupem času podařilo vyhloubit na tehdejší poměry těžko uvěřitelných devět pater chodeb v celkovém součtu o délce zhruba 30 km. „V prvním patře jsou chodbičky, které jsou očouzené od ohně. Tam se dobývalo sázením ohněm, žárováním nebo taky krušení se tomu říká... To se dělalo tím způsobem, že horníci postavili hranici ze dřeva před skálou, prošpikovali ji kůžemi, aby jim to vzhledem k 90 % vlhkosti hořelo... Rozpálili skálu, nechali ji vychladnout. Ona popraskala a do těch prasklin natloukli suché dubové nebo bukové klíny a ty potom chodili polévat. Jak začaly bobtnat, roztahovaly tu spáru a těmi kladívky, želízkem a mládkem začali odsekávat šlupičky ze skály,“ vypráví dále Vladimír Tikal.
Postupně se ale technologie k dobývání skály začaly zlepšovat. Na řadu přišla třeba pneumatická kladiva, která se používala například mezi první a druhou světovou válkou. V rámci prohlídkové trasy ovšem návštěvníci mohou vidět i další nezbytnosti, které horníci potřebovali či stále potřebují k práci. „Máme tady ukázku různých kahánků, které se v hornictví používaly. Ty malinkaté jsou většinou petrolejové nebo olejové, další jsou tzv. karbitky, které se používají dodnes,“ líčí průvodce, jehož doplňuje pamětník těžké dřiny, která byla ve Starém Martinovi na denním pořádku. „Byla to namáhavá a někdy i dost nebezpečná práce... Úseky, které byly nebezpečné, byly zajištěné dřevěnou nebo ocelovou výztuží,“ vypráví Alois Rittig.
I on je jedním z těch, kteří pomáhali udržet místo jako svědka své doby. „Začínali jsme v říjnu roku 1999 a do září 2000 se nám to podařilo zprovoznit pro veřejnost.“
Tak až někdy pojedete kolem Krupky, víte, kde se stavit.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Vojáci v nich museli dokázat chodit v naprosté tmě: Podzemní chodby Pevnosti Terezín
