Tělocvik ve škole nestačí. Kolik pohybu by měly děti mít a jaký?
Děti se hýbou čím dál méně a stoupající počet lidí s nadváhou a obezitou v Česku je alarmující. Podle trenéra a bývalého pedagoga Adama Rybáře je potřeba přehodnotit způsob, jakým vedeme děti k pohybu, který zůstává dekády stejný. V našem podcastu ON TOPIC popsal limity školního tělocviku i důvody, proč by děti měly posilovat.
Jediný „povinný“ pohyb, který mají děti ve školním věku, je tělocvik. A sice dvě hodiny týdně. Proč to nestačí? „Limit je určitě v současné době možná i ten, že asi kolem 50 % tělocvikářů ani nemá aprobaci na to, tělocvik učit. Nebo takhle to udává MŠMT (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, pozn. red.). Celkově od MŠMT je tam nedostatečná podpora následného vzdělávání pedagogů, v tomto případě tělocvikářů. A kolikrát to tu kvalitu pak nemá. To se odráží i v tom, jak to vnímají děti,“ popsal Adam Rybář své zkušenosti a dodal: „Samozřejmě bych to nesváděl jen na učitele a MŠMT, ale je to nějaká suma problémů, na kterých je potřeba zapracovat. Aby vztah dětí k tělocviku, který je dost na ústupu, zase vzrostl.“
V tělocviku se měří jen proto, aby se měřilo
Že děti tělocvik mnohdy nemusí, dokazují i některé průzkumy. Zdeněk Ertl, předseda Sdružení sportovních svazů ČR, letos v rozhovoru pro web CNN Prima NEWS rozebral jeden z nich: „6,4 procenta rodičů uvedlo, že jejich děti chodí na tělocvik s omluvenkou od lékaře, 22,5 procenta s omluvenkou od rodičů. Dalších 12,3 procenta se za dané období omlouvalo z tělocviku alespoň částečně. Neomlouvalo se pouze 53,2 procenta. Z toho si můžeme odvodit, že přes 40 procent dětí se za jeden měsíc někdy omlouvalo.“ (Průzkum zkoumal období posledních čtyř týdnů před položením otázky.)
Podle trenéra Rybáře je potřeba do výuky tělocviku výrazně zasáhnout. „Za mě bychom měli změnit ráz toho tělocviku, který zůstává dekády stejný. Měříme výkony, měříme patnáctistovku, ale netrénujeme… Já třeba ve sportovním prostředí jsem zvyklý vždy testovat, udělat si nějakou diagnostiku, pak nastavit tréninkový proces, a pak si zase otestovat, jestli ten můj tréninkový proces funguje, jestli se moji svěřenci zlepšili. Tohle v tělocviku vůbec nevidím. Tam se spíš měří, aby se měřilo.“
Jednou z dalších změn, kterou by trenér udělal, by bylo zrušení známek z tělocviku. „Já bych cílil na to, aby si dítě našlo vztah k tomu pohybu. A ne se bálo, jestli dostane trojku z kotoulu,“ vyjádřil svůj názor i z pohledu bývalého tělocvikáře.
Musíme začít u rodičů
Podle Rybáře jsou hlavními hybateli, kteří by měli děti v pohybové aktivitě podpořit, jejich rodiče. „I ti, kteří pro to sami neměli podmínky a nikdo jim tu cestu neukázal, tak si myslím, že o to víc by se měli snažit poučit se z toho a svým dětem tu změnu dopřát. Ukázat jim vztah k pohybu, který jim potom může pozitivně ovlivnit celý život,“ dodal trenér. „Pohyb neovlivňuje jen tělo, ale i psychiku, budujeme jím zdravé sebevědomí. Součástí výchovy dítěte by rozhodně měla být i pohybová aktivita ze strany rodiče, jinak je to za mě nedostatečná výchova,“ dodal.
I děti mohou zvedat činky
Jako trenér všeobecného pohybového rozvoje dětí Adam Rybář využívá silový trénink. Především malé děti se mnohdy snažíme uchránit před jakoukoliv zátěží, abychom nepoškodili jejich vývoj. Podle trenéra ale prokazatelně musí samy denně odolávat velkým silám, které na ně působí. „Často se můžeme setkat s mýtem, že děti by se neměly dotknout činky, měly by posilovat jen s vlastní vahou. Ale já to tak nevidím a ani věda a výzkum to takto nevidí,“ vysvětlil.
ČTĚTE TAKÉ: Příjem cukru se nám vymkl z rukou už před lety. Kolik ho můžeme sníst my a kolik děti?
„Lidé silový trénink často zaměňují třeba s kulturistikou. Ale kulturistika je závodní sport a zdraví je někdy až na druhém místě. Silový trénink nám umožní prostřednictvím odporu budovat sílu a prostřednictvím té síly zlepšujeme funkci těla a mnoho dalších kvalit, jako je třeba prevence zranění, hustota kostí, kvalita kloubů a šlach… Benefitů je opravdu celá řada a silový trénink je důležitou součástí rozvoje dětí,“ uvedl trenér a dodal, že na děti v běžném životě působí velké síly. Rozhodně tak nejde jen o školní brašnu, jako jedinou zátěž, se kterou se setkají.
Silový trénink je bezpečný, více než jiné sporty
„Většinou se jako zátěž u dětí zmiňuje právě ta školní taška, ale už se nezmiňuje, jakým vnějším silám je dítě vystaveno během sportu, během života nebo během hry s kamarády,“ vysvětlil. Se svými svěřenci Adam Rybář například testuje, jak velká síla působí na jejich dolní končetiny při skákání a tato hodnota dosahuje klidně až 300 kg. „Ta dopadová energie je opravdu velká. Děti jsou vystavovány velkým silám. Když si představím sport jako je fotbal, hokej, kde dochází k soubojům, změnám směru… tyto síly mnohokrát převyšují právě tu například pětikilovou činku nebo školní tašku,“ vysvětlil.
Na základě svých poznatků Adam Rybář také stojí za tím, že silový trénink je jedním z nejbezpečnějších sportů. „Jde o kontrolované prostředí, my trenéři to můžeme jako odborný dozor všechno řídit, a ta bezpečnost je poměrně vysoká. Je prakticky nejvyšší. Když budeme srovnávat počet úrazů třeba na tisíc hodin, tak v rámci silového tréninku se jich stává nejmíň. Když to srovnáváme s fotbalem, s hokejem, ale třeba i s běháním. V posilovně se dítě zraní spíš tím, že vznikne nějaká nepozornost, spadne mu činka na nohu, než jak si často společnost myslí, že je to zatížením činkou. Samozřejmě vždycky ta váha musí být adekvátní,“ dodal.
Pusťte si celý rozhovor s Adamem Rybářem. Mimo jiné v něm vysvětlil, proč by se děti neměly věnovat jen jednomu sportu:
